Budou nám hříchy odpuštěny?

Počet zobrazení: 2636

Měli třídní boj pod kůží! Zalezl jim do duše a do těla. Pevně se přisál, natrvalo. Bylo to dávno, v září 1989. Zpod podloubí naproti Orloji na Staroměstském náměstí jsem se chtěl rozeběhnout do redakce Světa v obrazech v Pařížské ulici. Na rynku, kde se popravovali čeští páni, se demonstrovalo. Před očima mi zamávali známí milicionáři z ústředních úřadů. Mávali svými pendreky v rukách a hrozili tvářemi za průhlednými štíty.

Dojednoho jsem je všechny znal!  

„Pěrestrojčíku, kam tak naspěch? Stejně tě jednou zašlápneme!“ Týden co týden jsme tenkrát psali o Gorbačovovi, o Jevtušenkovi, Vozněsenském, Okudžavovi, Vysockém, na stránkách časopisu nám vystupovali veteráni z Afghánistánu. Přetiskovali jsme reportáže z Ogoňku. Leželi jsme mnoha papalášům, ukomunistům, u moci hluboko v žaludku.

havelsirky.jpgZápalky nepatří do rukou dětí, do rukou žhářů. Foto autor.

Když čas oponou trhnul, krátce po 17. listopadu 1989, povstali i tito zbrojnoši. Otřepali se, ozdobili se: „Nejsme jako ONI!“ Měli třídní boj pod kůží – Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý, zvláštní a nezařaditelný Valtr Komárek, chlapci z prognosťáku a kolem dokola jejich příbuzní. Cítili podle pachu jeden druhého a spojili se! Konečně – čtěte po létech Kocábův Vabank a rozhovor Petra Husáka s Tomášem Ježkem Budování kapitalismu v Čechách. Všechno o tom, jak si Adamec a Havel podali v Obecním domě ruce! 

Zmocnili se novin! Z Rudého práva vytvořili Právo, z prvního Deníku mladých na světě Mladé fronty stvořili Mladou frontu DNES.

Zabili týdeníky Dikobraz i Roháč.

Se sametem skoro zakázali smích a satiru.

„Komouši, skončil jsi, vždyť jsi se zapletl. Doba se změnila!“

Stal jsem se i já přes noc komoušem, komančem, starou strukturou, člověkem, kterému Julius Fučík natrvalo poškodil mozek. Psal jsem přece o Lidech z  (jeho) Reportáže. Karla Klapálka mi neuznali – byl nejenom hrdinou od Zborova, Bachmače, Tobrúku, byl i čtyřletým vězněm – v rukách šmoků padesátých let ve Valdicích. Ale v roce 1949 vstoupil i do Komunistické strany Československa. Zpropadený Čankajšek, jak ho přezdívali láskyplně spolubojovníci na Středním východě, neměl šanci, nahradili ho bratři Mašínové.

Dneska v pondělí 30. března 2020 čtu komentář prof. Jana Kellera. Souzní s mou hlavou. Cituji: „Možná si ani neuvědomujeme, jak velkou část planety jsme stihli očernit a odepsat, zejména během posledních dvaceti let (snad již o deset let předtím? – ZH). Na problémy a konflikty, za které vinu nikdy nenesla jenom jedna strana, se vždy reagovalo velice prostinkým způsobem. Pro jednoho ze zúčastněných se nenašlo ani slovo na obhajobu. Cokoliv udělal, bylo v lepším případě zesměšněno, v případě horším kriminalizováno. Byl prohlášen za zosobnění „zla“, povinností těch „dobrých“ bylo ho potrestat... Měřeno rozlohou i počtem obyvatel, stihli jsme tímto způsobem postupně odepsat už většinu planety.“  ¨

zpovedmleczko.jpg
Andrzej Mleczko: „Lhala jsem Institutu veřejného mínění.“

Kdyby jenom planety; od podlahy jsme to stačili nejprve udělat i doma. Co nebylo sametové, pocházelo z kotle komančského pekla. Kdo nejde s námi, jde přece proti nám. Už za chvíli, slovy Jana Kellera, nebude nikdo, koho jsme ještě nezatratili a neprokleli. Doma si zbrojnoši svou zlobu a nenávist zkusmo vyzkoušeli natvrdo. Venku šlapali a stále ještě šlapou podle not nového Velkého bratra. Hříchy spojenců a potenciálních spojenců se velkoryse přehlížejí.

V karanténě máme nyní velkou příležitost si uvědomit, co se vlastně se světem a s námi stalo!

Nejsme přece žádné stádo!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984