Čeká Írán osud Severní Koreje?

Skutečný zlom nastane, až Rada bezpečnosti OSN zruší sankce vůči Íránu. Pak je pravděpodobnější, že bude Írán přijat do Šanghajské organizace spolupráce, předpokládá politolog Oskar Krejčí v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

PZ: Předpoklad, který zveřejnily Parlamentní listy před měsícem, že se podaří ve švýcarském Lausanne dosáhnout dohody mezi Íránem a šesti velmocemi, se naplnil. Původní termín ale nebyl splněn, hovořilo se o deadlinu, tedy mezní časové hranici, na konci března. A k dohodě došlo až 2. dubna. Obával jste se, že kvůli tomu může jednání selhat?

Deadline je v politice uměle stanovená hranice. Není-li to přímo záludnost, která od počátku torpeduje dosažení dohody, má jen mobilizační význam. Je to tlak, aby jednání bylo efektivní. Když se stanovený termín nedodrží, ale zůstává dobrá vůle, pak přetažení jednání není smrtícím koncem. Jedná se dál, nebo se začne znovu. Proto je po dvanácti letech sankcí šance na změnu.

PZ: To znamená, že v Lausanne byla dobrá vůle?

Už před začátkem jednání jsme byli svědky několika bezprecedentních signálů prezidenta Baracka Obamy směrem k Teheránu. Bylo jasné, že se Washington chystá změnit politiku vůči Íránu. A Evropská unie, tak jako je tomu v této chvíli i při rušení sankcí vůči Kubě, pouze následuje Velkého bratra.

PZ: Čeho bylo vlastně v Lausanne dosaženo? Zprávy jsou jen kusé…

Byla uzavřena předběžná rámcová dohoda, která by se do konce června měla změnit na konkrétní smlouvu. Informace o tomto rámci jsou opravdu poněkud neúplné, pocházejí z nekoordinovaných zdrojů, od jednotlivých vyjednávacích týmů.

 PZ: Co tedy vlastně víme? Íránský ministr zahraničních věcí Mohammad Džavád Zaríf byl doma přivítán nadšeným davem, izraelský premiér Benjamin Netanjahu mluví o tom, že jaderné nebezpečí hrozící z Íránu se nepodařilo odstranit. 

Fyzikálně-politické aspekty dohody se zdají jasné. Dohoda především předpokládá, že Írán bude obohacovat uran nejvýš do hladiny 3,67 %, sníží počet centrifug, kde se uran obohacuje, z přibližně 19 tisíc na  6104, zmenší své zásoby uranu o 80 % a zastaví výstavbu reaktoru na těžkou vodu poblíž Araku, který by mohl produkovat plutonium. To vše pod kontrolou Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

A teď to podstatné: bez uranu obohaceného nad úroveň 95 % a bez plutonia nelze vyrobit jadernou bombu.

PZ: Proč tedy tolik nervozity v Izraeli, ale i ve Washingtonu?

Izraelský premiér a jestřábi především v americkém Kongresu nevěří na kompromisy, věří jen na konečná řešení iráckého typu. Z jejich politiky nedůvěry se snadno může stát sebesplnitelné proroctví.

PZ: Požadavek Benjamina Netanjahua, aby napřed Írán uznal Izrael, se však může jevit jako logický. Írán je někdy vnímán jako nejvíce protižidovský stát.

Požadavek uznání Izraele se může jevit, jak vy říkáte, logický – právě tak jako je logická „politika dvou států“, tedy uznání Izraele i Palestiny, kterou Netanjahu v nedávných parlamentních volbách popíral.

Prof. Krejčí: USA versus Izrael, ve stínu íránského problému

Írán je islámský stát. Je protiizraelský a není liberální v evropském smyslu. Nelze jej ale ani v evropském smyslu pokládat za protižidovský. Podle ústavy je v íránském parlamentu, majícím 290 členů, 14 míst vyhrazeno pro náboženské menšiny, a to včetně židovské. Takováto kvóta se může někomu zdát malá – ale upřímně, kde jsou takovéto kvóty u našich spojenců, jako je Saúdská Arábie, Bahrajn, Sjednocené arabské emiráty?

PZ: Mluvil jste o fyzikálně-politických aspektech předběžné rámcové dohody. Jaké jsou podle Vás geopolitické aspekty? Proč vlastně Spojené státy změnily postoj k Íránu?

Problém je složitější: kdo jsou Spojené státy? Postoj změnil Bílý dům a ministerstvo zahraničních věcí. Téměř 50 republikánských senátorů ovšem vyzvalo Teherán, ať smlouvu nepodepisuje, protože příští prezident stejně změní zahraniční politiku. Na to pravděpodobně sází i Benjamin Netanjahu. Je tu i velmi nepříjemný precedent. Když ministryně zahraničí Clintonovy vlády Madeleine Albrightová navštívila v roce 2000 Severní Koreu, uzavřela podle mého názoru velmi dobrou dohodu o likvidaci tamního vojenského jaderného programu. Jenže po příchodu George Bushe ml. do Bílého domu díky nové politice USA dohody přestaly platit. Americký prezident označil Severní Koreu za součást osy zla (2002), ta odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (2003) a následovaly její tři testy jaderných náloží (2006, 2009, 2013).

Západní politika vůči Íránu se nikdy nevyrovnala se svržením šáha v roce 1979. V této chvíli působí vytlačení Íránu z trhu s ropou a plynem proti snaze Washingtonu a Bruselu omezit podíl Ruska na dodávkách ropy a plynu do Evropské unie. Právě tak se ukazuje, například ve válce proti bojovníkům tzv. Islámského státu v Iráku, že šíité mohou být vítanými spojenci proti sunitským extrémistům. Proto Washington začal koketovat i se syrským prezidentem. To ovšem komplikuje vztahy například k Saúdské Arábii – jak je v tuto chvíli patrno i v Jemenu.

PZ: Někteří komentátoři, například v sobotním vydání The Wall Street Journal, se domnívají, že nejvíce na dohodě v Lausanne ztratí Rusko. To představovalo prostředníka mezi Teheránem a Západem, nyní jeho význam klesne. Návrat Íránu na západní ropné trhy pak sníží cenu klíčových vývozních komodit Ruska.

Je zajímavé, že na dohody v Lausanne ropný trh nezareagoval. Buď je brzy, nebo spekulanti nevěří v dosažení konečné dohody. Některé předpovědi z Ruska hovoří o tom, že po faktickém návratu Íránu na západní trh se cena ropy ustálí v okolí 50 dolarů za barel. To se mi ovšem nezdá, faktorů určujících cenu ropy je ve hře mnohem víc.

PZ: A oslabení role Ruska? Je dosažení rámcové dohody předzvěstí příklonu Íránu k Západu?

Dá se například předpokládat, že Rusko dodá slíbené protiraketové systémy S-300. Což je dohoda v řádu 800 milionů dolarů a Moskva ji na nátlak USA v roce 2007 pozastavila. Nemluvě o dohodách o výstavbě dalších dvou jaderných reaktorů v Búšehru a o dalších dohodách.

Skutečný zlom nastane, až Rada bezpečnosti OSN zruší sankce vůči Íránu. Pak se jeví jako pravděpodobnější, že bude Írán přijat do Šanghajské organizace spolupráce, než že se přikloní k Západu.

PZ: Proč by to dělal?

Politika USA je i po Lausanne plná rozporů. Hlavně velmi komplikovaných sociálních i politických vnitrostátních rozporů. Už v 18. století francouzský filosof politiky Charles Montesquieu varoval, že „malé země hynou díky vnějším nepřátelům, velké země hynou díky vnitřním nepřátelům“. 

A pak je tu celkový rámec zahraničí politiky USA. Vezměte například dvě připravované ekonomické dohody: Transpacifické partnerství (TPPT) a Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Směřují k Eurasii z východu i ze západu. Ta první, kterou nabízí Washington Asii, má být bez Číny. Ta druhá, kterou předkládají Evropě, bez Ruska. Když v dohodách vynecháte dvě mocnosti, které představují největší výzvu vaší hegemonii, pak se může zdát, že smlouvy míří proti nim. Pořád je tu patrná snaha rozdělit a řídit svět z jednoho hlavního města.

Proč by se Írán měl podřídit strategii USA stejně, jak to dnes činí například ostrovní státy Eurasie, tedy Británie nebo Japonsko?

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího