Reklama
Reklama

Čína jako megatrend

Počet zobrazení: 1374

Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak se mění Čína poté, kdy před čtyřmi dekádami zahájila politiku reforem a otvírání se světu. Charakterizuje jak povahu jejího ekonomického růstu, tak i jeho vliv na budoucí podobu globalizace.

Změna je život. Tato fráze je, jako většina frází, odrazem samozřejmosti – proč by se tedy měl někdo zrovna dnes divit tomu, že se Čína a s ní globální svět mění? Důvody jsou hned dva. Především – něco tak osobitého tu ještě nebylo. A za druhé, probíhající změna obsahuje mimořádně nebezpečné riziko. Výchozí matematika je prostá: v současné době má podle statistik OSN Čína 1409 milionů (tedy 1,4 miliardy) obyvatel, zatímco ve Spojných státech žije 324 milionů lidí. I když se připočte přibližně 513 milionů obyvatel Evropské unie, je na Západě o více než půl miliardy lidí méně než v Číně. A nejde jen o počet: lidé v Číně jsou velmi pracovití, talentovaní a organizovaní.
 

Čtyři dekády reforem
 

Čína se chystá na oslavy toho, čemu se někdy říká „druhá revoluce“. Před čtyřiceti lety, konkrétně 10. listopadu 1978, se v Pekingu sešla pracovní konference Komunistické strany Číny. Trvala déle než měsíc a kromě jiného probírala ekonomickou situaci. Doporučení této konference poté schválilo třetí plenární zasedání 11. ústředního výhoru KS Číny, které jednalo v prosinci téhož roku – začalo období reforem a otvírání se světu.

night-skyline-with-bright-lights-in-shanghai-china.jpgNočná panorama s mrakodrapmi v Šanghaji v Číne. Foto Li Yang. / Photo via Good Free Photos

Za uplynulých čtyřicet let vzrostl hrubý domácí produkt Číny přibližně 33krát. Tento růst je spojen s hledáním čínské podoby socialismu. To je patrné na celé řadě rozvojových programů, které Čínu odlišují od Indie. Například podle čínského statistického úřadu od roku 1978 do loňského roku bylo na čínském venkově 740 milionů lidí vytrženo ze života v chudobě (chudoba je vymezena jako méně než 2300 jüanů, tedy cca 336,1 dolarů za rok). To představuje 70 % z lidí, kteří byli na celém světě za toto období vymaněni z chudoby. Čínské plány hovoří o tom, že do roku 2020 bude chudoba v Číně zcela vymýcena.

Čínu lze ale poměřovat i s těmi nejsilnějšími. Graham Allison, profesor z Harvard University, v knize Osudová past, která nedávno vyšla i česky, například uvádí, že v letech 2011 až 2013 Čína vyprodukovala a spotřebovala více cementu než USA za celé 20. století. V rozmezí patnácti let se v Číně objevilo takové množství novostaveb, které se rovná veškeré současné zástavbě v celé Evropě.[1] Nebo jinak: každoročně Geologická správa USA, spadající pod tamní ministerstvo vnitra, vydává zprávu o těžbě a zpracování minerálů ve světě. Podle tohoto dvou set stránkového dokumentu loni Spojené státy vyprodukovaly 86 milionů tun cementu – a Čína 2400 milionů (2,4 miliardy) tun. Tato čínská produkce představuje více než 58,5 % cementu vyrobeného ve světě. Čína je prostě zemí jiných čísel. Například v Česku a na Slovensku není ani jeden kilometr rychlodrah, v Číně jich je přes 20 tisíc. Ve Francii jich bylo od osmdesátých let minulého století postaveno o něco více než 2,6 tisíc kilometrů; v Číně se uvádí do provozu každoročně dva tisíce kilometrů rychlodrah.
 

Osudová odpovědnost
 

Citovaná Allisonova kniha ale není ani o cementu, ani o železnici. Je o tom, čemu se říká „Thukydidova past“. To je název problému, který před dvěma a půl tisíci lety popsal Thukydides v knize Peloponéská válka, když charakterizoval příčiny konfliktu mezi Athénami a Spartou. Thukydides nesklouzl do oblasti představ o sváru demokratické a aristokratické ideologie: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“[2] Řečeno akademičtějším jazykem současnosti, obava ze ztráty výhodné pozice vede hegemona k preventivní válce proti rodícímu se vyzyvateli. Že ale nejde pouze o akademický problém, to naznačuje fakt, že o nebezpečí Thukydidovy pasti hovořili americký a čínský prezident v roce 2015 během návštěvy Si Ťin-pchinga v USA. V průběhu této cesty v jednom ze svých vystoupení prezident Si prohlásil, že bychom měli svůj úsudek striktně opírat o fakta, jinak se staneme obětí šeptandy, paranoie a narcisismu. „Nic takového jako takzvaná Thukydidova past ve světě neexistuje. Pokud by se ale významné země opakovaně dopouštěly chybných strategických výpočtů, mohly by na sebe takovou past nastražit.“

Thukydidova past je zobecnění, které se může změnit v sebesplnitelné proroctví. Když v roce 1993 vystoupil Samuel Huntington s tezí o konfliktu civilizací, příliš souhlasných hlasů se neozvalo. Dnes je Západ plný rychlokvašených odborníků na islám, „konfuciánskou civilizaci“, „židovsko-křesťanskou tradici“, pravoslaví… Allison píše o výzkumu na Harvard University, který odhalil, že za uplynulých pět století tu bylo „šestnáct případů, kdy vzestup jednoho vlivného státu narušil postavení jiného“. Konkrétní závěr je neúprosný: „dvanáct takových sporů skončilo válkou, čtyři nikoli“.[3] Je zřejmé, že špatné odhady, předsudky a touha udržet si výsady jsou velice časté a snadno mohou vytvořit podmínky k velké válce, byť si ji téměř nikdo nepřeje. A třeba zdůvodnit onu tragédii takzvanou Thukydidovou pastí.
 

Obchodní válka
 

Zdá se, že Washington na novou situaci vytvářenou čínským ekonomickým zázrakem není připraven. Rozehrává nejrůznější lokální hry, pomocí kterých se pokouší čelit globálnímu růstu vlivu Pekingu. Tu se hovoří o protažení NATO do Asie, jindy zase o ekonomických integračních uskupeních bez Číny, v poslední době o potřebě „arabského NATO“ a podobně. Politika America First! a otevřená obchodní válka by měly zastavit globální megatrendy. To vše ale nezabránilo skutečnosti, že meziroční růst čínského zahraničního obchodu činil minulý měsíc 9,9 % a že zářijový přebytek Číny v obchodování se Spojenými státy byl rekordní: 34,1 miliardy dolarů; čínský export do USA meziročně vzrostl o 13 %.

cscl_kingston_ship.jpgKontajnerová loď CSCL Kingston / Foto: Phil Hagelberg / Wikimedia

Viceprezident USA si několikrát stěžoval, že Čína zasahuje do tamních listopadových voleb. Republikáni si dělají dopředu alibi, aby nějak zdůvodnili blížící se porážku. Že volby budou – částečně – ovlivněny obchodní válkou, to už !Argument psal. Pokud jde ale o přímý tlak na politiku v USA, situace vypadá trochu jinak. Podle washingtonského Centra pro odpovědnou politiku, které mimo jiné sleduje zahraniční lobby v USA, letos bylo zatím na ovlivnění politiky a veřejného mínění ve Spojených státech ze zahraničí vydáno přibližně 200 milionů dolarů. Od ledna roku 2017 to podle aktualizovaných výdajů bylo téměř 645,9 milionů. A na prvním místě není ani Rusko, ani Čína: nejvíce vydala vláda Jižní Koreje (54,7 milionů od ledna 2017, letos zatím výrazný pokles na 2,7 milionů), následuje japonská vláda, pak – asi jako zprostředkovatel – vláda Marshallových ostrovů, Irsko… Čína se umístila na devátém místě (15,7 milionů dolarů od ledna 2017, letos 3,1 milionů), těsně před firmou Deutsche Telekom.

Přestože se desetiletí hovoří o zpomalení čínského růstu, pravdou je, že teprve začíná synergický efekt spojený s druhou revolucí, tedy s politikou reforem a otevírání se světu. Teprve teď generace vyrostlá během uplynulých čtyř dekád nastupuje do řídících funkcí, teprve teď se začínají zúročovat obrovské investice do základního výzkumu a technologických inovací. Tvrzení, že čínský růst je postaven na krádežích duševního vlastnictví v USA, jsou nesmyslná. I když kopírování a průmyslová špionáž jistě existují, podstata čínské inovační dynamiky je někde jinde. Podle čínského statistického úřadu vydala Čína loni na vlastní výzkum a vývoj 257 miliard amerických dolarů (to je přibližně 2,6 bilionů českých korun). Podle téhož zdroje na konci minulého roku pracovalo v Číně ve výzkumu a vývoji 6,2 milionů zaměstnanců. A výdaje na vědu a výzkum v Číně dále rostou.

*          *          *

Čínský rozmach je megatrendem, který hýbe globální ekonomikou a politikou. Není doplněním sytému o novou supervelmoc. Je globální metamorfózou, změnou současného uspořádání světa. Je hledáním nových pravidel. Západ potřebuje politiky a intelektuály, kteří chápou, že eurasijská orientace Evropské unie znamená směřování ke sdílené prosperitě, nikoliv zradu euroatlantických zájmů. Západ se musí na započatou přeměnu adaptovat, nefňukat a nehovořit o osudové Thukydidově pasti. Řeči o nevyhnutelné válce nebo schovávání se před změnami svět nezastaví. Válka by byla sebevraždou, izolacionalismus vede Západ do skanzenu.

Poznámky:
[1] Viz ALLISON, Graham: Osudová past. Spojené státy versus Čína a Thukydidovo poučení z dějin. Praha: Prostor, 2018, s. 49.
[2] THUKYDIDES: Dějiny peloponéské války. Praha: Odeon 1977, s. 33.
[3] ALLISON, Graham: Osudová past. Citované vydání, s. 94.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument)

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama