Reklama
Reklama

Co vlastně chceme v zahraniční politice? Malé zamyšlení nad vztahy k Rusku

Počet zobrazení: 1574

Josef Buřič píše o tom, že ve stále více multipolárním světě je sázka na jednu jedinou velmoc málo prozíravá.

Oznámení ruského ministerstva zahraničních věcí o zařazení České republiky na seznam nepřátelských zemí bylo zatím vyvrcholením „úspěchů“ české zahraniční politiky posledního půl roku. Vlastně jsme na to nepotřebovali ani půl roku – za čtyři měsíce jsme se stačili dostat do konfliktu se dvěma světovými velmocemi – s Čínou a Ruskem.

Není v podstatě ani překvapením, že tuto skutečnost přijala velká část naší politické scény s nelíčeným jásotem. Proč tomu tak je, by stálo za samostatné pojednání. My se teď omezme jen na konstatování, že za situace, kdy dochází ke změnám ve světové politice a svět se stává stále ve větší míře multipolární, je takové chování českých politiků málo pochopitelné. Sázet jen na jednu ze světových velmocí je málo prozíravé.

europe-257893_1280.png
Ilustrácia: Pixabay.com

Kupodivu v naší politice zjevně přetrvává stále ještě přístup minulosti. V období studené války zde byly pouze dvě mocnosti a bylo logické, že bylo nutno si vybrat. A proč ta volba tehdy padla na Sovětský svaz, bylo také více méně jasné. Patřili jsme do východního bloku, protože to tak bylo domluveno v Jaltě a Teheránu.

Nejen to. Bylo zde také příliš živé poznání z minulosti, kdy se ukázalo, že sázka na hlavní evropské a tehdy i světové mocnosti (Británii a Francii) se ukázala jako omyl. Jednak tyto mocnosti za dvacet let po konci první světové války zeslábly a v době Mnichova již nebyly schopny čelit německým požadavkům na odstoupení československého území. Navíc, jak Francie, tak Británie, usilovaly oslabit svého bývalého spojence. A to přitom dokonce i v mnichovské dohodě garantovaly hranice okleštěného Československa, které se nakonec působením německé politiky rozpadlo vyhlášením Slovenského štátu a tím obě velmoci neměly žádné závazky. Stát, ke kterému měly jakési závazky už přece neexistoval.

Historie se možná i opakuje. V souvislosti s vyhoštěním ruských diplomatů přece zazněla od českého premiéra výzva k našim partnerům v EU, aby solidárně vyhostily alespoň jednoho ruského diplomata. Čekal snad někdo, že se tak stane?

Jen několik zemí následovalo českého příkladu. Hlavní evropské mocnosti – ty, které určují politiku EU – to nechaly bez odpovědi. Asi tak, jak to slyšeli naši předkové v době mnichovské krize: nepůjdeme do války kvůli nějaké vzdálené zemi, o které nic ani nevíme. Stačí nám to, nebo potřebujeme ještě nějakou jinou lekci?

A za této situace my okázale boříme vztahy, které se budují roky. Výmluvným příkladem toho byla ona návštěva či nenávštěva předsedy socdem v Moskvě. Těžko chápat, proč on sám se veřejně přizná k tomu, že to celé byla kamufláž. Uvědomuje se dotyčný, co tím způsobil? Vzato čistě prakticky, taková návštěva potřebuje pozvání druhé strany. Hostitel musí přizpůsobit svůj denní program návštěvě atd. Pak se najednou z médií dozví, že to celé byla taková legrace, že ho někdo vodil za nos.

V té chvíli se to celé stává urážkou hostitele, protože ten zjistil, že si z něj někdo udělal legraci – a on přitom možná uvěřil, že jeho český host svoji návštěvu myslel vážně a možná si naivně myslel, že by mu mohl pomoci. Navíc tam ještě figuroval nějaký slovenský prostředník, který je v tuto chvíli také zcela zdiskreditován, nikoli vlastní vinou. Těžko někomu vysvětlí, že se takové kamufláži propůjčil. Už jen tento samotný fakt je dokladem morálního selhání, slušně řečeno.

Pro mě z toho vyplývá jen jedno. Pan předseda socdem se už do Ruska nepodívá, ani jako ministr a dokonce ani jako turista. Protože on se dopustil urážky svých hostitelů. Ještě se chlubí tím, jak to dobře udělal. A to se neodpouští. Kdyby šlo jen o něj, mohlo by se to přejít. Ale on se hlásil na návštěvu jako představitel české vlády a právě tím současně na hodně dlouho poškodil i česko-ruské oficiální vztahy. Roky bude trvat, než se tam někdo z představitelů české vlády podívá a bude s ním někdo ochoten jednat. A tohle jsme chtěli a nad tím jásáme?

Překvapí i to, že jindy dost zdrženlivý český prezident se nakonec neudrží a ruský krok k zařazení na seznam nepřátelských zemí hodnotí tak, že z ruské strany je to hloupost, protože dělat si nepřátele z bývalých přátel je chyba. Ona to byla ruská hloupost, že si z nás udělali nepřátele? My jsme udělali všechno tak nejlépe, jak jsme uměli?

Asi ano. Protože ten jásot mnoha českých novinářů a snad i části veřejnosti, že jsme na tom seznamu, by mohl být dokladem souhlasu. Myslím, že se radujeme předčasně. Těch faktů, které nasvědčují, že ve vrbětickém incidentu bylo hodně podivností, je stále víc. Raději bych nechtěl domýšlet, k čemu se nakonec dostaneme.

Položme si však naivní otázku: Co vlastně chceme v naší zahraniční politice?  V minulosti to skoro vypadalo tak, že ji chceme stavět na základě politiky „všech azimutů“. To dnes už padlo.

Je skutečně rozumné v měnícím se světě, v rostoucí multipolaritě, sázet jen na jednu z mocností, která navíc slábne? Opravdu si někdo myslí, že Evropa se za příštích pět, nebo deset let nezmění? Kdo před deseti lety počítal s tím, že Británie vystoupí z EU?

V Evropě narůstají antagonismy. Je tu problém Skotska, problém Katalánska a možná dalších území, která mají pocit, že jim ve společném státě není dobře. Kolik je v některých státech no-go zón, kam centrální moc už reálně nedosáhne a kde platí úplně jiné zákony? Nic nenasvědčuje tomu, že se podaří v příštích letech tyto problémy řešit, či alespoň zmenšit.

Ale nejde jen o ně. Evropské země jsou rostoucí měrou vystaveny migračnímu tlaku, se kterým si nevědí rady a který zásadně mění jejich akceschopnost, jejich vnitřní politiku a nevyhnutelně změní i zahraniční politiku každé země.

Uvažujeme o tom, že budoucnost se může podstatně lišit od minulé zkušenosti relativně poklidného vývoje v Evropě? Uplynulo pětasedmdesát let od poslední války. Evropa dosud měla tradici, že v každém století se odehrává nějaká velká válka, která mění hranice států, státy zanikají a vznikají nové.

Jen se podívejme na to, jak soustavně narůstá napětí ve vztazích s Ruskem, jak se k jeho hranicím přibližují vojenské základny, rozmisťují zbraňové systémy a posilují vojenské jednotky. Koho by taková fakta nechávala klidným? Také se dočtete, jakoby mimoděk vyslovených myšlenek, že Rusko má příliš velké území, které nepotřebuje a že by ho mělo část odstoupit ostatním zemím. Čtete různé scénáře, jak se zmocnit Kaliningradské enklávy, která ohrožuje Evropu, vč. podrobných úvah, kolik k tomu potřeba techniky, jak bude probíhat útok z vody, ze souše a ze vzduchu atd.

Možná by se všichni snílci o takovém vývoji událostí měli více zamyslet nad jednou z myšlenek prezidenta Putina, kterou pronesl před třemi roky v jednom svém interview. V originále to zní takto: „Если кем-то принято решение уничтожить Россию, у нас возникает законное право ответить. Да, для человечества это будет глобальная катастрофа, для мира будет глобальная катастрофа, но как гражданин России, как глава российского государства, хочу задаться вопросом: а зачем нам такой мир, если не будет России? Но агрессор должен знать, что возмездие неизбежно. Что он будет уничтожен. Ну а мы — жертвы агрессии. И мы как мученики попадем в рай, а они просто сдохнут. Потому что они даже раскаяться не успеют.“

Pro ty, co neumějí rusky: „Jestli se někdo rozhodne zničit Rusko, pak máme zákonné právo na to odpovědět. Ano, pro lidstvo to bude globální katastrofa, pro svět to bude globální katastrofa, ale jako ruský občan, jako hlava ruského státu si musím položit otázku – k čemu nám bude takový svět, když v něm nebude místo pro Rusko? Agresor musí vědět, že odplata bude nevyhnutelná. Že bude zničen. A my – budeme obětí agrese. Jako mučedníci se dostaneme do ráje, ale oni prostě zdechnou, protože dokonce ani nepostačí přijmout rozhřešení.“

Jsou to tvrdá slova, určená do domácí politiky, ale neberme je na lehkou váhu. Stupňující se tlak vůči Rusku, do něhož jsme jako stát také vstoupili svými kroky, nevyhnutelně vedou k těmto závěrům. Náš současný potenciál není schopen ani v nejmenším Rusko ohrozit, ale co není, může být. Vždyť to není ani deset let, kdy jsme byli vybráni jako horký kandidát na radar monitorující ruské rakety a jen změna amerických plánů nás od toho uchránila. Může se tato nedávná historie opakovat v jiném vydání?

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama