Co znamenají deficit a únava demokracie doopravdy?

Počet zobrazení: 3107

V médiích, v politických prohlášeních a v diskuzích vedených na veřejnosti se už nějakou dobu objevují pojmy jako „demokratický deficit“ nebo „únava demokracie“, jimiž veřejný prostor reaguje na obtížně přehlédnutelný fakt, že politická i obecně společenská realita v demokratických zemích světa není s pojmem demokracie jako takové v tak úplném souladu, v jakém by patrně býti měla či chtěla.

altpress.jpg


Vyšlo na AltPress, 18. 1. 2016

Etablované politické strany nacházející se svým programem v „dovoleném pásmu“, mainstreamová média, vězící se svým názorovým spektrem v témže pásmu, a občané, kteří do tohoto pásma nic netušíce spadli, používají eufemismy jako šetrné pojmy, které skutečnost spíše zahlazují, než vyjadřují. Proto se výrazy, jako demokratický deficit a únava demokracie či z demokracie, používají v tom smyslu, že demokratický systém je sice ve většině evropských zemí, v USA a také i jinde na světě, sice úspěšně zaveden, funguje vcelku dobře, nedá se mu mnoho co vytknout, přesto má drobné chybičky dané převážně nedostatky v lidském faktoru.

Je to v podstatě obdobná optika, jakou v reálném socialismu používali jeho umírnění (taktéž v dovoleném pásmu se nacházející) vnitřní kritikové nebo i ti, kteří dospívali rovnou k názoru, že „socialismus je dobrá věc, jen kdyby ho dělali jiní lidé“. Systémy jsou tedy v pořádku, jde pouze o to, že se lidé dost dobře neumějí v daném prostoru chovat. Pojem „únava demokracie“ pak v podstatě předjímá jakési fyzikální chápání společenského systému, který se může, stejně jako kterýkoliv jiný materiál, unavit. V nejhorším případě i prasknout.

Všechny tyto pojmy, jakkoliv se snaží nepřehlížet drobné vady systému, vycházejí z politicky „korektního“ vztahu k systému, ve kterém existují a úzkostlivě se snaží vyhnout sebemenší možnosti spatřit příčiny deficitů tam, kde skutečně jsou. Tedy ve způsobu, jakým je daný prostor uspořádán a jaká filozofie jej ve skutečnosti spravuje, řídí a ovládá.

Od lehkého usměrnění až k totální destrukci
 

Politický systém zemí, které se označují za demokratické a jsou tak i vnímány ze strany států podobných, je při obecném definování jeho institucí a pravidel skutečně demokratický. Volební právo mají všichni dospělí občané. Neplatí žádný majetkový census, ani rasová selekce, a co se týče přístupu k volebním urnám, platí zde vzácná a ojedinělá forma dokonce i rovnosti pohlaví.

Občané takto demokratických zemí mají skutečně možnost volit své zástupce do národních parlamentů, Evropského parlamentu, regionálních zastupitelstev, do obecních sborů a možná i jinam. Nikdo občana nenutí, aby svůj volební lístek připsal té či oné straně, volby jsou kontrolovány a všeobecně se přijímá názor, že nejsou falšovány. Z takových řádných voleb pak vzejdou shromáždění, která – jak se soudí dále – zastupují vůli svých voličů, přičemž se předpokládá, že zvoleni jsou právě ti zástupci lidu, kteří získali největší podporu obyvatelstva. Takže to vypadá, jako že zemi skutečně spravují zástupci většiny obyvatelstva, přičemž opozice dbá na to, aby se tito zástupci většiny příliš neodchýlili od zájmů všeho obyvatelstva. Tedy, aby si třeba neodhlasovali připojení k jinému státu, protržení hrází nebo povinnou chůzi obyvatelstva po čtyřech.

Takto tedy vyhlíží demokratický systém na papíře a v učebnicích. A jako každý učebnicový příklad se i tento odchyluje od reality. Otázkou je nakolik a proč? Abychom si dokázali takovou otázku zodpovědět, je zapotřebí vložit demokracii jako politický systém do vztahů k dalším zásadním faktorům společenské reality. Na základě těchto vztahů pak můžeme určit vzájemnou míru ovlivňování, od lehkého usměrnění až k totální destrukci.

Jaký je vlastně vztah mezi kapitalismem a demokracií?
 

První a základní vztah je vyjádřen poměrem mezi kapitalismem a demokracií. Tedy systémem založeným na tvorbě maximálních zisků, jaká se daří nejlépe, když nástrojům určeným k zisku nestojí nic v cestě, a demokracií, která má zase ve svém základu zabudován celý komplex překážek na cestě k tvrdému prosazování cílů ambiciózních jednotlivců či skupin. Kapitalismus (volný trh bez přívlastků) a demokracie jsou ve skutečnosti systémy, ne sice přímo protikladné, ale schopné si navzájem velmi překážet. Proto v praxi musí jeden z nich ovládnout ten druhý. Jinými slovy – a přesněji – jeden musí získat nad druhým kontrolu nebo infiltrovat své struktury dovnitř svého partnera, který je zároveň také soupeřem.

Když Československo v proudu geopolitických změn z druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století konvertovalo od reálného (a hasnoucího) socialismu ke kapitalismu, byl zde vztah kapitalismu a demokracie vykládán jako dokonalá symbióza. Kapitalismus a demokracie byly vlastně definovány jako siamská dvojčata. Vztah kapitalismu a demokracie ale není symbiózou, je ve skutečnosti ambivalentní.

Velkému finančnímu a hospodářskému kapitálu může plně funkční a „nezkrocená“ demokracie nesmírně komplikovat tažení za maximálními zisky, jaké se neštítí žádných obětí. Na straně druhé je demokratické prostředí velice příznivé při usměrňování obyvatelstva způsobem, který v podstatě z každého jedince – s výjimkou zapřisáhlých bojovníků za jiné hodnoty, romantiků, snílků, revolucionářů –  dělá potencionálního malého podnikatele, malého kapitalistu, jaký se v rámci svých možností a ve svém (často velmi omezeném) prostoru chová více méně v souladu s kapitalistickým způsobem myšlení a jednání.

Demokracie dává teoreticky každému členu společnosti možnost postupovat na pomyslném žebříčku od nepatrného kapitalistického trpaslíčka, schopného vykořisťovat tak nanejvýš sám sebe, až po předsedu představenstva gigantické nadnárodní korporace. Tyto maršálské hole v tornách pěšáků ponechává demokracie jako hnací motor všem občanům. Nikoho předem nevylučuje z volné soutěže. Proto kapitalismus působí přirozeně a těžko může vzbuzovat široce rozšířenou fundamentální averzi, neboť teoreticky nikoho nevylučuje ze hry. Každý jedinec, byť momentálně se pohybující dokonce i hluboko pod úrovní průměrných mezd, je nějakým způsobem účasten na systému, patří k němu a kdykoliv – bude-li mít z pekla štěstí – se může odpíchnout ode dna a postupovat výš, tak daleko, až se mu kapitalismus začne dokonce i líbit.

Infekce kapitalismem se v demokratickém prostředí šíří lépe než v totalitním
 

Právě tato infekce kapitalismem a jeho možnostmi tvoří tu vítanou složku demokracie, pro kterou gigantický nadnárodní kapitál ještě demokracii neodstranil, ačkoliv má k tomu po ruce všechny prostředky, a dokonce jejich ohromný nadbytek. Jaký je skutečně vztah mezi kapitalismem a demokracií se pochopitelně naprosto zřetelně ukazuje v podnicích a firmách, které jsou v soukromých rukou. Demokracie zde opouští demokratického zaměstnance na vrátnici. Zaměstnanec jde na své pracoviště a demokracie si jde zatím sednout do čekárny pro hosty, kde dostane kávu z kelímku. A zatímco demokracie sedí v čekárně, zaměstnanec drží ústa a krok. Kdyby si poslal na vrátnici pro svou přítelkyni, dostal by nejspíš hodinovou výpověď.

Zaměstnavatelé nemají rádi odborové organizace a snaží se je, pokud možno, zneškodnit formou vyjednávání a kosmetických ústupků. Zaměstnavatelé neberou do ruky žádnou knihu s větší štítivostí než zákoník práce. Soukromá firma je prostorem, ve kterém demokracie nemá co pohledávat. Je nejpřirozenějším prostředím kapitalistického systému.

Pokud je toto tak evidentní na „malém prostoru“ firem, pak totéž platí i ve společenském makrokosmu. Aby společnost založená na kapitalistickém podnikání a demokracie mohly koexistovat, pak bylo zapotřebí dosáhnout takového stavu soužití, při kterém kapitálu demokratické instituce a demokratická práva občanů překážejí co nejméně nebo je kapitál za své případné vynucené ústupky hojně kompenzován jiným způsobem.

Demokracie je tedy něco jako loď spuštěná na vodu, do které kapitál vystřílel desítky, možná stovky děr, které se postupně daří občanům a politickým stranám, které jsou k tomu ovšem nuceny ze strachu před ztrátou voličů, ucpávat alespoň v té míře, aby loď sice nabírala neustále vodu, ale nešla ke dnu jako Titanic. Pokud se ve veřejném prostoru hovoří o únavě z demokracie, pak jde dost možná právě o únavu z neustálého ucpávání oněch otvorů v trupu lodi, které plavidlu působí všichni ti, kteří chtějí prosazovat svou vůli a mají k tomu sílu a prostředky. Je totiž známo – ostatně může si to na sobě vyzkoušet každý sám –, že prosazovat svou vůli se daří mnohem lépe, když vám do toho nikdo nemluví. Natož, aby měl možnost vaši vůli demokraticky zvrátit.

Proto je demokracie v tom svém základním a věcném významu (jako lidovláda) málo oblíbená i u představitelů dobře etablovaných politických stran majících šanci vládnout v některé zemi. Skutečnost, že si ji tito lidé veřejně tak pochvalují, nic neznamená. Demokratické volby jim sice umožní přístup k vládě, ale tím by  demokracie – z jejich pohledu – na čtyři roky dát pokoj. Proto nejenom finanční a průmyslový kapitál, ale také politické prostředí nakonec do demokratického plavidla navrtávají díry, takže je skutečně zázrak, že loď ještě nešla ke dnu.

Jak učinit demokracii a občany politicky impotentními je společný úkol všech politicky a ekonomicky ambiciózních lidí planety. Způsob, jakým jsou ustavena volební pravidla ve většině zemí, jim k tomu dává hlavní nástroj i požehnání. Volební kandidátky sestavují politické strany. Voliči mohou o jednotlivých kandidátech rozhodnout pouze preferenčními hlasy, ale na základě jen velice nepřímých informací, které o kandidátech získávají prostřednictvím médií. (To je ovšem asi ta nejméně vhodná forma.) V těch se prezentují volební lídři nebo ti kandidáti, kteří mají peníze a vliv ve sdělovacích prostředcích. To ale nemusí být vždy ti nejlepší. O spoustě kvalitních osobností, které jsou členy politických stran, ale nejsou mediálně zviditelněné, volič nemá ani tušení. Navíc, politická strana, která ve volbách uspěje, musí většinou přizvat k vládě i strany další, čímž se její, už tak málo uskutečnitelný program, ještě více rozředí, ne-li zcela anuluje.

Úspěšné politické strany sestaví vládní koalici, která se ujme vlády v zemi, jež se nachází v konkrétním geopolitickém prostoru, s jehož pravidly je úzce svázána a nemůže si bez velkého rizika dovolit jakýkoliv krok stranou. Mohla by být pak vyhnána z ráje. To spolehlivě vyřadí ze hry všechny skutečně reformní snahy i těch politiků, kteří původně chtěli opravdu něco dělat. V praxi se tak přijmout pravidla hry, která obnášejí určitý počet témat (většinou za daného stavu vůle neřešitelných), kolem kterých se vytvoří specifická a velice oblíbená politická mluva, jež má všechny atributy klišé. Takto se rozproudí široká demokratická a nikdy nekončící diskuze, z níž není vyloučen nikdo, komu nevadí, že otázky zůstávají bez odpovědí, a během níž koráb demokracie s tisíci chabě zalátanými děrami pluje vesele napříč nočním Pacifikem, vstříc lepším zítřkům.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa dub
#1
Dušan Brindza
22. január 2016, 21:02

Veľmi dobre.

možno by som však ešte  za text:

~~Volební kandidátky sestavují politické strany

 doplnil:

~~A v politických stranách, napriek sústavne a z plného hrdla vyhlasovanej vnútrostraníckej demokracii, panuje predovšetkým stranícka disciplína –  rovnako tvrdá a možno ešte prísnejšia ako v spomínaných súkromných podnikoch.  

 

S pozdravom

 D. Brindza

Obrázok používateľa Palo
#2
Pavel Novota
23. január 2016, 23:29

Mne to pripadá ako množstvo v podstate zbytočných slov, nakoľko, zásadných veciach určujúcich vzťah medzi kapitalizmom a demokraciou si sám autor protirečí. Autor hovorí :

Kapitalismus (volný trh bez přívlastků) a demokracie jsou ve skutečnosti systémy, ne sice přímo protikladné, ale schopné si navzájem velmi překážet.

Keď si zoberiem ako v ďaľšom texte túto myšlieku rozvinul, tak ju v podstate poprel. V podstate by sa stačilo zamyslieť sa na samotnou uvedenou vetou. Na základe princípu negácie kapitalizmus vylučuje demokraciu ako takú. Práve socializmus, ktorý je spájaný s diktatúrou, nie je možný bez demokracie.

Z ďaľšieho textu ma upútala veta :

Proto kapitalismus působí přirozeně a těžko může vzbuzovat široce rozšířenou fundamentální averzi, neboť teoreticky nikoho nevylučuje ze hry. 

S tým, že pôsobí prirodzene a nikoho nevylučuje z hry by som súhlasil s tým, že pôsobí egoisticky a vytvára uzavreté okruhy v konkurenčnom boji od jednotlivcov, cez spoločenské skupiny až po štátne a nadnárodné korporácie.

To, že niekto hovorí o demokracii, ešte neznamená, že tu demokraciu uplatňuje. Ak ju neuplatňuje tak demokracia nie je. Že si volič pri parlamentných voľbách môže vybrať z 80 politických strán ešte neznamená demokraciu.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984