Diplomacie v době krizí

Někdo dospěl k názoru, že se s Putinem musí něco udělat. Proto hned za soudem v Londýně v případě Litviněnko a rozhodnutím plném „možná“ a „snad“, následovala slovní střelba z Washingtonu, říká politolog Oskar Krejčí.

PZ: V pátek začala v Ženevě jednání mezi umírněnou opozicí a představiteli syrské vlády. Jakou jim dáváte naději na úspěch?

Především bychom si úspěch měli přát. Jako humanisté, protože válka musí co nejdříve skončit: po téměř pěti letech od jejího začátku hovoří nejnižší odhady přibližně o 300 tisících zabitých, k tomu téměř osm milionů vnitrostátních běženců a čtyři miliony uprchlíků do zahraničí. Jako Češi a Slováci bychom si měli blízký konec přát, protože tato válka je hlavním pramenem migrace, která ohrožuje stabilitu ve střední Evropě a v Evropské unii…

PZ: Množí se hlasy, že migrace může pohřbít Schengenský prostor a s ním i Evropskou unii. Dokonce i německá kancléřka Angela Merkelová…

Netřeba hned propadat panice. A už vůbec ne podléhat vydírání z Berlína, který si v současné chvíli vynucuje solidaritu s chybnou politikou paní kancléřky a straší nás obrazy katastrofy. To je nesmysl. Když Německo a další státy hlasitě vzývající evropské hodnoty – za což pokládají multikulturalismus a nepolitickou politiku – změní svůj přístup k migraci, situace se rychle začne uklidňovat. A vidíme, že pod tlakem reality se politika Německa, Švédska i dalších zemí začíná racionalizovat. Samozřejmě bez veřejné sebekritiky a za stálého moralizování těch, kdo již dříve upozorňovali Berlín a Paříž na chyby.

Znovu opakuji, že zatím migrace není fatální katastrofou: je třeba zakázat některým politikům nezodpovědná zvací prohlášení, zvýšit ochranu schengenských hranic a hranic Evropské unie v duchu platného práva především útokem na pašeráky lidí, dohodnout se s Tureckem a ukončit válku v Sýrii. To by mělo být řešitelné během letošního roku. I málo chápavá politická elita by to snad mohla po roce ostrých sporů, tisících mrtvých na hranici Evropy, nárůstu kriminality a hrozby terorismu pochopit.
 
PZ: A jak s tím souvisí mír v Sýrii?

Po neuvěřitelně dlouhých měsících už i někteří západní státníci – viz například vystoupení francouzského premiéra v Davosu – začínají chápat, že prvopočátek migračního problému je válka v Sýrii. A v Libyi. Takzvaná politická korektnost prozatím vylučuje, abychom nahlas řekli, kdo ony války vyvolal. Proto se ještě ozývá oblíbený leitmotiv, že za vše opět může Řecko, které nechrání své hranice. Kouzelné je, když tato kritika Athén zní ze států, které nemají moře. Ale zpět k Sýrii samotné.

Ženevská jednání jsou ukázkou toho, jak obtížná může být diplomacie v dobách skutečné krize. A nejde jen o to, že delegace se zatím nesetkávají přímo, ale názory si vyměňují přes prostředníka – že zachování tváře nebo čistých rukou  je pro ně důležitější než dohoda. Ukázkou komplikovanosti je i fakt, že delegace takzvané umírněné opozice je neúplná, protože některé povstalecké skupiny odmítají s Damaškem jednat. Tito ozbrojenci se od teroristů až příliš často liší jenom tím, že nebrojí proti Západu. Zázemí však mají v Saúdské Arábii, což naznačuje, že občanský spor v Sýrii má své kořeny také v konfesním sváru: prezident Bašár Asad je šíita a královský rod Saudů jsou sunité. Svoji temnou roli v konfliktu dál hraje Turecko, které nejenže podporuje protivládní skupiny, ale blokuje přímou účast Kurdů na jednání v Ženevě. Tak občanský a náboženský spor získává i národnostní a sociální rozměr. K tomu přidejte saúdskou nevraživost vůči Íránu založenou jak na zmíněném konfesním rozdílu, tak i na historických konfliktech mezi Araby a Peršany, a blížíte se k představě o tom, jak vypadá gordický uzel eufemisticky zvaný „syrský konflikt“.  

PZ: To nevypadá jednoduše. Proč ale jen přiblížení se k obrazu konfliktu?

Především diplomacie je v daném případě pevně spojená s válkou. A to hned v dvojím smyslu. Schůzka v Ženevě je druhou svého druhu. K té současné dochází až po zapojení ruských vojenských letadel do války. Měnící se situace na bojišti ve prospěch syrské armády nutí hlavně západní sponzory takzvané umírněné opozice hledat kompromis, aby vítězství armády prezidenta Asada nebylo příliš jednoznačné.

Druhým válečným faktorem je skutečnost, že snaha dosáhnout mír mezi vládou a „umírněnou opozicí“ je především vedena přáním vést efektivněji válku s bojovníky takzvaného islámského státu. Mír za účelem lepšího válčení. Zároveň platí, že bez dosažení dohody v Ženevě syrská armáda podporovaná Ruskem dokáže vyhrát, avšak musela by ovládnout i území držena prozápadními a prosaúdskými povstalci. To by mělo být z vojenského hlediska řešitelné, ale dále by to zkomplikovalo mezinárodní situaci. A to si velmoci nepřejí. Přesněji řečeno někteří lidé ve Washingtonu a v Moskvě nepřejí.

PZ: Z poslední schůzky amerického ministra zahraničí Johna Kerryho a jeho ruského partnera Sergeje Lavrova v Curychu přišly poněkud skeptické informace. Zdá se, že k dohodě nedošlo.

Ještě před touto schůzkou to vypadalo, že se opoziční skupiny na jednání nedostaví. Nakonec – sice ne všechny – přišly. To je první úspěch. Nelze nikdy zapomínat, že válka v Sýrii je do značné míry stále proxy war, válka v zastoupení. Je to svár mocností. A ty se musí dohodnout, že cena války je příliš vysoká. I když ze zmíněné schůzky nezaznělo příliš optimismu, výsledkem je mimo jiné ono jednání v Ženevě.

Nelze také zapomínat na širší souvislosti. Když se podíváte na obrázky z oné schůzky, uvidíte, že vedle Kerryho seděla Victoria Nulandová. Ta na americkém ministerstvu zahraničí nemá na starost Blízký východ, ale východní Evropu. Má výrazný osobní podíl na rozpoutání války na Ukrajině. Je tedy zřejmé, že předmětem jednání byla i tato tematika – a dnes vidíme spěšné úpravy ústavy v Kyjevě, přípravu cesty ukrajinského prezidenta do Berlína, zrušení některých sankcí proti Mykolu Azarovovi, premiérovi v době vlády svrženého prezidenta Viktora Janukovyče. Tím nechci říci, že je téma Sýrie a Ukrajiny provázáno v obchodním smyslu, že dochází k výměně úspěchu v jednom konfliktu za ústupek v druhém. Jenom je zřejmé, že přinejmenším na úrovni ministrů, ale i prezidentů je řešení obou zmíněných konfliktů zakotveno v mozaice globální situace. Nebezpečně kompilované situace.

PZ: Možná je problém spojen s tím, že tato diplomatická jednání jsou utajená. Nedomníváte se, že kdyby byla veřejná, spěla by k míru rychleji?

To si nejsem jist. Kompromisy se vyvíjejí, technické otázky bývají složité – to vše by bylo zneužíváno nekvalifikovanými novináři a domácími konkurenčními politiky k rozdmýchávání emocí a manipulaci veřejnosti. Tím by se mnohá jednání dramaticky zkomplikovala. Alespoň většinou. Na druhé straně by často situaci zklidnilo, kdyby byly informace přesnější, úplnější. V této chvíli mnohé nasvědčuje tomu, že například utajovaný charakter přípravy smlouvy o transatlantickém obchodním a investičním partnerství by mohl přispět k jejímu zamítnutí v Evropském parlamentu. Vždy je to otázka taktiky a strategie, ne jednoduchých zásad.
 
Ale je tu ještě jeden problém veřejné diplomacie. Musíme mít stále na paměti, že Česko i Slovenko se staly informační periférií. Ideologické předsudky vyřazují řadu důležitých informací a témat hned na úrovni šéfredaktorů. Nevzdělanost novinářů vede k dezinterpretaci událostí, a spolu se zmíněnou úzkoprsostí šéfredaktorů přispívá k tendenčnímu výběru externích komentátorů. Proto je pro televizi zajímavé, že íránský prezident navštívil Paříž, ale už je pro naše média nezajímavé, že čínský prezident navštívil Rijád, Káhiru a Teherán. Jenže například při interpretaci chaosu na ropném trhu musíte kalkulovat i se saúdskou odmítavou politikou vůči americkému uvolňování embarga proti Íránu a s následným oslabováním role petrodolaru. I s faktem, že Írán směřuje do Šanghajské organizace spolupráce.

PZ: Nechci se zastávat své žurnalistické profese, ale nezdá se vám, že požadujete od novinářů to, co by měla plnit politologie? Neskrývá se za palbou na novináře snaha vyhnout se povinnosti adresovat kritiku do vlastních řad? 

Asi máte částečně pravdu… Uvedu ale příklad zbytečného embarga na zprávu, kterou na Západě dohledáte snad jen prostřednictvím čínské CCTV nebo serveru Al Jazeera, pokud nejste španělštinář. Když diplomaté připravovali ukončení amerického embarga vůči Kubě, dohodli se v rámci usmíření, že bude propuštěna skupina kubánských agentů, známá jako Miamská či Kubánská pětka. Když se jeden z nich, Gerardo Hernández, po šestnácti letech v americkém vězení vracel domů, vítala jej na letišti jeho těhotná manželka…

PZ: Slyším dobře?

Proto o tom mluvím. Po celou dobu věznění Kubánské pětky existovalo ve světě hnutí na jejich podporu. V jeho rámci se objevila iniciativa, která žádala Washington, aby bylo umožněno manželům Hernándezovým umělé oplodnění na dálku. V tomto hnutí, které poukazovalo na tikající biologické hodiny a humanitu, se angažovali i někteří čeští politici – přinejmenším jeden europoslanec, který psal žádost Michelle Obamové, manželce amerického prezidenta. V rámci politiky postupného usmiřování se podařilo tento plán uskutečnit.
Není snad toto novinářsky zajímavý příběh? A nejen o osudu dvou lidí. Je to příběh, který bude v učebnicích diplomacie hned vedle takových akcí, jako byla slavná ping-pongová diplomacie v předvečer urovnání vztahů USA-Čína. Jistě bude tento příběh zaznamenán i v knihách o špionáži. A hlavně je to ukázka, jak tvořivá může být diplomacie směřující k uvolnění napětí. Jenže do oktrojovaného rámce západní informační svobody se takové příběhy nehodí.
 
PZ: Nevím, jestli nezjednodušujete roli diplomacie. Zdá se mi ale, že poslední útoky z Washingtonu proti ruskému prezidentovi nejsou zrovna příkladem diplomacie směřující k vylepšování vztahů.

Máte na mysli nedávné prohlášení náměstka ministra financí USA o tom, že si Vladimír Putin nahromadil mnohamiliardový majetek a že rozděluje zakázky svým přátelům…

PZ: Nejde jen o nějakého náměstka. Mluvčí Bílého domu jej podpořil.  

Problémem americké diplomacie je, že za Washington mluví kdekdo – celá řada zájmových skupin. A tak se někdo, kdo nezná protokol a zákruty mezinárodní politiky, čas od času vrací k metodám Divokého západu. Kdyby něco takového jako mluvčí Bílého domu řekl někdo v Kremlu o Baracku Obamovi, druhý den by si hledal nové zaměstnání. Protože profesionální diplomacie má jiné úkoly než propaganda.

PZ: Myslíte, že jde o propagandu?

Nevím, co je na onom prohlášení o majetku ruského prezidenta pravda. Nevím ani, že by se v Kremlu rozhodovalo o nějakých zakázkách. Za poněkud absurdní ale pokládám představu, že by někdo v Rusku dával zakázky svým nepřátelům. Nebo kamarádům z amerického ministerstva financí. Podstatné je však něco jiného: načasování. Na dobu před volby v Rusku a v USA.

Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci

PZ: Proč je to důležité pro americké volby?

Už několikrát v našich rozhovorech jsme si řekli, že Obama je slabý prezident. Naopak ruský prezident je často vnímán jako nejsilnější osobnost ve světě. To se odráží i v amerických volbách – Donald Tramp se alespoň dvakrát o Putinovi pochvalně vyjádřil a jistě věděl proč. Nebo to ví jeho marketingový manažér. Putinova popularita je velká nejen v Rusku, ale i na Západě. I v Česku a na Slovensku. Někdo dospěl k názoru, že se s tím musí něco udělat. Proto hned za soudem v Londýně, který projednával kauzu Litviněnko a vynesl rozhodnutí plné „možná“ a „snad“, následovala slovní střelba z Washingtonu. Ale také telefonát Kerryho Lavrovovi, který se uskutečnil na přání americké strany. 

Nemyslím si, že diplomacie vždy slouží míru a vzájemné kooperaci. Pravdou ale je, že dokud se jedná, je naděje. I v době syrské války.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)