Reklama
Reklama

Eduard Chmelár: Informovanosť ako demokratická disciplína

Počet zobrazení: 3183
Tradičný Vratimovský odborný seminár ­– prvý bol v novembri 1990 – , ktorý zorganizoval OV KSČM vo Frýdku-Místku a Moravskoslezský Krajský výbor KSČM, sa konal 24. októbra na tému: „Média dnes – informují, či spíše manipulují?“ Videozáznamy vystúpení vrátane úvodu hlavného organizátora Karla Klimšu, ktorými sa predstavili pred asi 500 účastníkmi, sme priniesli 29. októbra, nájdete ich tu: Vratimovský seminár 2015.

Postupne uverejňujeme prepis vystúpení jednotlivých rečníkov, dnes to je text Eduarda Chmelára.

Už uverejnené texty si môžete otvoriť v zozname vystupujúcich.
1. Zahájení semináře - RSDr. KAREL KLIMŠA
2. „Mediální manipulace – nemoc české demokracie po roce 1989“
Doc. Mgr. PETR ŽANTOVSKÝ, PhD., ředitel Česko-slovenskeho institutu, analytik medií
3. „Informovanosť ako demokratická disciplína“
Doc. Mgr. EDUARD CHMELÁR, PhD., historik, politolog , analytik medii
4. „Jak na přesilovku mediálního švindlu?“
PhDr. JOSEF SKÁLA,  CSc., historik a publicista
5. „Politika agresí a její mediální krytí“
Pplk. v.z., MUDr. MAREK OBRTEL, bývalý vojenský lékař, účastník zahraničních misí AČR
6. „Co dělat?“
MUDr. IVAN DAVID, CSc., psychiatr, bývalý ministr zdravotnictví
7. „Lež jako nový světový řád“
LENKA PROCHÁZKOVÁ,  spisovatelka
8. „Evropa se mění. Bohužel k horšímu“
Prof. PhDr. JAN KELLER, CSc., sociolog a publicista
9. „Jak přežít mediální kapitalismus?“
Prof. PhDr. OSKAR KREJČÍ,  CSc., politolog a publicista

 

V první řadě děkuji za pozvání a musím začít tím, že o tomto Vratimovském odborném semináři, který je už fenomén, jsem mnoho slyšel, vždy jsem se toužil zúčastnit a nyní, když tady před vámi stojím, jsem skutečně dojatý. Protože jako historik musím říct, že ta atmosféra mi připomíná stav levice před sto lety, kdy se formovala na masovém základě. Je to něco, co jsem ještě nezažil.

Budu mluvit o něčem, co na první pohled vyznívá banálně, ale ať už hovoříme o jakémkoliv oboru, ať je to ekonomika, ať jsou to mezinárodní vztahy, ať řešíme nezaměstnanost, zapomínáme přitom na jednu podstatnou věc, která je problémem nejen slovenské a české společnosti, ale která začíná být problémem globálním. Je to informovanost obyvatelstva. Informovanost neslouží k nějakému masovému či modernímu rozptýlení, jak se to jeví z dnešních médií. Informovanost je demokratická disciplína, která by měla vést k aktivnímu občanství, k tomu, aby se lidé nejen zajímali o věci veřejné, ale především aby jim rozuměli ve správném kontextu. To se dnes neděje a já budu hovořit o dvou věcech. Za prvé proč v současné situaci už můžeme v klidu hovořit o tom, že žurnalistika jako klasický ideál skončila a za druhé, co jsou nejdůležitější problémy současného stavu, před kterým stojíme.

eduard_chmelar.jpgŽurnalistika jako klasický ideál, který stál často na straně spravedlnosti, na straně boje proti bezpráví, je spjatý s novověkem. My můžeme dokonce žurnalistiku označit za takový evropský fenomén modernizace, protože s výjimkou Číny noviny na všech kontinentech zakládali evropští kolonizátoři. V těch dobách noviny přinášely skutečně něco, co by se dalo nazvat konkurenčním centrem vůči vládní moci. Lidé se na ně obraceli, protože věděli, že toto je prostor, kde se jich zastanou, a kde se jejich oprávněné požadavky setkají s vyslechnutím. Proto se každý z nich snažil mít svůj tiskový orgán. Takové poslední vzepjetí klasického ideálu žurnalistiky jsme mohli sledovat s aférou Watergate, kdy statut novináře byl postavený opravdu vysoko. Novinář byl ten hrdina, který dokázal položit nejmocnějšího muže planety, novináři měli vysoké společenské postavení. Ostatně není náhodou, že i filmový Superman byl novinářem, protože prestiž novinářského povolání byla v té době na vrcholu.

Nedávno jsem četl průzkum veřejného mínění (abychom se dostali zpět do reality), jak vnímají lidé užitečnost jednotlivých povolání. Samozřejmě, že na prvních místech byly povolání jako lékař atd., zemědělec, na posledním místě byl herec a na předposledním byl novinář. Takže veřejnost vnímá novináře jako komedianty a často úplně oprávněně. Zuzana Kusá ze Sociologického ústavu Slovenské akademie věd to dokonce změřila velmi přesně před několika lety ,  kdy důvěra novinářů vyšla něco přes 3 %. Jak chceme budovat informovanou společnost ve stavu, kdy novinářům věří 3 % obyvatelstva? Už z toho vyplývá, že něco není v pořádku.

Po roce 1989 ale žurnalistika nabyla celkem jiný charakter. Ztratila svůj specifický jazyk a publicistický styl a čím dál víc se přikláněla k jazyku politiky. K manipulativnímu, propagandistickému jazyku politiky. Já jsem rád, že kolega Žantovský tady hovořil o manipulativních technikách, protože mi ušetřil hromadu práce. A chci říct, že v dnešní době už nemá význam mluvit o budoucnosti žurnalistiky, ale spíš o budoucnosti informování. Protože chci na několika příkladech ukázat, proč je ten ideál žurnalistiky mrtvý a proč se už nedá spoléhat na media. Media dnes představují konzervativní mocenskou strukturu, která se snaží udržet si svoje privilegia. Snaží se nám namluvit v digitální době, že je ještě stále potřebné licenční řízení. Licence fungovaly v období klasické cenzury. Snaží se nám namluvit, že svoboda projevu se týká medií. Ačkoli už Marx říkal, že svoboda medií patří do obchodního práva a ne mezi lidské práva, protože zaručuje jen to, že stát vás nechá na pokoji. Ale svoboda projevu jako lidské právo.

Ne náhodou hovoří článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, který se již cituje jako klišé, ale je nejlépe formulovaný ze všech takových záruk svobody projevu, že tohle právo je univerzální , tzn.,  že se vztahuje k jakémukoliv místu na zemi a na kohokoliv a tzn., že platí ta lidská práva všechny a že není možné z nich vybírat rozinky, jak se to snaží prezentovat naši politici, kteří mluví o lidských právech jen jako politických právech a odmítají tam zahrnout sociální a ekonomické práva. A za další, Všeobecná deklarace lidských práv velmi jasně naznačila, že je nepřípustné zasahování do svobody projevu z jakéhokoliv zdroje. Já na tohle chci upozornit, ukázat vám rozdíl ve formulaci čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech a v podobné formulaci, která je vlastně úplně stejná z Lisabonské smlouvy. Tam se už totiž hovoří, že nepřípustné je pouze zasahování státních orgánů. A to je sakra rozdíl!

Protože nejvýraznějšími formami cenzury v současném světě je to, co bylo pojmenované anebo co pojmenovala americká publicistka Naomi Klein korporativní cenzurou. Tohoto fenoménu si všimla už americká federální komunikační komise (něco jako licenční rada na Slovensku) v roce 1969. Formy korporativní cenzury jsou velmi těžko zachytitelné , protože tam nejde o přímý politický příkaz. Proto já velmi často používám jeden příklad ze slovenského deníku SME, který není vůbec ojedinělý a podařilo se ho zdokumentovat právě díky tomu, že se o něm psalo. Bylo to před zhruba deseti lety, když společnost Orange zaplatila dovolenou všem vedoucím představitelům slovenských medií – Slovenské televize, Slovenského rozhlasu, TASR, deníků Pravdy, SME atd.  Deník SME se rozhodl, že ukáže jak je ta redakce svobodná, že o tom bude psát a bude kritizovat svého šéfa. Dva týdny probíhala na stránkách deníku taková tragikomická diskuze, kde se ti redaktoři snažili ukázat, že jsou tak nezávislí na svém šéfovi, na svém vydavateli, že jako jediní ho mohou s klidem kritizovat. Tohle trvalo až do doby, kdy společnost Orange ohlásila ukončení inzerce v deníku SME, přičemž redakce byla doslova závislá na této reklamě. A po vzájemné dohodě a po několika měsících se redakci jednoduše řeklo, že téma Orange, téma jeho nekalých praktik na poli ekonomické soutěže, bude tabu. A společnost Orange od té doby odměňuje redakci za toto pochopení, obnovením mnohamilionových zakázek. Toto je jeden z klasických příkladů a říkám ještě ne ten nejobludnější, to je jen příklad, který se podařilo zdokumentovat.

My máme dnes samozřejmě mnohem vážnější problémy. Jeden fenomén, o kterém se přirozeně nemluví, protože kde o ní řeknete, když ne na takovéto půdě, protože nikde do medií mě s tímto nepustí. Podívejte se na večerní zprávy, v komerčních mediích, samozřejmě. Máte pocit, že sledujete zpravodajství, přitom sledujete vlastně sled reklamních šotů. Nevím jaká je cena v Česku, ale na Slovensku za 20 sekund zpravodajství je vyvolávací cena (říkám tomu tak) 1500 Eur. To je původní cena, ale platí, že když přijde někdo, kdo tuto cenu přeplatí, tak je zařazený přednostně, respektive může někoho i vytlačit. A podle toho, kolik máte peněz, se dostanete s vlastní propagandou do televizního vysílání a jen to, co zůstane, ten zbytek, můžete považovat za originální zpravodajství. Toto je největší nebezpečí, protože dnes už media nežijí přednostně z reklamy a inzerce, ale z tohoto kšeftu. Je to něco, co absolutně ničí jakoukoliv důvěryhodnost zpravodajství, je to něco, co navíc vytváří tu šedou ekonomiku nebo nepřiznané náklady např. na volební kampaně, protože dnes se strany pyšní tím, jaké jsou otevřené a čestné, ale není mezi to zahrnutý tzv. nákup medií, protože ty položky patří mezi nejdražší v rámci celé kampaně. A pak se dostanete do stavu, kdy to co sledujete, je vlastně jen takový sled něčeho, co už ani nejsou informace, na co se díváte, co musí být jednoduše produkované. Tak jako jsou vyrobené jogurty, nebo krmivo pro kočky bez jakékoliv návaznosti nebo bez nějaké hlubší přidané hodnoty, která vždy dávala tomu člověku podstatné informace k tomu, aby se mohl rozhodnout. Protože o tom je informovanost.

Informovanost není o tom, že noviny, rozhlas, televize , media vám řeknou, co si máte myslet, ale o tom, že vám dodají dostatek informací, abyste se mohli rozhodnout na jejich základě kvalifikovaně. A to se samozřejmě neděje. Druhým vážným problémem je různorodost zdrojů. Tento problém se táhne prakticky od konce 2. světové války. Už v roce 1953 tehdejší finský prezident pojmenoval stav týkající se mezinárodní informovanosti jako informační imperialismus. Došlo to tak daleko, že na počátku 70. let OSN jmenovala zvláštní komisi v čele s tehdejším irským ministrem zahraničních věcí Seánem MacBridem, která měla vlastně připravit něco, čemu se v dané době říkalo nový mezinárodní informační řád. Aby byla různorodost těch zdrojů spravedlivější, protože praxe je taková, uvedu vám to na příkladu z dneška, z čehož snadno pochopíte, že se nic nezměnilo – právě naopak. Zkuste sledovat večerní zpravodajství tak, že si budete přepínat jednotlivé televize. Jde to, protože na komerčních televizích nejdřív jedou drby a až pak seriozní zpravodajství, takže začnete českou televizí postupně se vám podaří získat takovou mozaiku. A zjistíte, nebo budete mít pocit, že ti novináři od sebe opisovali, že všude je to samé, ty samé věty, ten samý pohled, ty samé obrázky. A je to úplně přirozené, protože ty obrázky se přebírají buď z BBC nebo ze CNN , ty texty se přebírají buď z Reutera nebo z AP a tyto jednostranné zdroje způsobují, že když se něco stane v Africe, tak tam vyšlou redaktora, který v té krajině možná v životě nebyl, má tři dny na seznámení se s realitou a popíše ji způsobem, který dostal jednak naočkovaný a místní novináři mu nemají ani šanci vysvětlit, jak se věci mají a přirozeně že se svým viděním světa ven neprorazí. A tak se o Africe dozvíte maximálně když se tam někdo potluče, protože i tak musí být těch mrtvých víc jak 50, aby to stálo za krátký šot. Kdežto když si americký voják na základně v Itálii pořeže prst při otvírání konzervy, tak je z toho hned zpráva. Ještě abych pro informaci dokončil – celá ta komise, ve které seděl mimochodem i slavný kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez skončila tak, že konstatovala stav věci, že je to skutečně průser a měli bychom s tím něco dělat. Seán MacBrid dostal Nobelovu cenu míru a na všechno se v tichosti zapomnělo.

Po roce 1989 se OSN pokusila spustit nový program, který se jmenoval Informace ve službách humanity, který měl velmi podobný cíl, ale dá se říct, že takové představy jsou dnes naprosto utopické, neboť v éře globalizace medií už dávno nějaká informovanost, která byla kdysi základem práce medií, nehraje žádnou roli. Takže hovořit v tomto případě o mediích jako o zárukách nějaké informovanosti, je nudná lež. Protože dnes už nejde jen o to jak zabezpečit každému občanovi větší svobodu projevu. Úkol dnes není zabezpečit svobodu mediím, ale zajistit svobodu vůči mediím. Media se snaží, jak jsem řekl, udržet si ty klasické komunikační privilegia, což kromě jiného znamená, že s nějakými alternativními pohledy na svět se přes ně dostanete velmi obtížně. Je jedna velká iluze, kterou establishment pěstuje, že přece žijeme ve svobodné společnosti, kde jsou garantovaná lidská práva a na prvním místě svoboda projevu. Jak jsem řekl na začátku, svoboda projevu je lidské právo, ne právo medií a to právo není naplněné. Protože ten vzpomínaný článek 19 vám hovoří, že každý člověk, každý jeden z vás má právo informace přijímat a šířit. Tzn., že podobně jako ve volebním právu bychom mohli hovořit o aktivním a pasivním informačním právu. Z něj není zabezpečena pro běžného člověka ani jedna složka. Už jen z toho, jak se běžný člověk nemůže bránit vůči pomluvám, jak jsou absolutně nefunkční takové instituty jako právo na opravu apod., ale i z hlediska čistého naplnění informací o světě, ve kterém žijeme.

V Rusku určitě neexistuje ve vztahu k vnitřní politice taková svoboda medií, jako v Česku, na Slovensku nebo v Evropě vůbec. Jedině s jedním malým dovětkem: z ruských médií, zejména z ruských novin se dozvíte o světě nesrovnatelně více, než ze západních medií, o těch našich ani nemluvě. Proto se začíná razit nový termín neonormalizace, protože opět žijeme v situaci, kdy si většina lidí myslí něco úplně jiného, než to co vidí na obrazovkách. Ale přitom je fascinující pozorovat, jak jsou ruská media respektive ruští občané podrobně informovaní o situaci ve světě bez nějakých ideologických bariér, které jsou u nás úplně zjevné. Protože ta nová fáze studené války už nabývá takových patologických rozměrů, že my tady fakticky žijeme v nějaké informační kleci, kdy se lidé něco dozvídají jen z alternativních zdrojů.

Ale když ty alternativní zdroje jsou postavené i na nějakém kritickém ověření, tedy úloze, kterou by měla dělat media (což se neděje), výsledkem je, že jsme zahlceni věcmi, kdy lidé na jedné straně nevěří ničemu, co je v klasických mediích a na druhé straně věří všemu, co zachytí na internetu. Všechny ty bláboly a kampaně proti očkování, chemtrails a podobné záležitosti pocházejí právě z toho, že se tady jednoduše nastolila patologická situace, že se nám nedostává normálních informací. Kriticky prověřených a kritické myšlení patří nejen k úloze intelektuála, ale klasicky i k úloze novináře.  A tím pádem se šíří internetem takové bludy, jaké jsem já ve svém životě ještě nezažil a nepamatuji takovou dobu, kdy by lidé podléhali takovým masovým hysteriím. I to je důsledek stavu, ve kterém žijeme. I to je důsledek toho proč je informovanost, nebo proč by měla být informovanost jedním z těžišť mediální politiky. Jestli nechci říct státu, tak levice jako takové zcela určitě.

(Neautorizovaný přepis; aby došlo k co nejméně chybám - v češtině)
Foto: Karel Růžička

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama