Reklama
Reklama

Eric Draitser: Rusko, levice a „levice“

Počet zobrazení: 3771

Recidiva studené války staví před levici i otázku vztahu k Rusku, píše americký rebel Eric Draitser. Pro „levici“, odkojenou antisovětismem, je Rusko „krajní inkarnaci kapitalismu“ - i „imperialistického revanšismu“.  

Ani na „dnešním Rusku nenachází nic, co by stálo za podporu zleva. Je to však opravdu tak?“ Draitser v tom má jasno: za situace, kdy „korporátní mainstream“ recykluje temné rusofobní vášně, je právě na levici, aby tu „falešnou interpretaci rozbíjela, čelila agendě Impéria a bránila právo suverénních zemí jednat nezávisle na západním diktátu“.

Dnešní Rusko si - nehledě na dědictví apokalypsy z 90. let - zaslouží podporu hlavně z pěti důvodů: 

  1. Za to, že v „v řadě koutů světa klade v posledních letech Impériu stále asertivnější odpor“. V Sýrii blokuje spolu s Čínou brutální tlak mezaliance USA, NATO, Izraele a reakčních naftokracií. Svým „vetem v Radě bezpečnosti OSN zabránilo už minimálně dvakrát přímé americké agresi“ (a „legální syrské vládě pomáhá i zpravodajskými informacemi“). „Na Ukrajině zarazilo další expanzi NATO na východ.“ A zároveň výmluvně dokládá, že ani země jejího typu „nejsou bezbranné vůči velmocenským makléřům Washingtonu, Londýna a Wall Street“ – a „´měkká moc´ Západu není ani zdaleka tak všemocná, jak se zdá“. Že „skutečně koncepční postup a lidový odpor dokáží čelit i tak propracované manipulaci“.
     
  2. Za roli, již hrají BRICS, Šanghajská organizace pro spolupráci i další struktury, prosazující „multipolární“ architekturu světa v situaci, kdy „po rozpadu Sovětského svazu ovládly téměř všechny významné mezinárodní instituce Spojené státy.“ Naproti tomu společným jmenovatelem BRICS, ŠOS, Euroasijské hospodářské unie i řady dalších analogických struktur je to, že „je Spojené státy pod kontrolou nemají“. A „proč by, kdokoli nemá pochyb, že Spojené státy čeká politický, morální i etický bankrot, neměl chtít podpořit síly, v nichž jim narůstá globální výzva?“

    „Řada levicových sil je však“ – pod vlivem „celých desetiletí ideologického a politického rozkladu“ a „kumulativního psychologického dopadu propagandy“ – „přesvědčena, že dnešní Rusko není o nic lepší ani horší než Spojené státy“ (že je to „čistě jen jejich konkurent“). Tak „nebezpečně ahistoricky“ je s to uvažovat „leda cvok“.
     
  3. Rusko si zaslouží podporu i za odpor, jejž klade „šokové terapii“ a „kapitalismu karambolů“ („disaster capitalism“).  Primárním terčem levice je „Washingtonský konsensus“ – mix „privatizace a vyvlastnění veřejných statků, vedoucí k politickému a ekonomickému kolapsu celých států“. Provází je dotěrné nároky „ekonomické liberalizace“ (což je „jen kódové označení pro škrty a drancování“). „Nejprofláknutější i globálně nejzávažnější odnož ´šokové terapie´ a ´kapitalismu karambolů´ však dolehla právě na Rusko 90. let. Ze statků někdejší supervelmoci vyzobaly ty nejhodnotnější součásti a vrhly je na světové trhy, hlavně do klína  amerických a evropských investorů.“ Rukama „parazitní třídy, jež vstoupila ve známost jako ´ruští oligarchové´“. Tato „nová kapitalistická ekonomická elita,“ zrozená „z trosek socialistického státu“, je „přímo učebnicovou ilustrací ´kapitalismu karambolů´ v praxi.“

    „Levici“ hartusící, že „jednu várku oligarchů vystřídala jen další v pořadí, dirigovaná Putinem“, ne a ne dojít, že „určitá klíčová odvětví průmyslu jsou zpátky ve veřejném vlastnictví“, „produkce ruského hospodářství má za sebou restart“, „oproti žalostným 90. letům se zvýšila životní úroveň, zlepšil stav infrastruktury, zdravotní péče atd.“ Taková „fakta, reflektující životní podmínky miliónů“, trucovitě přehlíží „jen vyprahlá ortodoxie“.  
     
  4. „Od zániku Sovětského svazu se v bývalém sovětském bloku vynořila spousta pravicových, reakčních a často i fašistických tendencí.“ Oporu hledají v „přepsaných dějinách“. Tím švindlem „vydávají sebe i své fašistické předchůdce za vlastence, bojující proti bolševismu“. Vlivné americké i evropské kruhy to „podporují ve snaze postavit Sověty/komunismus a nacismus/fašismus naroveň“. Zato „Spojené státy to má glorifikovat coby velkého hrdinu 20. století, co porazil hned ´dvě zla´“.

    Dřív levice, co ta špinavost sleduje, chápala vesměs velice přesně.  V 21. století jí to však mnohdy uniká. I to vysvětluje „téměř neomezenou podporu, jíž se na Západě těší fašisté na Ukrajině“. I dnes jsou - stejně jako před 70 lety – silou, „povolávanou proti Rusku.“ Jako „Moskaly“, hodné leda „etnických čistek“, je pohrobci fašismu ostrakizují přesto, že v Rusku panuje jiné společenské zřízení, než před 70 lety.

    Krajně tendenčně a selektivně se podává i tématika holokaustu.   Hradba mlčení narůstá kolem nesporného faktu, že „většinu koncentračních táborů, včetně neblaze proslulé Osvětimi, osvobodili Sověti (Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši a další)“. V pobaltských zemích i na Ukrajině se silám, zkompromitovaným aktivním podílem na „konečném řešení židovské otázky“, nasvěcuje aureola „hrdinů boje proti komunismu“.

    Vší té „cenzuře dějin“ dnes přitom „čelí jen Rusko“, jehož „Velká vlastenecká válka spasila Evropu, spasila milióny Židů a spasila svobodu“. Právě boj se stále agresivnější rusofobií je tak objektivně i klíčovou arénou střetu o pravdivou interpretaci největších dramat 20. století a jejich živého poselství dnešku.
     
  5. „Nesporným trendem posledních let“, „narůstajícím úměrně asertivitě zahraniční politiky Moskvy“ je, že právě v ní „mají přítele země, vystavené útokům Impéria“. Nová opora, již v tom nachází Sýrie i Venezuela, Bolívie i Nikaragua, Ekvádor i Írán a další země, „představuje zásadní protiváhu geopolitickým ambicím a hegemonii Spojených států“. „Rusko má pro to samozřejmě i své vlastní důvody. Stejně tak je však pravda, že si rostoucí měrou uvědomuje svou roli ochránce zemí, které jsou obětí pořádků z vůle USA-NATO-EU.“

    Rostoucí váhu, jíž to nabývá, markantně ilustruje i „negativní příklad: Libye. V roce 2011, za prezidenta Medvěděva, se Rusko rozhodlo nevetovat rezoluci 1973 Rady bezpečnosti OSN, opravňující nastolit nad Libyí ´bezletovou zónu´, která se hned nato, aniž to koho překvapilo, zvrhla ve faktický válečný mandát“. Což vyústilo ve „zločinnou válku, svržení Kaddáfího, zemi uvrženou do chaosu a v destabilizaci celého regionu“. Pokud by Rusko rezoluci vetovalo, „byla by Libye dnešním zhrouceným státem ve stavu chaosu? Padly by snad všechny ty vražedné zbraně do rukou al-Kájdy, Islámského Maghrebu (AQIM), Boko Haram a ostatních teroristických uskupení? Stala by se severní Afrika tak nebezpečným regionem, jakým je dnes? Odpovědi jsou bolestně evidentní.“

Rusko „přispívá zásadní měrou k zachování stability“. Na „kroky USA a jejich evropských spojenců reaguje stále důrazněji“. Zdá se tak, že „ruským politickým elitám nakonec dochází, že se“ – „místo dojáků o ´západních partnerech´ a snah integrovat se ještě víc do systému, ovládaného Západem“ – „musí postavit na vlastní nohy, jít svou vlastní cestou a neztratit páteř tváří v tvář bagančeti, jímž Spojené státy šlapou na krk úplně všem“.

„Ruská politická elita si svou globální váhu nakonec přece uvědomila“ – „ku prospěchu okolního světa“. Co z toho plyne, tak „snad dojde i tzv. levici“.

A „pokud ne, už víc by si neměla říkat antiimperialistická“. A „přiznat se k tomu, čím je reálně“ – „levým křídlem samotného Impéria“.   

Vyšlo na StřípkyZeSvěta 5. 3. 2013
Zdroj:  5 Reasons Why Leftists Should Defend Russia

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
06. marec 2015, 10:46

Ozaj zaujímavá argumentácia. Beriem.

Obrázok používateľa PeterPeter
#2
Peter Krumpál
06. marec 2015, 11:44

U nás by mala byť snaha o podporu tohto smerovania viesť k vysvetľovacej kampani o škodlivosti nášho členstva v NATO.

Obrázok používateľa Palo
#3
Pavel Novota
06. marec 2015, 20:14

Ozaj zaujímavý článok, a bolo by len žiaduce, aby sa ľavica vo svojom nazeraní na Ukrajinský konflikt zjednotila. Urgumentácia je predložená. 

Však myslím si, že Ukrajina, prebiehajúci konflikt, je ohrozením pre obyvateľstvo a nie len Ukrajiny bez ohľadu na jeho politické zameranie. Viac celú komplexnú problematiku tohto konfliktu ukazuje Rostislav Iščenko vo svojom článku "Kam a proč míří Putin" ( tu vedľa na tomto webe). Okrem komplexného zhodnotenia konfliktu predkladá aj úvahu o alternatívach vyústenia konfliktu. 

Tu ozaj nie je dôležité ako sa zachová ľavica, ale ako sa zachováme my, všetci. Tie jeho vyústenia konfliktu mi pripadajú až príliš reálne. Súčasná situácia, keď EU aj USA opätovne vymýšľajú nové sankcie na Rusko, napriek dohodám z Minska a krehkému prímeriu, keď Obama je pod tlakom kongresu zvažuje o dodávkách zbraní na Ukrajinu (myslím, že je to len otázkou času), o čom niektorí leadri EU hovoria otvorene, pri náraste demonštrácií vojenských síl oboch strán, nastoluje otázku: Ostane vojenský konflikt na Ukrajine naďalej len lokálnym konfliktom ?

Obrázok používateľa Vladimír Manda
#4
Vladimír Manda
09. marec 2015, 10:14

Ja by som význam ľavice rozhodne nevidel v tom, aby zdôrazňovala kadejaké zásluhy Ruska, lebo tento postoj ľavice mi pripomína postoj nejakého nadradeného a všemúdreho pozorovateľa, ktorý kdekoho chváli a iných kritizuje, ako keby jeho pohľad bol mierou pravdy a spravodlivosti. Hlavná politika ľavice by mal byť v jej ostrej kritike postupu vlád predovšetkým ich vlastných štátov voči Rusku a ukazovanie dvojtvárnosti, agresívnosti politiky ich vlastnáých vlád a nie posudzovanie politiky druhých štátov. Politiku ľavice, ktorú podporuje autor príspevku máme dnes plne rozvinutú a realizovanú napríklad u európskych socialistov, ktorí namiesto sebakritiky a kritiky politiky EÚ neustále len hodnotia  a kritizujú politiku Ruska, dávajú jej všelijaké ultimáta a kam to speje všetci vidíme. Politika ľavice musí začať neľútostnou kritikou vlastných politikov, a len skrze túto kritiku je možné kriticky hodnotiť aj postup iných vlád a štátov. 

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama