Geopolitická rizika globalizace

Letos je to přesně sto let od chvíle, kdy na svět přišel první díl slavné knihy německého filosofa Oswalda Spenglera Zánik Západu. Dramatický název tohoto díla svádí k jednoduchému závěru: „K žádnému zániku nedošlo, Spengler se mýlil.“ To je sice pravda, ovšem pouze částečná. K zániku Západu skutečně nedošlo, avšak mnohé problémy tohoto civilizačního okruhu, které Spengler popsal, přetrvávají. Spenglerův problém byl především v jeho představě civilizace jako organismu, v jeho „morfologii světových dějin“. Inspirativní ale může být jeho tvrzení, že koncepce rozdělující dějiny na starověk, středověk a novověk je „neuvěřitelně ubohé a nesmyslné schéma“, v jehož pozadí je „marnivost západoevropského člověka“, jeho neschopnost vidět jiné kultury. Díky tomuto zjednodušení vzniká ptolemaiovský obraz světa, v němž je Západ středem a mírou věcí. Podle Spenglera překonání této sebestřednosti Západu vyžaduje kopernikovský obrat, který umožní vidět dějiny – tedy svět – jako obraz, v němž antika a Západ nebudou upřednostňovány před Indií, Babylónem, Čínou, Egyptem, arabskou a mexickou kulturou.

Změnilo se za sto let uvažování západního člověka? Zatím jen částečně, jeho vědomí se riskantně zpožďuje za postupující změnou postavení Západu ve světě.

Ekonomická rizika
 

Západem odstartovaná kapitalistická forma globalizace naráží na celou řadu problémů, které nelze překonat při zachování stereotypů myšlení opírajících se o zjednodušenou vizi počátků. Kapitalismus opravdu odstartoval uvolněním tržních sil. Tvrdit ale, jak to dělají liberální anarchokapitalisté, že náprava současných neduhů je obsažena v návratu k „svobodnému trhu“, je naivní. Globální svět ve smyslu propojení odlišných, do té doby samostatně se vyvíjejících, civilizačních okruhů se nezačal formovat díky renesanční osvětě či férovému obchodu; začal se utvářet díky násilné kolonizaci. Osvobození nevolníka v Evropě doprovázel obchod s africkými otroky.

Dnes globální ekonomika naráží na velké problémy, které rozhodně nelze řešit návratem k silám „svobodného trhu“. Stačí uvést tři příklady: zadluženost států; sociální nerovnost mezi jednotlivci i regiony; důsledky tzv. revoluce 4.0.

• Finance. Podle Mezinárodního měnového fondu představuje současné zadlužení států 225 % světového hrubého domácího produktu. Veřejný dluh samotných Spojených států dorostl ke 21,2 bilionům dolarů, celkové zadlužení federace, států, obcí i jednotlivců útočí na hladinu 70,6 bilionů dolarů. Obě tyto dluhové položky rostou bez ohledu na Trumpovy pokusy o reformu. Dolar však stále zůstává základní rezervní měnou, představuje 64 % všech státních rezerv. Neexistuje teorie, která by přesvědčivě vysvětlila, proč může ekonomika fungovat při takovémto zadlužení – a kde je horní hranice únosného dluhu. Zatím se zdá, že pro národní ekonomiky není důležitá ani tak velikost dluhu, ale schopnost splácet pohledávky, obsluhovat dluh. Globální riziko je skryto především v povaze a funkci dolaru. Ale vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou finančním suverénem a mohou dolar vyvážet, zdá se, že dolar narazí dříve na geopolitické bariéry než na překážky geoekonomické.
• Nerovnost. Podle poslední zprávy Výzkumného institutu Credit Suisse dorostlo vloni v úhrnu světové osobní bohatství lidí na 280 bilionů dolarů. Z toho 101,0 bilionů je v Severní Americe, 79,3 bilionů v Evropě – a necelých 2,5 bilionů v Africe. Jestliže Evropa zaznamenala meziroční nárůst bohatství o 6,3 % a Indie o 9,9 %, v Africe došlo k poklesu o –1,9 % a v Japonsku dokonce o –6,0 %. V témže období vzrostly osobní dluhy ve všech regionech – například v Africe o 7,0 % a v Indii o 19,5 %. Zatímco chudší polovina dospělých lidí vlastnila jedno procento bohatství světa, horních 10 % mělo k užívání 88 % světového bohatství – a nejzámožnější jedno procento lidí 50 % světového bohatství. To znamená, že světová ekonomika sice zvyšuje výkonnost, ovšem zisky jsou rozdělovány ve prospěch bohatších. Takto vznikající nerovnováhy slepé tržní síly nevyřeší.
• Revoluce 4.0. Nová fáze vědeckotechnické revoluce – spojovaná především s novou úrovní automatizace, s novými materiály, se zkracováním technologických procesů a nástupem umělé inteligence – skrývá dva problémy. Především není jasné, zda dojde ke zvýšení nezaměstnanosti, nebo k vytvoření nových typů pracovních míst, či se zvětší volný čas zaměstnanců. Dojde-li k rozšíření volného času, využije jednotlivec získanou svobodu ke kultivaci osobnosti, nebo k marné snaze uspokojit trhem vnucované a stále se měnící umělé potřeby? Nebo dojde k nárůstu závislosti na počítačových hrách či na drogách? Druhá past technického pokroku je obsažena ve faktu, že automatizace, nové materiály a umělá inteligence díky tržní nenasytnosti vojensko-průmyslového komplexu nejrychleji pronikají do nových zbraňových systémů a organizace armád.

Demografie a klima
 

Globalizace nenaráží jen na ekonomické problémy. Podceňovaný problém představují populační změny. Podle revidované zprávy populačního odboru OSN by počet obyvatel světa měl do roku 2100 stoupnout z loňské 7,5 miliardy na 11,2 miliard. Jenom v Africe by to znamenalo růst z 1,3 miliardy na 4,5 miliard lidí, přičemž už dnes byl v tomto světadíle zaznamenán pokles gramotnosti. V uvedeném časovém úseku by mělo dojít k úbytku obyvatelstva Evropy ze 742 milionů na 653 milionů. Pokles by měla zaznamenat i Čína, a to ze současné 1,4 miliardy na jednu miliardu obyvatel.

Tolik diskutované klimatické změny související jak s klimatickými cykly, tak s lidskou činností, přinášejí i další problémy a výzvy. Například zásoby metanu na dně moří a oceánů by se při velkém oteplení mohly uvolnit a ohrozit život na celé planetě; podaří-li se tento metan průmyslově těžit, přibude lidstvu obrovská zásobárna čisté energie. Jiným problémem, a podle některých analýz je to problém největší, je voda. Podle zprávy připravené v roce 2015 pro Světové ekonomické fórum trpí nedostatkem vody alespoň jeden měsíc v roce dvě miliardy lidí, půl miliardy lidí pak po celý rok. V roce 2030 by nedostatek vody mohlo pociťovat 40 % globální populace. Už dnes jedna třetina lidí strádá „vodním stresem“, narůstající obavou z nedostatku této základní tekutiny. Jenom v Číně tuto tíseň sdílí více než půl miliardy lidí. Jenže tam nečekají na tajuplné tržní síly a díky cílevědomé státní politice uskutečňují obrovské i malé vodní projekty, které by měly uvedené riziko odstranit.

Válka a mír
 

Podle zprávy Institutu pro ekonomiku a mír činil loňský globální ekonomický dopad násilí 14,8 bilionů dolarů, což představuje 12,4 % světového hrubého domácího produktu. Náklady spojené s násilím tak za pět let vzrostly o 16 %. Podle ročenky Stockholmského institutu pro výzkum míru dosáhly loni světové vojenské výdaje nejvyšší hladiny od konce studené války, a to 1739 miliard dolarů. Ukazuje se, že největší podíl na tomto nebezpečném plýtvání mají rozvinuté liberálně-kapitalistické státy.

Oswald Spengler se mýlil, když spojoval životy národů a civilizací s takovými vývojovými fázemi organismu, jako je narození, dospělost a smrt. Národy a civilizace mohou umřít, ale nemusejí. V dobrých podmínkách se civilizace a národy neztrácejí v minulosti, ale získávají novou podobu. Stačí se podívat na východ, kde se po stu letech ponížení a tragédií opět na výsluní vrací pozoruhodná čínská civilizace – byť samozřejmě v pozměněné podobě. I Západ může zůstat svébytnou entitou, dokáže-li přijmout změny. Nedokáže-li to, bude-li se chtít stále vracet k násilným počátkům svých privilegií, vystaví se novým obrovským rizikům pramenícím z propojování globálních problémů. Klimatické změny a nedostatek vody spojené s růstem populace se stanou impulzem pro velké migrační vlny; místa, kde se překříží tyto problémy, se změní v konfliktní ohniska. Nové zbraně v rukou nevzdělaných a sobeckých politických elit povedou k sebevraždě civilizací.

Oswald Spengler měl pravdu, když varoval, že na Západě je „podoba světových dějin neprověřeným duchovním majetkem, který se i mezi historiky z povolání dědí z generace na generaci“. Nejde ale o to se Spenglerovou knihou souhlasit, jde o to se z ní poučit. Třeba proto, že současné globální problémy – od sociálně-ekonomických přes demografické, klimatické až po vojenské – nemají řešení v návratu k „tržní“ minulosti. Dokonce nemají ani řešení v současném hlavním západním proudu uvažování. Je třeba se zbavit „marnivosti západoevropského člověka“ a učit se i u jiných civilizačních okruhů. Začít třeba diskusí o slovech, která přednesl Si Ťin-pching minulý měsíc na summitu Šanghajské organizace spolupráce. Poté, kdy výslovně odmítl představy o nadřazenosti nějaké civilizace či o konfliktu civilizací, čínský prezident prohlásil, že bychom měli „podporovat inovativní, koordinovaný, zelený, otevřený a inkluzivní rozvoj, dosáhnout koordinovaného sociálního a hospodářského pokroku různých zemí a řešit problémy způsobené nevyváženým vývojem. Měli bychom překlenout propast ve vývoji a podpořit sdílenou prosperitu“. Tyto věty neobsahují libovolně naskládaný soubor přídavných jmen. Nabízejí propojený řetězec doporučení, jak lidstvu zajistit civilizovanou budoucnost. Svět potřebuje změnu, a touto změnou nemůže být návrat.

Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 9. 7. 2018