Geosentiment a geopolitika

Psáno ze Zemí koruny české
Počet zobrazení: 3339

K vytvoření neologizmu geosentiment navedla mě mimořádně významná výročí v české kultuře pro měsíc září roku 2017. Především je to vzpomínka na korunovaci Karla IV. – 2. 9. 1347 – v Chrámu Sv. Víta. Pak významná publikace stati T. G. Masaryka The Future Bohemia ve vlivné britské revue The New Europe (č. 15 roku 1917) – česky knižně vyšla v březnu roku 1919 jako Budoucí Čechy. S tím souvisí další titánské výročí – úmrtí T. G. Masaryka 14. 9. 1937. Navíc, ještě na chvilinku v času zpátky – 26. 9. 1212 byla vydána strategicky klíčová Zlatá bula sicilská, potvrzující českou státnost jako království s pokrevným dědictvím trůnu. ––– Geosentiment však, jako kulturní fenomén, značně přesahuje jednotlivá, takříkajíc velká výročí, skrze která se udržuje kulturní budouci_cechy.jpgkontinuita lidských společenstev počínaje rodinou, regionem, etnikem až po globální dimenzi jednotlivých nadčasových hodnotových poselství nesených výjimečnými dějinnými událostmi či osobnostmi. Jde o závažný, bohatě, hluboce mentálně diferencovaný, kulturně a civilizačně košatý vztah jednotlivců, skupin, etnik i lidstva samotného k věčné záhadě vzniku Země, flóry a fauny na ní, tajemství dávné a blízké minulosti a posléze i budoucnosti Země, včetně oblaku neznáma kolem geo-biologického účelu přítomnosti nás samých, lidstva jako složitého epiorganizmu, onoho dýmajícího a řvoucího mraveniště masové produkce a obchodu (také propagandistického obchodu s lidskou duší, či přesněji – digitální černá magie prováděna drze na humánním duchu lidstva en gros). Co se s námi dálo, co se s námi děje? Ona věčná otázka Diderotova Jakuba Fatalistu: „Odkud jsme a kam to jdeme?…“ Přírodní člověk také válčil a kradl a lhal. Dnes však jde o něco mnohem nebezpečnějšího – lidstvo působí spíše jako jedovatá zelená plíseň na bochníku chleba, zapomenutého ve spíži galaxie, něco jako utrejch, nevalný smrdutý orgán planety, ani ne tak vzdáleně podobný nezdravé hnisající lidské kůži. Lež i lidská řeč se změnila v přemnohé strategie klamání – právě ony se staly patologickým synonymem důvtipu a úspěchu, démonickým successus exaltatum, novým zdrojem biologické subordinace uvnitř sociálních systémů planety. Jak se dnes již jednoznačně ukazuje, je zničující, katastrofickou, neduživou, nekoordinovanou, beztvarou – protože iracionální a živelnou – slupkou nad deštným pralesem. I nad oceánem. I nad velkoměsty. A také nad posledními lovci velryb s bambusovými harpunami na bambusových člunech v Polynésii. ––– Čím to?… Působením vidiny mamonu, honbou za zdroji surovin, chvatem a pachtěním se za prestiží zrádcovských prezidentů či generálů, ale i celých etnik, zrazujících svoji přirozenou humánní podstatu a kulturní tradici. Geosentiment dnes, ve 20. až 21. století je – na rozdíl od dob klasických, Homérem počínaje, a dobou renesanční, zavražděním Giordana Bruna, konče. To je náš arogantní blud korporátní pseudo-civilizace. – Význačný britský fyzik Stephen Hawking na jednom místě, ve své monografii Krátká historie času, cituje kosmologickou anekdotu, kterou prý kdysi studentům vyprávěl Bertrand Russel:

Jakýsi přemoudřelý evropský nabob a cestovatel, chtěje se blýsknout svojí evropskou nadřazeností, pustil se do vášnivé debaty se zbožným hinduistou o podobě světa. Ind popisoval svět jako plochou desku, na níž leží jako v zahrádce vše: řeky, moře, pevniny. Evropan na to položil Indovi jízlivou otázku: „Jak to, že ta deska nespadne?“ Okamžitě dostal znepokojenou a bezmála religiózní odpověď: „Zemi přece na svých zádech nesou čtyři obrovští sloni!“ – „Aha,“ pokračoval Evropan, „ovšem pak je mi stále divné, že ani sloni nespadnou dolů.“ Ind okamžitě odvětil – to je přece každému soudnému člověku jasné: Sloni pevně stojí na krunýři gigantické želvy. Evropan se nedal zmást a položil další deduktivní otázku: „A na čem stojí ta želva?“ Ind: „Proč vám to, pane, stále není jasné: Pod ní už jsou jen samé želvy, jen a jen želvy… až dolů…“

Sladký to život, bez znalosti fyzikálních zákonů? – Ne: Jádrem sporu je – v uvedené anekdotě i v našem každodenním bytí – pochopení/nepochopení nekonečna. Z pohledu matematiky není světonázor zmíněného Inda vůbec absurdní. Ruku na srdce, nebyl by svět mytických slonů s titánskými želvami poklidnějším a v nejlepším smyslu slova šťastnějším? Život ve světě vymezeném jednoduchými mýty a legendami nepodléhal po tisíciletí existence lidstva mentální a kulturní zkáze hlavně proto, že byl prostý, jednoduše – neobelhatelný. I když nakonec podlehl „refeudalizaci“ (Habermas) lidského myšlení prostřednictvím masmédií 20. století s jejich, někdy až obludnou, „konstrukcí reality“ (Berger – Luckmann), inkorporovanou permanentně, jako parazit, do mozků borců a mamčí z rodu homo sapiens. Jak píše Tacitus (50 – 120 n. l.): „Za Suionmi je jiné moře, líné a téměř nehybné; za nepochybné, že obkličuje a uzavírá Zemi, pokládá a věří se proto, neboť poslední záře už zapadajícího Slunce přetrvává až do východu tak jasně, že zeslabuje hvězdy. Kromě toho se připojuje přesvědčení, že je slyšet zvuk vynořujícího se Slunce a je vidět podoby koní a také paprsky kolem Boží hlavy. Až potud sahá svět – a to je pravdivá správa – dále už nikoliv.“(Tacitus 1980: 67) Krásně infantilní obraz zamrzlého moře za polárními kruhy; s magickým závojem aurora australis na jihu a sestřičkou aurora borealis na severu, onen občasný vánoční stromeček Matičky Naší Drahé Země – třpytivý led a polární záře. K tomu přispějme konstatováním, že antický člověk nevěděl téměř nic o astronomii – a tak každý východ Slunce byl pro každého běžného chlápka jakoby navěky. A když byl večer onen skvělouš zklamán, pak o to víc měl (ze svého pohledu oprávněnou) obavu, zda se ráno Slunce znovu objeví. Tuto absolutní úzkost starověkého člověka zaznamenala slovenská pověst Slncový kôň:

„Byla kdysi země, smutná jako hrob, temná jako noc, neboť jasné na ní Slunce Boží nikdy nezasvitlo. Ten kraj byli by lidé rádi přenechali sovám a netopýrům a odjeli by. Avšak, kam? Kdyby ten onen král nebyl by byl býval držeti ve stáji své jistého koně se Sluncem na čele, už by na Zemi nebylo živáčka kromě kořistnických vlků, hadů a lstivého holomrazu. Odtud, z hlavy Komoně Divného, jak se zvíře mezi štolby zvalo – a v těch trudných dobách jen odtud – sypaly se jasné blesky na všechny strany Světa, jen tak, bezelstně, jakoby z opravdového Slunce. Tohoto vzácného komoně vodili pak po zemích, krajích, vsích a honech zelených i bludných. Avšak, kudy s ním šli, svítilo se lidu jako v poledním dnu. Leč tuze jen do chvíle, kdy už za horu zašli. Pak přivalila se hned na to hustá tma, a to tak drsná, tupohlavá a kamenitá, až by ji bezpečně jen statný posvátný řezník rozbourati a krájeti směl a mohl.“

Na jedné straně nádherně beletrizovaná starověká kozmologie, na druhé straně – parcely, jimiž Komoně Divného komparsové-koňaři prováděli. Parcely v podobě rozhraničených států, ale i v podobě neofeudálního rozdrobení lidské mysli na různé trosky a zříceniny, slepé stezičky i virtuální dálnice, které jsou směsicí strachu, fanatismu, obdivu, fascinace i submisivity ve vztahu k zázračným uhrančivým masmediálním technologiím. ––– S vědomím tohoto všeho koncipoval (přesně před sto lety) pro velmoci budoucí president ČSR vizi poválečných hranic Evropy v revue The New Europe: – a to ještě Velká válka (1914 – 1918) naplno a surově probíhala:

„Rozsah půdy a obyvatelstvo. — Český stát byl by utvořen ze zemí koruny svatováclavské, to jest z Čech, z Moravy a ze Slezska, k nimž by byly připojeny kraje slovenské v severních Uhrách. Hranice prvních tří zemí následovaly by asi linii vymezených dějinami a tradicí, ale jižní i západní hranice Slovenska nemohly by býti určeny bez odporu ze strany Maďarů, třebaže takové hranice jsou hlavně národopisné a uzavírají nejmenší možný počet maďarského obyvatelstva.)* Nový stát bude takto míti kolem 12 000 000 obyvatel a bude se prostírati na ploše asi 50.000 čtverečných mil ** (Belgie čítá jich 11 373).“

*) Osoba, kompetentní v takové otázce, a beroucí v počet nezbytnosti strategické, navrhuje tyto hranice: od Ungváru přes Košice podél národopisné hranice, táhnoucí se po řece Ipel. až k Dunaji, pojímajíc v to i Prešpurk; také hranice na východ i na sever jsou naznačeny.

**) V tom jsou zahrnuty české menšiny v Dolních Rakousích, sousedících s Čechami, i v pruském Slezsku. Ty i ony mohly by býti snadno připojeny k Čechám na místo německého území. Někteří čeští politikové činí také nárok na lužické Slovany, kteří kdysi patřili k Čechám.

Na závěr několik slov Karla Čapka z revue Přehled (1914, č. 16 a 17): „Sociální jevy jsou charakterizovány především tím, že jsou závazné a imperativní; jsou to ustálené způsoby jednání, jež člověk přicházeje na svět nalézá již hotové (instituované), jež existují před ním, a tedy i mimo něj; jsou to úkoly a pravidla, jejichž porušení vyvolává odpor ze strany společnosti a jež takto vyvolávají nátlak na chování jedince, jsouce nadány nadindividuální koercitivní [nátlakovou, nutící] autoritou. Tedy sociální fakta pozůstávají ve způsobech jednání, myšlení a cítění, jež existují mimo individuum a přetrvávají je […].“ ––– Na pozadí výše uvedeného dovolím si stručnou geopolitickou prognózu: Očividně na nás působí fakt prožívání naší existence v určitém prostředí (tj. Durkheimův fait social, na nějž odkazuje citát z Karla Čapka). Jen ztěžka si můžeme vybírat či volit. Avšak působí na dvou úrovních, kde je volba nejenom možná, ale hlavně fatálně nevyhnutná: působí 1. skrze zděděné systémy kulturní a civilizační tradice (podle této, přirozené normy navrhuje Masaryk r. 1917 poválečné rozdělení světa), ale i 2. skrze sofistikované systémy oktrojované desperátní politickou/mafiánskou (= oligarchickou, korporátní) mocí, prosazovanými, vnucovanými (často i brutálně – Arabské jaro, že ano…) pomocí nejprimitivnějších forem propagandy. (Čím primitivnější, tím účinnější – Goebelsovo paradigma). Jednou z takových podob propagandy je, jak víme, vytváření ohnisek napětí a občanských válek, kde lidé přestávají býti lidmi a stávají se, někdy ze dne na den, pouhou potravou pro kanóny. ––– Co myslíte, který z těchto niveaux, dynamických úrovní čapkovské fakticity, mívá život jepičí? – Ale vždyť to přece všichni víme! Gaius Iulius Caesar nevládl ani deset let, Hitler ani dvanáct. Prognóza: Hochštaplerům z Bruselu nezbývá času (jako husa klasu) o mnoho víc. Už je to profláknutý, vole“ mohl by k tomu dodat hamáček z předválečné žižkovské kasařské party. ––– Homo sapiens přežil desetitisíce let. Přirozenost epiorganizmu člověčenství se stejně vždy prosadila i prosadí. Jsme jedno masivní mnohamiliónové tělo i duch (jedna jediná pluralitní civilizace a kultura). Kam se na nás hrabe pan hrabě/hrábě Henry Kissinger?… Prachy, prachy, prachy… Nikdy se však nic nepohnulo, a ani v budoucnu se nepohne, bez zdravě intelektuální evidence patologických korporací (jsou ničím jiným, než prostě: neoplasma malignum, chorobným bujením společnosti a jejího jazyka, kdesi, kdysi – Umberto Eco). Nikdy se však nic nepohnulo, a ani v budoucnu se nepohne, bez občanské odvahy mas rázně neduživé údy lidstva odstranit. Hic quod erat demonstrandum

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984