Globální pakt o migraci: ďábel tkví v detailu a v interpretaci

Počet zobrazení: 2944

Ekonom Michael Kroh se ve svém komentáři zabývá hodnocením smyslu a dopadů diskutovaného Globálního paktu o migraci.

V polovině prosince by měl být v marockém Marrákeši podepsán tzv. Globální pakt o bezpečné, řízené a pravidelné migraci, který sami tvůrci označují jako přelomový dokument. Přiznám se, že jsem měl problém s překladem anglického originálního názvu, protože slova „orderly“ a „regular“ jsou v anglických slovnících považována za synonyma. Přidržel jsem se proto překladu z jednoho z komentářů k této otázce, i když mi není jasné, co znamená „pravidelná migrace“. Spíše asi jde o migraci podle pravidel či regulovanou pravidly.

kurdish_refuge_camp_in_suruc_turkey.jpg
Ilustračné foto: Kurdský utečený tábor v Turecku. Wikimedia.org

Jak nejasný je název, tak nejasný a nekonzistentní je celý text deklarace, kterou jsem přečetl pouze v anglickém originále. I zde vzniká jazykový problém, protože anglické slovo „compact“ znamená smlouvu, a nikoli jen nezávazný politický dokument. Na něm je zcela zřetelné, že vznikal při složitých diskusích, hledáním kompromisních formulací, a některé věty byly do něj přidány až dodatečně – patrně ve snaze uchlácholit představitele a občany zemí, které jsou nejčastějšími potenciálními cíli migrantů. Takovým může být i článek 7 Preambule, který deklaruje Globální pakt jako právně nezávazný kooperativní rámec řešení migračního problému. Mají pravdu tedy ti umírnění stoupenci přijetí dokumentu, kteří jím sice nejsou nadšeni, ale utěšují se nezávazností z hlediska mezinárodního práva. Dokument proto doporučují schválit i přes určité výhrady, abychom „nevystupovali z řady“, protože jej doporučuje Evropská unie či z jiných podobných důvodů. Zapomínají ovšem na jednu klíčovou skutečnost: migrace je individuálním řešením problémů obyvatel některých zemí, není to mezistátní vztah, a případné individuální spory se neřeší podle mezinárodního, ale vnitrostátního práva (k mezinárodnímu právu se může přihlédnout). V případě, že by Česká republika nebo kterýkoli jiný stát dokument podepsaly (k ratifikaci dojít nemusí, formálně nejde o smlouvu), byla by jeho ustanovení sice nezávazná, ale stala by se významným argumentem při sporech migrantů se státem, do kterého v rozporu s pravidly mezinárodního soužití a práva vnikli. Spolu s precedenčními rozsudky zahraničních soudů, které často jdou migrantům na ruku, to může přinést vleklé a nákladné spory a celkové ztížení procesu readmise. Navíc, když v mnoha článcích paktu se státy zavazují upravit na jeho základě vnitrostátní legislativu.

Je tedy pravdou, že i kdyby vláda pakt podepsala, nemusela by pro jeho naplnění dělat vůbec nic. Žádné sankce nehrozí. Nehrozí ale ani pro ty, kteří tam mají spoustu „domácích úkolů“, například v podobě vybudování systému identifikace občanů, aby i bez dokumentů bylo možné identifikovat jednotlivé migranty. Jak to ovšem OSN chce dokázat v zemích, kde vláda neovládá všechny regiony, těch je celá řada, a právě z nich se rekrutuje velká část migrantů, je nejasné.

Jedno nebezpečí zde ale akutně hrozí. Předseda Evropské komise J. C. Juncker nazval představitele vlád členských zemí EU, kteří podpis paktu odmítli, hloupými populisty. Určitě bude snaha stávajícího Evropského parlamentu i kreativních eurokomisařů vsunout závěry paktu do unijního práva, a tak donutit „neposlušné“ státy přijmout politiku „sdílené odpovědnosti a solidarity“, jinými slovy přerozdělování migrantů. To se však může podařit pouze za předpokladu, že pakt podepíše drtivá většina členských zemí. Za současné situace budou díky odporu řady států EU ale ve výhodě „hloupí populisté“, kteří budou moci promigrační politice pod taktovkou Německa a Francie účinně čelit.
 

Kdo je migrant a kdo je uprchlík?

Není pravdou, že Globální pakt nerozlišuje uprchlíky od ekonomických migrantů. V článku 4 v Preambuli se praví, že pouze uprchlíci (v originále refugees) mají nárok na speciální ochranu. Tím je ovšem problém uprchlíků z hlediska dokumentu vyřešen a dále se již mluví jen obecně o migrantech. Vypadá to, jako by některé články Preambule byly do dokumentu vloženy skutečně až na základě požadavků potenciálních hostitelských zemí, nicméně zbytek dokumentu s nimi není v souladu. Ekonomičtí migranti mají podle něj stejná práva jako uprchlíci s jediným rozdílem, že mohou být „důstojně“ vykázáni (čl. 37), přičemž státy, které je deportují, by se měly ve spolupráci s domovskými státy postarat o jejich opětovné začlenění do tamní společnosti.

Navíc z textu nevyplývá dostatečně zřetelně, zda uvedené příčiny migrace (kromě války a utrpení i klimatické změny, chudoba atd.) zakládají status uprchlíka s nárokem na „speciální ochranu“, či zda jde pouze o vyjmenování objektivních příčin migrace (čl. 18 a 19). V každém případě jsou ustanovení zmíněných článků kanónenfutrem pro neziskové promigrační organizace a vychytralé advokáty migrantů.

Stírání rozdílů mezi uprchlíky a migranty (i přes poukaz na suverenitu vnitřní legislativy v čl. 15) odráží základní filozofii celého dokumentu. Podle ní je migrace přínosem pro domovské, tranzitní i přijímající země. Úplně se pomíjejí negativní dopady velkých migračních vln, z nichž ta současná se dá srovnávat pouze se stěhováním národů v období konce Římské říše a raného středověku. Jsem si vědom a vždy zdůrazňuji, že tato vlna migrace není jen výsledkem subjektivního selhání státníků, ale má celou řadu objektivních příčin a v současných podmínkách k ní nevyhnutelně muselo dříve či později dojít. Jejich detailní rozbor přesahuje rozměr a zaměření této stati, a proto jen stručně uvedu ty nejzákladnější: obrovský a stále narůstající rozdíl v životních podmínkách ve vyspělých a chudých zemích (takže se v očích migrantů vyplatí riziko strastiplné cesty na sever a nelegálního přechodu hranic), ozbrojené konflikty a jiné projevy násilí, a v neposlední řadě i rozvoj a masové rozšíření informačních technologií, které umožňují potenciálním migrantům se seznámit se životem v bohatých zemích, najít vhodné trasy i převaděče a organizovat se do velkých skupin.

Současná migrační vlna má ovšem i své početné oběti, a proto rozumím, že s tím autoři dokumentu chtějí něco udělat. Způsob, jakým se to snaží učinit, však považuji za nepříliš šťastný a situaci neřešící. Nahromaděné zločiny týkající se migrantů v podobě převaděčství, obchodu s lidmi, znásilňování atd. nevyřešíme tím, že všechny činy migrantů budeme nadále považovat za legální a pochopitelné. Rozlišování mezi převaděčstvím a obchodem s lidmi (čl. 26) je sice v pořádku, ale většina zemí takto postupuje i bez paktu. Problémem je ovšem paušální posuzování nelegálních migrantů jako obětí převaděčů. Ve skutečnosti vědí, do čeho jdou, jsou si vědomi protiprávnosti svého počínání, jsou tedy z hlediska trestního práva dobrovolnými spolupachateli. Přijetí interpretace Globálního paktu by z rukou státních orgánů vyrazilo základní argument pro okamžité vyhoštění nelegálních příchozích.
 

Nereálný sen o jednotném světovém pracovním trhu

Tipuji, že veřejnost pohlíží na Globální pakt téměř výlučně prizmatem migrační vlny z Blízkého a Středního východu, Latinské Ameriky či Afriky. To je ale velká chyba. Dokument je zaměřen obecně – na jakoukoli migraci, tedy například i mezi vyspělými zeměmi. Mohou se jej dovolávat v zemích, které jej podepíší, i přistěhovalci z České republiky. Domyslíme-li příslušné články paktu do důsledků, jeho cílem je fakticky vytvořit základ jednotného světového pracovního trhu. Migranti podle něj mají stejná práva jako domácí obyvatelstvo, a proto jim musí být umožněn přístup k relevantním službám (čl. 31), pomáhat při začleňování do společnosti včetně trhu práce (čl. 32) s využitím jejich inovativními metodami rozpoznaných dovedností (čl. 34), přitom nesmějí být diskriminováni ve srovnání s domácí obyvatelstvem (čl. 33), má se jim umožnit přenést si do hostitelských zemí všechny sociální benefity z domovských zemí, včetně uznávání dokladů o kvalifikaci (čl. 38) atd.

Již na první pohled je zřejmé, že autoři nesprávně hodnotí stupeň globalizace a integrace světového lidského společenství. Možná, že jednou v daleké budoucnosti k naplnění snu o světového globálním pracovním trhu dojde, ale dnes je to nebezpečná utopie, která může způsobit víc škody než užitku, nehledě na zdroj konfliktů, který představuje. Drtivá většina signatářů takové podmínky není schopna vytvořit ani pro své vlastní občany. Budou mít ale útěchu v tom, že se jedná „jen“ o migranty (tedy menšinu), a ne o nezaměstnané z jejich vlastních zemí. O ty se starat mohou pouze v rámci domácí legislativy, a ne podle maximalisticky znějících paragrafů Globálního paktu.
 

Lidská práva: od obecných hesel k realitě je cesta složitá

Pomalu v každém z článku je zmiňován odkaz na lidská práva v duchu Deklarace OSN z roku 1948. Potíž je ovšem v tom, že si obecné apely vykládá každý po svém, na základě domácích právních regulí, morálních principů, kulturních zvyků a obyčejů. Ve světovém společenství jsou přitom takové rozdíly, že co je v jednom státě právem, je v druhém zločinem. Například v muslimském světě má dospělý muž právo pojmout za manželku nezletilou (z našeho pohledu) dívku (opačně to kupodivu nejde, co na to naši apoštolové genderové rovnosti?). Pokud však emigruje do země našeho civilizačního okruhu, dostává se do konfliktu se zákony, sňatek je automaticky neplatný, a on sám může být odsouzen na řadu let do vězení za pohlavní zneužívání dětí.

Obecná hesla o lidských právech a pokusy o jejich včlenění do mezinárodního práva vytvářejí právní galimatyáš, ve kterém se ztrácejí i zkušení legislativci – důkazem budiž kontraverzní a často zcela opačné rozsudky evropských (především německých) soudů ve věcech migrantů. Takové případy jsou sice menšinové, ale co například s „právy“ na stravování podle náboženských přikázání, na zahalování celého těla, nošení šátku v sekulárních školách apod., kterých se vehementně často za pomoci nátlaku dožadují muslimští migranti? Jeden takový spor jsme registrovali i u nás, a počínání lidskoprávních aktivistů za pomoci ombudsmanky lze bez nadsázky označit za extrémní výklad lidských práv. Naštěstí soud byl v tomto případě rozumný a držel se striktně naší legislativy, která zanášení podobných civilizačně zaostalých zvyklostí do našeho veřejného života ještě stále poměrně účinně brání. Nicméně kdybychom Globální pakt o migraci přijali, byla by pozice státu v takových sporech oslabena.

Velkým problémem je i to, jak si lidská práva vykládají sami migranti. Jejich požadavky na materiální zabezpečení jsou mnohdy přemrštěné a nesplnitelné. Lze předpokládat, že jim sny o velkých domech a dalším přepychu nabulíkovali převaděči, ale o to větší je pak frustrace, že to byla lež. Ta může vyústit až v zoufalé činy, včetně terorismu. Zažili jsme i u nás, jak iráčtí křesťané odjeli ilegálně do Německa, protože nebyli spokojeni s velikostí bytů, které jim byly zdarma poskytnuty. (I když se jednalo o migraci zprostředkovanou českým nadačním fondem.)

Migrace se v dokumentu mění z možnosti na lidské právo (dokonce chápané ve smyslu „přirozeného práva“ doby osvícenství jako nezcizitelné). Samozřejmě, v civilizovaném světě má každý právo na opuštění země, tj. na vydání cestovního pasu. Globální pakt však otevírá možnost extrémnímu výkladu, že toto právo musí být naplněno závazkem cílové země takového jedince přijmout, a to bez ohledu na status (tj. zda přišel legálně či nelegálně, zda je uprchlík nebo ekonomický migrant). Připouštím, že existují i jiné výklady (například s odkazem na čl. 15, že státy mají právo posoudit, zda jde o legální migraci), nicméně už jen taková možnost oslabuje pozici suverénních států odmítnout i toho, kdo přišel legálně, a to bez udání důvodů (to se samozřejmě netýká turistů s platnými doklady). Deklarované „právo“ na (ekonomickou) migraci je podobného charakteru jako právo na práci. Je součástí ústavních dokumentů, ale nijak nezakládá povinnost přijetí do pracovního poměru všude tam, kde uchazeč podá žádost.

„Právo“ na migraci také nezakládá povinnost států migrujícímu jednotlivci umetat cestu do cílové země. Takto je však Globální pakt postaven. Jedinec se rozhodne migrovat, překročí hranici domovského státu, a od té doby by se další země na migrační trase o něj měly postarat, chránit jej, poskytnout mu prostředky k obživě, starat se o jeho rodinu, blízké, zajistit přechod ze stavu neregulovaného do regulovaného (čl. 23 – 24), zkrátka zajistit mu v podstatě takové podmínky, jaké má tamní obyvatelstvo. Režim na hranici má být uzpůsoben tak, aby migraci nebránil, jen ji reguloval v zájmu zabezpečení lidských práv migrantů (čl. 28). Aktivisté migrujícím jistě poradí, jak se těchto „práv“ dožadovat bez ohledu na suverenitu tranzitního či cílového státu.
 

Negativa převyšují pozitiva

Až dosud jsem se zabýval výlučně problematickými ustanoveními Globálního paktu. Dokument má však i některá pozitiva. Spočívají především v (bohužel nevymahatelných) závazcích států dát do pořádku registry občanů (čl. 20), být schopny komunikovat s cílovými zeměmi, pomáhat jim identifikovat žadatele a poskytnout informace o jeho minulosti, vzdělání, kvalifikaci a dalších schopnostech a vlastnostech. Jak si s tím poradí země jako Somálsko, Súdán či Afghánistán, je mi ale záhadou. Nicméně bych podpořil jakékoli aktivity v tomto směru, včetně přesně cílené finanční pomoci. Mezi pozitiva bych zařadil i apely, aby se migrace studovala, vytvářely sdílené databáze, a hlavně, aby byly řešeny problémy světové chudoby a klimatu podstatně razantněji, než je tomu dnes.

Přesto musím s lítostí konstatovat, že problematické stránky Globálního paktu převažují nad zmíněnými pozitivy. Mezi smutnou skutečnost musím zařadit také pokrytecké chování mnoha vyspělých zemí, které na jedné straně vyzývají k solidaritě s migranty, podepisují různé k tomu směřující dokumenty, ale na druhé straně podněcují konflikty ve „třetím světě“, svrhávají tamní vlády, zavírají vlastní trhy před výrobky z rozvojových zemí, a tím podněcují nárůst migrace nad úroveň, která přirozeně vyplývá z rozdílností regionů i ambicí jednotlivců nalézt lepší uplatnění v zahraničí. Nepřijetím Globálního paktu se na zahraniční politice České republiky ve vztahu k migraci nic nezmění. Nadále bude konstruktivním elementem v mezinárodních vztazích a pomáhat státům, ze kterých migranti přicházejí. To je také stanovisko nynější vlády, které považuji za rozumné, protože vyjadřuje národní zájem naší republiky. A ten zní: naši suverenitu nedáme!

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 22. 11. 2018)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984