Reklama
Reklama

Hledání jistoty v chaosu

Počet zobrazení: 1604

S politologem Oskarem Krejčím o situaci ve světě i doma, o protikladných tendencích v mezinárodní politice i o dalším možném vývoji po změnách v české vládě.

Argument!: V uplynulém týdnu jsme byli svědky jednak významných, ale i zajímavých událostí. K těm významným bychom mohli zařadit americké vypovězení další smlouvy o kontrole zbrojení a druhé fórum o inciativě pásu a stezky v Pekingu. Souvisí spolu nějak tato dvě témata?   

Oskar Krejčí: Bezprostředně nesouvisí, ale tvoří pozoruhodnou kontrapozici – někdo mezinárodní vztahy komplikuje důslednou orientací na sobecké skupinové zájmy, a někdo hledá společné zájmy. Prezident USA Donald Trump na zasedání americké Národní asociace držitelů zbraní podepsal oznámení o tom, že Spojené státy stahují svůj podpis na Smlouvě o obchodu se zbraněmi a vyzval Senát Kongresu USA, aby zastavil ratifikační proces týkající se této dohody. Postavil tak zájmy amerických výrobců a prodejců zbraní nad názor nejen předcházející vlády USA, ale i nad stanovisko 130 zemí, které podle informací OSN uvedenou dohodu podepsaly, přičemž 101 z nich už smlouvu ratifikovalo, a to včetně Česka a Slovenka.

Smlouva o obchodu se zbraněmi, která vstoupila v platnost v prosinci 2014, zavazuje státy kontrolovat podle stanovených pravidel obchod s osmi kategoriemi konvenčních zbraní, včetně ručních a lehkých, ale také obchod s municí a zbraňovými součástmi. I když se v diskusích povětšině věnujeme strategickým zbraním, v současném světě zabíjejí především takzvané malé konvenční zbraně. Připomeňme si jen některá čísla, jež v polovině loňského roku zveřejnila ve Švýcarsku umístěná organizace Small Arms Survey, která se těmto otázkám dlouhodobě věnuje: v roce 2017 byla ve světě přibližně jedna miliarda střelných zbraní, přičemž 857 milionů z nich, tedy 85 %, je v rukou civilistů (v roce 2006 to bylo „jen“ 650 milionů kusů). Pouze 100 milionů kusů těchto zbraní mezi civilisty je oficiálně registrováno. Největší nasycenost zbraněmi je v USA, kde na 100 obyvatel připadá 121 zbraní, zatímco v Japonsku či Indonésii je to na 100 obyvatel méně než jedna zbraň. Ve vojenských arzenálech bylo v uvedeném roce 133 milionů kusů těchto zbraní a 23 milionů jich bylo v rukou policie a dalších oficiálních orgánů.

A výsledek? Podle téhož zdroje v roce 2016 bylo ve světě během osobního a kolektivního násilí těmito zbraněmi zabito přibližně 560 tisíc lidí – z toho ve válečných konfliktech 99 tisíc. Téměř polovina malých a lehkých zbraní se pašováním dostává z jednoho místa válečného konfliktu na druhé.

A!: Mluvil jste o kontrapozici tohoto Trumpova rozhodnutí a pekingského jednání 2. fóra o pásmu a stezce. V čem ji vidíte?

OK: Všechna dosavadní odstoupení Washingtonu od dohodnutých smluv ukazují na to, že se Spojené státy pohybují ve světové politice jako sobecký solitér. Těch aktů destrukce smluvního základu kontroly zbraní je příliš mnoho, aby za tím nebyla nějaká obecná představa hledání jednostranných výhod. Jenom pro osvěžení paměti připomínám, že Washington odstoupil od smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, od smlouvy o klimatu (od té USA odstoupily už dokonce dvakrát!), dohody s Íránem o tamním jaderném programu, nedávno Washington vypověděl smlouvu o likvidaci raket krátkého a středního doletu, teď začal proces odstoupení od zmíněné dohody o obchodu se zbraněmi. Co je další na řadě? Že by rusko-americká Dohoda o snížení počtu strategických zbraní?

A!: Nevidíte to příliš jednostranně? Neexistují i jiné signály z Washingtonu?   

OK: Máte pravdu, existují. Patří mezi ně například jednání se Severní Koreou, přislib stažení vojsk ze Sýrie, vyjádřená ochota jednat o uspořádání v Afghánistánu s Ruskem a Čínou a podobně. Osobně nepokládám za nerozumné přizvat k jednání o strategických zbraních Čínu – dříve nebo později k tomu stejně bude muset dojít. Jenže jsou tu dva problémy. Předně, jak patrno z výše uvedeného výčtu, Washington nedodržuje uzavřené dohody. Jejich vypovídání pak dostává podobu vydírání.

A!: Druhým problémem je podle vás…?

OK: Spojené státy nedotahují své pozitivní snahy do konce. To platí například o stažení vojsk ze Sýrie, což by upevnilo stabilitu v tamní oblasti a ukázalo, že USA jsou ochotny dodržovat alespoň základní normy mezinárodního práva. Ovšem zatím nejmarkantnější příklad zastavení se na půli cesty představují jednání se Severní Koreou. Lze samozřejmě namítnout, že si úspěchy tohoto typu Trump šetří až na ostrou fázi prezidentské předvolební kampaně příští rok. To ale jen potvrzuje, že je zahraniční politika USA nebezpečně podřízena vnitrostátním půtkám mezi znepřátelenými politickými stranami.

A!: Vraťme se ale zpět k čínské inciativě pásu a stezky. Řada médií kritizuje prezidenta Miloše Zemana za to, že se opět vydal do Pekingu…

OK: Kdyby zahraniční politiku dělala veřejnoprávní média, měli bychom diplomatické styky snad jen se státy NATO – a to se říká, kdoví jestli se všemi! Ale vážně: zmíněného pekingského fóra o pásu a stezce se účastnilo přibližně pět tisíc delegátů z více než 150 zemí a 90 mezinárodních organizací, mezi nimiž bylo téměř 40 hlav států a vlád. Při jednání na fóru jste mohli vidět generálního tajemníka OSN, ale i šéfovou Mezinárodního měnového fondu. Stačí se podívat na závěrečné komuniké z 2. fóra pásu a stezky pro mezinárodní spolupráci. Ekonomická váha Číny vytvořila gravitační ohnisko, které přitahuje i ve chvíli, kdy posilují odstředivé tendence. Řečeno jinak: inciativa pásu a stezky jde přímo proti politice sankcí některých západních zemí.

Izolacionalismus či zápecnictví, po kterém volají kritici české účasti na fóru, rozhodně není na místě. Čína se neuvěřitelně rychle stává globální supervelmocí a je nutné pečlivě sledovat, jak se s touto rolí sama vyrovná a jestli staré západní mocnosti dokáží Čínu mezi sebe přijmout jako rovnoprávného partnera…

A!: A přijmou ji?

OK: Ty hlavní s tím mají velké potíže. Stačí se podívat na přehlídku, která se konala k 70. výročí vzniku válečného námořnictva Čínské lidové osvobozenecké armády. Téměř 20 zemí poslalo své lodě, a to včetně Indie, Japonska, Austrálie a samozřejmě Ruska, aby svojí účastí vyjádřili dobrou vůli. Válečné lodě západních mocností, které se tak rády ukazují v Jihočínském moři, ale akci bojkotovaly. Mimochodem, konala se u města Čching-tao, které bylo kdysi okupováno Německem a poté Japonskem.

Ale to jsem nevybral nejlepší příklad. I když přece jen: často se připomíná, že Čína má jen jednu letadlovou loď, zatímco USA jedenáct, a experti se předhánějí v odhadech, jak bude situace vypadat za deset či třicet let. Co takhle začít počítat místo letadlových lodí ledoborce? To, čemu se říká „nová hedvábná stezka“, představuje dnes šest tras, z nichž některé vedou do Latinské Ameriky, Austrálie, Afriky… Nekopírují pouze historické trasy. Roste význam severní mořské cesty a tedy i ledoborců. Budou symbolem příštích desetiletí ledoborce, nebo letadlové lodě?

A!: Tím by se ale posílil význam Ruska, což by se některým politikům na Západě nemuselo líbit. Nebude toto hlavní překážkou?

OK: Severní mořská cesta vede z Číny do Evropy i přes Kanadské arktické souostroví. Ale máte pravdu, ta hlavní severní mořská trasa má „ruské charakteristiky“…

A!: Na druhé straně někteří komentátoři škodolibě namítají, že Čína se daleko více věnuje USA než Rusku.

OK: A mají do určité míry pravdu. Obrat zahraničního obchodu Ruska a Číny loni dosáhl rekordních 107,1 miliard dolarů, zatímco při loňském obchodování USA s Čínou pouze deficit Spojených států činil 419,2 miliard. Ne vše je však obchod. Na pekingském fóru byl tím, kdo poslední přicházel do předsálí, ruský prezident, ale poté do jednacího sálu vešel spolu s čínským prezidentem jako první. Kdo zná význam protokolu v diplomacii, a to zvláště té asijské, jistě si doplní, co tím organizátoři chtěli říci.

Ale původně jsem chtěl mluvit o něčem jiném. Čína je ekonomicky nejdynamičtější a z hlediska zahraničního obchodu největší světový hráč. Tím dochází k testu významu liberálních hesel o svobodném obchodu: dokud největším hráčem byly Spojené státy, Západ přísahal na volný obchod a nutil všechny státy otevírat přístavy a banky. Dnes jsou právě USA pionýrem ekonomického izolacionalismu. Ve chvíli, kdy se inciativa pásu a stezky stává průkopníkem trvalého zeleného rozvoje a prezident Si Ťin-pching hovoří o tom, že nemůže být exkluzivním klubem a slibuje větší transparentnost, zvedá se na Západě vlna hysterických geopolitických úvah o čínském nebezpečí.

A!: Já vím, že se nerad vyjadřujete k české politice, ale přece jen – dochází k zajímavým změnám ve vládě. Dá se něco z těchto změn vyčíst?

OK: Babišova vláda pracovala vždy méně kolektivně než předcházející vlády. Vytvoření dvou ekonomických místopředsedů vlády naznačuje, že se premiér od této tematiky chce nějak odstínit. Důvody mohou být tři. Předseda vlády chce, aby některé rezorty více kooperovaly. Za druhé, obává se propadu výkonnosti českého hospodářství – a někdo za to bude muset v Česku nést zodpovědnost, přičemž premiér by to přece neměl být. A třetím důvodem by mohla být příprava na nové kolo kauzy Čapí hnízdo.

A!: Tato příčina vládních změn bývá zmiňována nejčastěji. Nová ministryně spravedlnosti by mohla vyměnit některé státní zástupce…

OK: Mohla, ale je to přespříliš okaté. Nabízejí se přece i jiné varianty. Například prezidentská amnestie, která by mohla přikrýt i důsledky vyšetřování Evropské komise. Abolice umožňuje zastavit i probíhající vyšetřování, a to nejen v čapí kauze.

A!: To zní zajímavě, ale jak to souvisí se změnami ve vládě?

OK: Amnestie vyžaduje kontrasignaci premiérem, což v případě Čapího hnízda by bylo hodně chucpe, nebo odpovídajícím ministrem. Ale třeba je to pouze možnost, nikoliv plán.

A!: Že by amnestie byla konečným vyzněním celé kauzy? Otevření Babišovy cesty k prezidentské kandidatuře?

OK: Ne zcela. Je tu předobraz Kurta Waldheima, bývalého generálního tajemníka OSN a později rakouského prezidenta. V roce 1986 byl obviněn z toho, že byl příliš blízko nacistickým válečným zločinům v Řecku a Jugoslávii, než aby o nich nevěděl, či se jich dokonce neúčastnil. Prezidentem zůstal, ale nikdo ze zahraničí se s ním nebavil.

A!: Andrej Babiš často zdůrazňuje, že je celá kauza Čapí hnízdo zpolitizována.

OK: To má pravdu. Což ale nic nemění na meritu věci. Nikoho by asi nezajímalo, kolik peněz si půjčil a kolik dostal na základě problematických žádostí, kdyby nebyl v politice úspěšný. „Čapích hnízd“ je jistě plná Evropská unie. Sám se ale rozhodl jít do politiky a vystavit se záři reflektorů. A reflektory nemohou za to, na co svítí.

(Rozhovor vyšiel v českom webovom časpise !Argument 29. 4. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama