Reklama
Reklama

Hlupáci hážou stříbro do žumpy

František Čuba (23. 6. 1936 – 28. 6. 2019)
Počet zobrazení: 2032

Země s deseti miliony obyvatel už nejednou ve své historii zacházela naprosto hanebně se svými nadanými a talentovanými lidmi. Jedině tak mohla v českém národě vzniknout a zakořenit lidová průpovídka o tom, že práce by měla být tím posledním, co by nás mělo živit.

K talentovaným a odborně schopným lidem dodneška řadím Františka Čubu ze Slušovic. Leccos o družstevnictví se mohl naučit od svého otce, který byl zakládajícím členem a předsedou JZD v obci Březová od roku 1949.

František Čuba dostal po vynikajícím absolvování Vysoké školy zemědělské umístěnku na Okresní úřad v tehdejším Gottwaldově. Po vojenské základní službě se v roce 1963 stal ve svých sedmadvaceti letech předsedou JZD Slušovice. Již tehdy se řídil krédem: „Tak jako jsou zanícení umělci, sportovci, sběratelé, kteří zasvětili svůj život určitému konání, tak jsou lidé, pro které může být životní náplní a údělem vést lidi, organizovat, řídit, překonávat obtíže a překážky. Největší uspokojení jim poskytuje dosažení vynikajících výsledků.“

cuba_dostihy.jpgPředseda Agrokombinátu JZD Slušovice František Čuba na dostihu v areálu dráhy, kdy se jela Cena Světa v obrazech v roce 1984.
Foto: Bedřich Kocek

Docenta Ing. Františka Čubu, CSc, jsem poprvé potkal na dostihovém závodišti ve Slušovicích při „Ceně Světa v obrazech“ v roce 1984. Jeho naprosto racionální chování a odborný přístup ke skutečnosti mne od počátku udivoval. Živě se zajímal o tvorbu obrázkového týdeníku, snil o něčem podobném i v JZD Slušovice, o novinách, rozhlasu a televizi, o filmu.

V době všeobecného tykání docent František Čuba každému vykal. V době nalévání vodky domácím i zahraničním hostům naléval každému kolu.

„Jednou příjde zase doba, že to i s novinami bude u velkých firem jako u Bati. Vždyť ten měl ve Zlíně své ateliéry, točil odborné krátké filmy. Vydával noviny, časopisy a také knihy. Měl svou nemocnici, hřiště. Něco z toho už máme i my. Baťa měl vlastní obchody, letiště, sklady. Měl i stejnokroje pro své Mladé muže a Mladé ženy,“ obrátil se ke mně v přítomnosti svého přítele z vysokoškolských studií Ing. Václava Sobolíka. Ten se ho přátelsky optal: „ Ještě ti tak Františku moc chutnají máminy buchty?“ 

Čuba se se svou kulatou tváří i kulatým tělem jenom usmál.

S Františkem Čubou jsem se potom sešel ve Slušovicích ještě několikrát. Od jiných jsem se tam dozvěděl, kolik tam zaměstnává a zaměstnával všelijakých podivných existencí, vyloučených, vyškrtnutých a jinak potrestaných odborníků, profesorů, docentů a asistentů z vysokých škol. Zaměstnával i Stanislava Devátého. 

Ten se později významně postaral o rozložení slušovického agrokombinátu.

Od mladých odborníků z JZD Slušovice jsem se zase dozvídal o nejpřísnějším pracovním režimu, o bodování, o „pracovním kolečku“, o prémiích i sankcích a o blízkých a vzdálených perspektivách.

Největším zážitkem pro mne však byla návštěva JZD Slušovice s bulharskými kolegy z týdeníku Pogled v roce 1989.

Můj přítel Luben Genov spolu s dalšími sofijskými redaktory vyslechli poutavou přednášku docenta Františka Čuby o možnostech kooperace mezi zeměmi. „Řekněte doma, že od vás vezmeme několik vlaků rajčat, okurek, cibule, česneku a vyměníme je s vámi za počítače a jinou techniku. Máme velký zájem investovat v Bulharsku, stejně jako na Ukrajině nebo na Maltě. Vegetační doby jsou rozdílné a taková spolupráce by byla oboustranně prospěšná. Ale mám pocit, že to s vaším vžitým, ne moc akurátním systémem a s laxní pracovní morálkou asi nedokážete. Muselo by to klapat naprosto bezchybně.“  

Čuba své myšlenky kreslil v podobě grafů a čísel na velkou černou tabuli bílou křídou, tedy mluvou, jaká se v každodenní praxi v těch letech zase příliš neužívala.

Na konci osmdesátých let a na počátku devadesátých se na Čubovu hlavu snesla lavina černé a sžíravé kritiky, počínaje nejprve Husákovým režimem a konče hlasitým výrokem Václava Havla na manifestaci 21.srpna 1990 na Václavském náměstí: „Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Hned příštího dne na tato slova František Čuba reagoval: „Včera se tedy prezident Havel o Slušovicích negativně vyjádřil už potřetí. Jeho útok byl veden bez obalu a jednoznačně. Není mi známo, jaká opatření budou následovat. Vím však, že útok je veden hlavně proti mé osobě. Nešlo o hledání pravdy, šlo o vyřazení Slušovic ze hry, a to za každou cenu.“

Čuba, jehož zásluhou zbohatlo družstvo i kraj, musel být krutě potrestán. Vše odpovídalo dramatické koncepci doby, v níž šlo o to prohlásit čtyři desetiletí naší minulosti za dobu devastace a temna a urazit nejméně dvě generace lidí, aby svůj život a práci považovaly za promarněnou a zbytečnou, aby se styděli, že žili.

cuba_senat.jpg
Senátor František Čuba v zasedacím sále Senátu ve Valdštejnském paláci v roce 2017.
Foto: Zhiyi Cai

I v Čubově případu platilo, že žádný úspěch se v Čechách a na Moravě nikomu nepromíjí. Kritika a pomluvy lavinovitě pokračovaly v novinových zprávách i ve zvoláních pouličních kamelotů. Kritika se objevila i na velkých ekologických demonstracích v centru Prahy proti plastikovým lahvím ze Slušovic, v nichž se dnes bez většího vzrušení a téměř mlčky potápí skoro celá Česká republika. V hustém ovzduší po prezidentově výkřiku na Václavském náměstí o „temných slušovických nitkách“ byl na světě velký proces a několik trestních oznámení.

Franišek Čuba se stal zčista jasna padouchem a zloduchem.

Po nějakém čase jsem Františku Čubovi napsal dopis se žádostí o rozhovor pro noviny. Dostalo se mi následující odpovědi: „Po svých nepříjemných zkušenostech s mnoha novináři  žádné rozhovory pro tisk neposkytuji. Ale pokud byste jel kolem Slušovic nebo přímo přes Slušovice, moc rád Vás zase uvidím! Zastavte se na kus řeči. Váš František Čuba.“

V červnu 2000 se konalo ve Zlíně další obnovené soudní líčení. Čuba byl zbaven obžaloby. Po procesu hořce prohlásil, že „pravda a spravedlnost zvítězily nad lží a nenávistí!“.

Nikdo se mu ani slovem za posledních deset let neomluvil, nikdo nepřiznal podjatost svých útoků. Téměř nikdo v českých novinách nenapsal ani řádku, že Čuba neporušil žádný zákon.

Jenom Martin Komárek v deníku, který se v tažení proti Čubovi také nejednou poznámkou ušpinil, mj. napsal: „Ani prezident už nehřímá na náměstí. Nemalujme Františku Čubovi najednou na místo psí hlavy svatozář. Možná nejednal vždy jako Vinnetou, jenže kdyby měl být odsouzen on, byť na rok, nemuseli bychom pro jiné manažery v zájmu spravedlnosti zavést trest smrti?“ Ve své poznámce autor uvedl několik jmén významných českých bankéřů – tunelářů.

Čubova odpověď na můj stručný dopis, jeho rozhodnutí a nynější reakce nad osvobozujícím verdiktem soudu, mne znovu potěšily. Při procházce polní cestou na Českomoravské vysočině mne napadlo: „Jenom velcí hlupáci hážou své stříbro do žumpy.“

((Z autorovi knihy: Jak jsem je potkal (postavy a figurky)
a Jak jsem je poznal (co jiní nepoznali), Akcent Třebíč, 2001))

 

P.S.

Kdo všechno se na docentu Františku Čubovi, na jeho rozletu, práci a osudu smutně podepsal? Dlouhá je řada zatvrzelých nenávistníků, kteří mu nejenom ze závisti okopávali kotníky.

I poslední roky jsem s ním byl v kontaktu – také s čínským fotografem při práci na knize Zhiyi Cai – Zdeněk Hrabica : „Člověk (fotoportréty)“ (2018)  

Hned od počátku devadesátých let 20. století ho poplivala hlava státu; Václav Havel to učinil mnohokrát. Konal velmi bezohledně a demonstrativně. Pokaždé za to sklidil, zejména při  projevu ze Špalíčku na Václavském náměstí,  bouřlivý  potlesk nadšeného stáda. Když označil propojení Slušovic a Čuby estebáckými žilkami.

cuba_odchazi803.jpg
Čuba odchází. Foto: Zdeněk Hrabica

Prezident Miloš Zeman jej přizval jako jediný z prezidentů po roce 1989 ke spolupráci. Byl zvolen senátorem.

Bylo to však již pozdě, člověk je ohrožen nemocí, je smrtelný, práce je živá.

Na prahu letošního léta 2019 František Čuba zemřel.

Prezident mu osobně položil prezidentský věnec k rakvi při jeho poslední cestě.

Český rozhlas 2 smutnou zprávu o skonu Františka Čuby spojil opět s opovržením vůči velkému Čechovi, jakých málo.

Nemohu opomenout, že jednu dobu mu k malému podnikatelskému konání vytvořili alespoň minimální podmínky bratři Slováci.

Jenže více než tři sta neoprávněných žalob doma takovou spolupráci minimalizovalo.

Češi převrátili kdysi prosperující Slušovice v rozvaliny. Kradli, až se prášilo, když se na minutu zhaslo.

Nečinně nepřihlíželi ani ti, jimž Čuba podal pomocnou ruku.

Předávám poslední vyřčené krédo života senátora, docenta Ing. Františka Čuby, CSc., družstevníka a sedláka: „Jak zaseješ, tak sklidíš!“

Jak naposledy František Čuba spatřoval Františka Čubu; sebe sama?

„Člověk, který se celý život snažil změnit a zlepšit pohled na zemědělství, životní úroveň a postavení lidí, kteří v tomto oboru pracují. A snad se mu to trochu podařilo.“

S bardem  Jaromírem Nohavicou teď volám do všech stran:

„Sláva, sláva! Hanba, hanba!!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama