Jak číst Trumpa

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na zdroje, povahu a důsledky neobvyklé zahraniční politiky současného amerického prezidenta.

Není vhodné začínat článek citáty, ale v okurkové sezoně, kdy se svět zdánlivě točí kolem křesla českého ministra kultury, je možné asi všechno. Navíc, tyto citace jsou opravdu zajímavé:

• „Američtí vojáci brání hranice Koreje, Kuvajtu a Kosova. Ohrožení na těchto hranicích, které jsou přes půl světa, však nesnese srovnání s ohrožením na naší hranici s Mexikem, přes kterou v noci přecházejí lidé, kteří se v nekonečných řadách plahočí na sever do velkých amerických měst. Invazní armády se vracejí domů, imigrační armády nikoli.“
• „Konečným cílem Ameriky by mělo být zrušení WTO a návrat k bilaterálním obchodním smlouvám, jež by platily pro Spojené státy a jejich obchodní partnery, a skoncovat s tímto mezinárodním tribunálem, v němž má Amerika jeden hlas a Evropská unie patnáct.“

I když to zní povědomě, nejde o slova Donalda Trumpa. Tyto teze lze nalézt v knize Smrt Západu vydané v roce 2001 (česky Mladá fronta, 2005). Jejím autorem je Patrick Buchanan, guru paleokonzervatismu (paleo ve smyslu „starý“, „historický“). Tento ideový směr lze označit za zpolitizovanou verzi tradicionalistického konzervatismu. Dovolává se odhodlaného anglosaského patriotismu, v boji proti údajně vládnoucí kontrakultuře požaduje rázně omezit imigraci, odsuzuje multikulturalismus, pozitivní diskriminaci, prosazuje ochranu tradiční rodiny, hájí právo na zbraň, odmítá násilný export demokracie, kritizuje NATO i Evropskou unii. V Buchananových projevech, článcích i knihách lze nalézt obvinění, že za slabostí USA stojí import neomarxismu, konkrétně zpustošení pravých amerických hodnot vlivem frankfurtské školy. Především k lidem tohoto typu mluvil Vladimir Putin, když v rozhovoru pro Financial Times v předvečer setkání s Donaldem Trumpem během jednání G20 označil liberalismus za zastaralý – na což Patrick Buchanan, podle jehož citované knihy „Rusové budou za každého »střetu civilizací« střežit východní a jihovýchodní hranici zeměpisného srdce Západu“, okamžitě zareagoval.

Ač katolík, nepředstavuje Patrick Buchanan okraj politického spektra USA. Byl poradcem prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda, ale také Ronalda Reagana, kterému až do aféry Irangate psal projevy. Dvakrát usiloval o vlastní nominaci na prezidenta za Republikánskou stranu, potom v roce 2000 neúspěšně kandidoval za Reformní stranu; poté se vrátil do náruče Republikánské strany. O nominaci Reformní strany na prezidentské volby v roce 2000 usiloval i Donald Trump.

Geoekonomika a geopolitika

Trumpovo America first! znamená především být ekonomicky nejsilnější. Politika je sluhou tohoto cíle. Nejde o izolacionalismu tradičního typu. Pravda, u Trumpa lze nalézt ohlas Buchananovy myšlenky, že nejlepším způsobem, jak se vyhnout útoku na USA a jejich ozbrojené vojenské síly je, že se „Spojené státy nebudou angažovat v ideologických, náboženských, etnických, historických nebo územních sporech, které nemají nic společného s Amerikou“. Zároveň ale vojáci mohou sloužit k dosažení ekonomických cílů. Trump hlásá svérázný „ofenzivní izolacionalismus“, snižuje zájem o zápasy plné doktrinálních –ismů, přičemž, jak píše Eduard Šebo na serveru Slovo, „riešenie každého politického problému transformuje do obchodníckej otázky: »Čo za to a ako na tom môžu USA zarobiť«?“

V předvečer konce studené války byla v akademických kruzích velmi populární teorie komplexní vzájemné závislosti. Ta hlásá, že v nových časech je svět propojen takovým množstvím ekonomických vazeb, že klesá význam tradičních vojensko-silových nástrojů a obsazování teritoria. Zároveň ale v propletenci vzájemné závislosti existuje asymetrie: pro někoho je konkrétní obchod výhodnější než pro druhou stranu. Současný svět vykazuje nesouměrnou distribuci výhod vyplývajících z oboustranné závislosti. Čili vzájemná závislost neznamená stejné výhody. Dokonce se dá říci, že je sice obapolnou zranitelností, ale asymetrie dává jedné ze stran moc nad druhou. Objevuje se cílená manipulace vzájemné závislosti. Původně se autoři této teorie domnívali, že hlavním kolbištěm, na němž se manipulace odehrává, jsou mezinárodní organizace a nástrojem jsou nadnárodní aktéři. Donald Trump si zřejmě myslí, že na využití zbraně asymetrické závislosti si stačí sám s takovými prostředky, jako jsou cla a sankce. Třeba při jednání s Mexikem.

Dva kroky vpřed, krok vzad

Dohadování Donalda Trumpa se Severní Koreou napovídá, jak se dá tato hra ztvárnit. Na začátku je pochopení, že zamrzlý konflikt tisíce kilometrů od břehů Kalifornie je málo významný, finančně náročný a neřešitelný vojenskou silou, a to bez ohledu na převahu v jaderných zbraních. Pak se dá začít. Především se nikdo nesmí urazit, když je vulgárně nálepkován – v dalším kole může být označen za přítele, schopného a upřímného partnera, který si zaslouží být pozván do Bílého domu. Výhodnou vyjednávací pozici Trumpovi připravila Rada bezpečnosti OSN, když schválila ekonomické sankce, na jejichž odvolání nestačí přání Číny a Ruska – USA mají právo veta, ony určí, kdy a za jakých podmínek budou sankce odvolány. A tak lze rozetnutí gordického uzlu, který Barack Obama při předávání Oválné pracovny označil za nejnebezpečnější ohnisko, pohodlně načasovat podle vlastních potřeb, třeba s ohledem na prezidentské volby.

Taktika povýšená na strategii se zdá zřejmá: při nátlaku na spoluhráče, ať už je z Asie, Latinské Ameriky, či Evropy, vyšponovat situaci do riskantní a nepřijatelné podoby, a pak částečně – pouze částečně! – ustoupit. Tedy dva kroky vpřed a jeden krok vzad. Požadovaný zisk přinesl zbývající jeden krok. O něco podobného se Spojené státy nyní pokoušejí při jednání s Íránem a Palestinci. Vypovězení smlouvy, embargo, brutální nátlak jak na Teherán, tak i na vlastní spojence, pirátský únos ropného tankeru – a po vytvoření nové situace následuje nabídka přímých jednání „bez předběžných podmínek“. Po manifestačním uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele, zastavení hospodářské pomoci Palestincům a uznání izraelské anexe Golanských výšin následuje „plán století“ s možnými investicemi na úrovni 50 miliard dolarů. V prvním případě by to mohlo znamenat Írán nejen bez jaderných zbraní, ale i bez raket a pod americkou kontrolou, v druhém Palestinci bez Palestiny.

Chaos na konci tunelu

Otázkou je, zda Íránci a Palestinci přijmou návrhy Washingtonu. Ač je to s podivem, někteří politicky angažovaní lidé nejsou smířeni s tím, že vše se dá koupit nebo prodat. Je tu ještě vlastní touha po moci, někdy, považte, i vyšší principy. Třeba národní zájem, který prý vede kroky Bílého domu. A jaká je hodnota dohod dosažených pod nátlakem? Nejde jen o to, že jsou podle mezinárodního práva od počátku neplatné. Trvalost mezinárodních smluv, jejichž plnění nestřeží nějaký vyšší arbitr, bývá založena na jejich „sebenaplnitelnosti“, na faktu, že přináší výhodu oběma stranám. Vynucené dohody dosažené s následnou jednostrannou výhodou vydrží jen do chvíle, kdy se změní rovnováha sil. Nebo někdo z poražených v tuto změnu uvěří.

Nezdá se, že je možné manipulací asymetrických ekonomických vztahů změnit základní globální trendy. V květnu, což jsou zatím poslední údaje z United States Census Bureau, dosáhl deficit zahraničního obchodu USA 55,5 miliard dolarů, toho na obchod s Čínou připadl schodek 30,2 miliardy. Nejnovější oficiální údaje z Washingtonu sdělují, že za prvních pět měsíců dosáhl obchodní deficit Spojených států s Čínou 137,1 miliardy dolarů. I když se nátlakovou politikou Washingtonu podaří deficit USA zmenšit, nepodaří se ho – alespoň použitými metodami – odstranit. Nemluvě o vlastních ekonomických ztrátách způsobených například zdražováním na vnitřním trhu ve Spojených státech, recipročním omezováním dovozu amerického zboží či poklesem čínských investic v USA. Přitom čínská ekonomika nadále roste vyššími tempy než ta americká. Vítězství v podmínkách vzájemné závislosti nemusí být jednostranné: i v případě Korejského poloostrova se na uklidnění situace kromě většiny Korejců těší jak Peking, tak i Moskva. A vedlejší důsledky mohou být významnější než dosažený původní záměr.

Celá řada novinek, které do americké a světové politiky přinesl Donald Trump a jeho ideoví spojenci, vyvolává sympatie, a to i v řadách evropské levice. Stačí vzpomenout citovanou Buchananovu knihu Smrt Západu: „Otcové-zakladatelé by se styděli za to, co Clinton a Albrightová provedli Srbům. Tento malý stát na nás nezaútočil, neohrožoval nás a neusiloval o válku s námi. Přesto jsme zničili Srbsko stejně strašně, jako to učinil Hitler, a to proto, že nevyhovělo našemu požadavku na ničím neomezené právo dělat si s touto zemí, co chceme, a odtrhnout od něj kolébku této země, Kosovo.“ Málo lidí v Evropě má odvahu mluvit takto otevřeně, „nekorektně“. Trump to občas umí. Jenže souběžné trhá dohody, čímž nejen snižuje důvěryhodnost USA, ale také smluv obecně, tedy i význam mezinárodního práva. Texty paleokonzervativců jen obtížně skrývají to, co by bylo možné nazvat „soft rasismus“. A je tu ještě jiný, kruciální problém: program America first! je spojen, alespoň zatím, s otevíráním nového závodu ve zbrojení, a to i ve zbrojení jaderném. To vše v situaci, kdy Bílý dům nehledá místo USA v rodícím se multipolárním světě, ale cestu k hegemonii. Trumpovo pojetí geoekonomiky má zřetelné geopolitické důsledky – je to geopolitické inženýrství oblečené do nového hávu.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 8. 7. 2019)