Reklama
Reklama

Kádrováci opět v akci

Počet zobrazení: 2087

podpis_cejka_180.jpgJsou roky, kdy houby rostou jako vzteklé. A pak také roky, kdy houby sice nerostou, ale rostou kádrováci. Možná že jim vyhovuje spíš sucho, protože letos se rojí jako všežravé kobylky. Už si podali Karla Sýse, nedávno Jiřího Žáčka a teď zase Karla Gotta. Ale kde se vlastně berou? Z jakého podhoubí či z jakých bažin se vynořují?

U literárních kritiků je to více méně jasné. Z někdejších Husákových dětí a pozdějších Havlových pohrobků, které často (i když ne vždy) školil sekerník Milan Jungmann, někdejší knihovník protektorátního ministerstva informací oberkolaboranta Emanuela Moravce a v 50. letech ředitel Národní knihovny a spoluautor zlopověstného Nástinu české literatury, kterým mé generaci vymývali hlavy ve školách, dorostla kádrovácká generace par excellence. Ale u spisovatelů mě to přece jen překvapuje.

Autoři a signatáři odporně kádrováckého protestu proti Gottově vystoupení v Lipsku si česky řečečno nadělali do bot. Jednak se ukázalo, že šli s kanónem ani ne na vrabce, natožpak na slavíka (pořadatelé totiž s Gottem sice jednali, ale nedohodli se), jednak se tím u mnohých čtenářů dost znemožnili. Měli to třeba David Zábranský, Bianca Bellová či Adam Borzić zapotřebí? To spisovatelé jsou. Ale Pavel Mandys žádný spisovatel není, jen kritik a výhybkář českého literárního provozu, a Petra Hůlová, která napsala opravdu dobrou knížku Paměť mojí babičce, těmi dalšími (jako třeba Umělohmotným třípokojem) literárně dost zklamala. A občansky pak selhala na sjezdu Aspiku (jak české smějící se bestie přezdívají Asociaci spisovatelů kvůli konformismu mnohých jejích členů), kde plédovala především za vyšší honoráře. V kapitalismu volné loupeže se přece honoráře odvíjejí od počtu prodaných knih! A jestli i českou literární kritikou protežovaná Petra Hůlová těch knih prodává málo, je na místě otázka, v čem udělali přebarvení soudruzi chybu.

Ostatně, od výše uvedeného „protestu“, ze kterého čouhá jak sláma z bot snaha zviditelnit se na těch správných místech, se distancovala autorka Žítkovských bohyní Kateřina Tučková a kritizovali ho dokonce i v Lidových novinách. Ve stejných Lidových novinách, které jsou součástí koncernu Agrofert a v jejichž příloze Orientace se pro změnu ucházel o pochvalu před nastoupenou jednotkou puncovaných demokratů z řad protofašistické pravice literární kritik Karel Piorecký.

Ten pod titulkem Husákovi zbrojnoši semlel do jednoho nechutného hambáče z mekáče všechno, co vyšťoural v literárním mrazáku, prošlých konzervách a nestráveném obsahu svého žlučovitého žaludku. A tak srovnal do latě nejen skutečné literární normalizátory typu Jana Pilaře či Ivana Skály, neřízené literární střely s rasistickými sklony, jako byl Alexej Pludek, příslušníky generace pětatřicátníků, kteří dojeli především na své přestavbové snahy, ale i autory, kteří s předlistopadovou politikou neměli vůbec nic společného, ale měli to štěstí a současně i smůlu, že na rozdíl od disidentů (většinou také bývalých komunistů) směli v těch nelehkých dobách publikovat.

Zajímavé je, že bývalí disidenti podobné kádrovácké vášně rozdmychávají jen zcela výjimečně. Po listopadovém převratu pořádali podobné hony na čarodějnice hlavně ti, kteří si s minulým režimem nějak zadali a honem převlékali kabáty, aby se uchytili v nových poměrech. Ale zdá se, že teď je střídají Husákovy děti, tedy příslušníci generace narozené v 80. letech minulého století, kteří normalizační realitu vůbec nepamatují a znají ji jen zprostředkovaně, ale kteří jsou zároveň Havlovými politickými pohrobky.

Korunu tomu všemu pak nasadil můj někdejší oblíbenec a dnes závistlivý Nohavicův kritik Jaroslav Hutka svým politicky trapným a řemeslně ostudným textem na cizí melodii Miloš a Zubatá.

A to je z mé strany vše. Vlastně ne. Na závěr rád všem podobným neokádrovákům adresoval následující veršíky:

Never more!

Piorecký, Piorecký,
v hlavě mají prázdný necky,
na jazyku starý kecky
a zadupat chtějí všecky.
 
Jedou jako parní píst!
Kdyby ale chtěli číst
a obrátit v knize list,
nemusej si bejt tak jist,
 
že i na ně čeká svist
gilotiny v sekyrárně,
kde teď voni stínaj zdárně.

 
Jejich zobák taky stárne!
Svý „Never more!“ krákaj marně
v poloprázdný posluchárně.
Priemer: 4.7 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama