Reklama
Reklama

Kam vítr, tam Mnichov

Počet zobrazení: 2723


vaclav_belohradsky-_75.jpg

Dňa 9. apríla 2014 v Salone Práva vyšla esej Václava Bělohradského Kam vítr, tam Mnichov, 17. apríla 2014 redakcia pridala k eseji reakciu Petra Pitharta, ktorú považujeme taktiež za vhodné priblížiť našim čitateľov. Esej Václava Bělohradského uverejňujeme so súhlasom autora ako aj redakcie denníka Právo.

DOPLNĚNO O REAKCI. Novinář František Kocourek zahynul v koncentračním táboře Birkenau, protože 19. března 1939 v reportáži o přehlídce německé armády v Praze řekl, „že odněkud zdaleka přilétla velká černá vrána a plachtila nad německou armádou od muzea až k Můstku“. Byl to příklad (naivně jednoduchého) zarámování události, vrána je symbolem zla, hříchu, intrik.

Když papež František se dvěma dětmi letos v lednu vypustil z okna své rezidence dvě holubice „míru“, zaútočili na ně hladová vrána a mořský racek. Z mnoha mediálních zarámování této zlověstné podívané vybírám toto: „Z našeho lidského hlediska by každá živá bytost měla žít v nějakém vlastním prostředí, ryby v moři, včely někde na okraji našich cest, opeřenci na nebi nebo na mořských útesech. Jen my lidé máme přirozené právo být všude a vyhánět jiné živočišné druhy z jejich prostředí. Zabetonováním mořských břehů, rozpínáním přímořských letovisek, drancováním moří jsme racky odsoudili k tomu živit se odpadky našich měst a napadat holubice míru.“

Všemi směry stále rychleji se valící proudy sdělení musejí být zprostředkovány agenturami, specializovanými na kontextualizaci, jinak se promění v cáry znaků, kterým bude snadné vnutit jakýkoli smysl. Ve společnosti komunikačního nadbytku neexistují události, jen verze událostí; a události nelze oddělit od jejich zarámování, jen díky němu vyvolávají třeba naději v ponížených, nebo odhalují povrchnost našeho pojetí míru. Na Zemi drancované nadnárodními korporacemi nemůže „být mír“.

„V našem jazyce se usadila celá jedna mytologie,“ napsal Ludwig Wittgenstein. V jazycích jsou usazeny celé navzájem propojené soustavy mytologií, které se vynořily v určitých dějinných situacích jako pevná souostroví smyslu v moři obrazů a zpráv o událostech, po čase zase mizí pod hladinou, dokud je jiné události nepřivolají zpět. Jsou to velké sjednocující rétoriky, jež spojují „houfy a zástupy“ v národ, lid, třídu, jejichž jménem a k nimž lze mluvit.

Na začátku nového tisíciletí došlo k epochální změně: sjednocující rétoriky už nejsou produktem společné zkušenosti historických společenství, ale specializovaných agentur. Přestal existovat veřejný prostor v kantovském smyslu – sféra veřejného užívání rozumu, kde se formují „dlouhodobé“ verze světa, do nichž události musejí zapadat, aby byly srozumitelné a mobilizující. Na jeho místě se ustavila sféra výroby a spotřeby předem připravených verzí světa na jedno použití, do nichž lze události narychlo zarámovat a později je z nich zase vytrhnout a přerámovat. Příkladů je mnoho, třeba arabské jaro, oranžová revoluce, lidská práva, sametová revoluce. Je vzpoura majdanu teroristická akce, která svrhla legálně zvolenou vládu, nebo je to naopak výbuch lidového hněvu nad zkorumpovanými politiky? Bylo Occupy Wall Street bojem proti korupci finančních oligarchií, nebo jen pokřikem lůzrů v jednom newyorském parku?

Pomocí formulí jako lidská práva (nejdůležitější převlek velmocenské politiky v současném světě), humanitární bombardování či říše zla byla významná část disidentů proměněna v zaslepené stoupence americké vojenské moci, kteří ani nenašli odvahu kritizovat autorizaci mučení zajatců podezřelých z terorismu. Sociální produkce etnické nenávisti a normalizace zla úzce souvisejí s technikou rámování událostí. Jugoslávská tragédie byla například rozhodujícím způsobem ovlivněna tím, že pravicová německá média rámovala od začátku konflikt jako emancipaci „evropských Chorvatů od neevropských Srbů“. Politickým důsledkem takového zarámování pak bylo rychlé uznání samostatnosti Chorvatska Německem, bez garancí pro krajinské Srby, kteří se stali obětí rozsáhlé etnické čistky. WikiLeaks (a hon na Juliana Assangea) ukázaly, jaká propast zeje mezi demokracií jako mediálním konstruktem a demokracií jako kolektivní zkušeností.

Nejmocnější mytologií usazenou v moderních dějinách Čechů je Mnichov. Tomuto heslu dáváme mobilizující smysl události, z níž by se měl „poučit celý svět“. Rétorická figura Mnichov získala význam imperativu Nemlčet ke zlu! jen v důsledku konfrontace s nacismem, kdyby v Německu vládl jiný režim než nacistický, otázka práv sudetských Němců by byla méně jednoznačná. Rámování událostí Mnichovem spojuje totiž v jednom morálním apelu dva protikladné principy legitimnosti. Zaprvé právo na sebeurčení národů, zadruhé nedotknutelnost historických hranic. Kdo rozhoduje o tom, kdy má nějaká etnická skupina právo nazvat se národem a rozhodovat o svém území? Hranice českého království byly po staletí pevné, jazykové hranice naopak tekuté, národní obrození jazykové hranice zpevnilo, napětí se tak přeneslo na hranice historické.

Ukrajinská krize udělala z rétorické figury Mnichov vlivný rámec, do něhož média ve službách politických strategií vpisují události. Většina Američanů o Mnichovu nic neví (jedna TV stanice zaměnila Čečnu s Českem), ale bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová jím rámuje pohled na Ukrajinu: „Tvrzení prezidenta Putina, že… musí chránit ruskou menšinu, připomíná tvrzení ze třicátých let, kdy nacistické Německo neustále opakovalo, jak musí chránit německé menšiny v Polsku a v Československu a jinde v Evropě… doporučila bych, abychom se poučili z této taktiky, která byla použita už v minulosti.“

Vepsáním krize na Ukrajině do rétorické figury Mnichov se události účelově zkreslují. Zaprvé tamní hranice byly tekuté po staletí, pevnými je učinilo až vítězství SSSR v druhé světové válce – kus území byl odňat i Československu. Zadruhé Krym patřil k Ukrajině jako „autonomní republika“, zatímco sudetští Němci byli v Československu jen „menšinou“. To byl důvod, proč dokonce i sociální demokrat Wenzel Jaksch považoval v britském exilu Mnichov za jakési východisko eventuální dohody o poválečném uspořádání Československa. Pokusy o osamostatnění autonomních celků uvnitř federací se množí i jinde v Evropě; ve Skotsku, Katalánsku a Vlámsku se schyluje k rozhodujícím referendům. „My jsme Evropané, oni jsou imperialisté,“ napsal skotský spisovatel Irvine Welsh.

Zatřetí Krym byl přičleněn k Ukrajině rozhodnutím představitele státu, který považujeme za „totalitní“. Po roce 1989 došlo v Česku k rozsáhlým majetkovým restitucím – včetně majetku církevního a feudálního –, které jsou revizí zákonů z „doby totality“. Proč by nemohlo být revidováno na základě lidového referenda rozhodnutí z roku 1954, kdy se obyvatel Krymu nikdo neptal na jejich vůli?

A začtvrté, proč EU a USA považují za nelegální a nelegitimní referendum v autonomní republice Krym, zatímco vyhlašují za legitimní a legální vládu nastolenou násilnými demonstracemi? Kdy „plná náměstí demonstrantů“ generují legitimní vlády a kdy naopak smějí být potlačena policejním násilím? Co třeba Indignados ve Španělsku, bojovníci proti úsporným škrtům v Řecku nebo proti opatřením současné vlády v Turecku? A co protestující v Egyptě, na pět set jich bylo nedávno odsouzeno k smrti!

Ukrajinská krize udělala z rétorické figury Mnichov mezinárodní mediální hit, ale v oportunisticky vykostěné verzi, z níž jsou vyškrtnuty proměny, kterými prošlo po roce 1989 naše vnímání první republiky. Kniha Mary Heimannové Československo. Stát, který selhal (viz Salon z 2. 5. 2013) ukázala přesvědčivě, že „selhání“ Československa bylo zakódováno ve falešné ideologii „československého“ národa, která způsobila, že stát nedokázal získat silnou vnitřní i mezinárodní legitimnost. Idea, že příčinou Mnichova nebyla jen „nemorálnost a sobectví velmocí“, ale také nefungující parlamentní demokracie ČSR, je dnes obecně sdílená, o knize Mary Heimannové se rozsáhle diskutovalo nejen v médiích, ale i v Senátu ČR.

Když prezident Zeman mluvil při návštěvě Rakouska o „vlastizradě“ německé menšiny v ČSR, dostalo se mu rázné odpovědi šéfa rakouského Landsmanšaftu Gerharda Zeihsela, že svalovat vinu za rozbití ČSR na sudetské Němce je „nepřípustné… kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu“. Náš pravicový tisk se tehdy prezidenta nezastal, naopak, převažovalo mínění, že jeho vyjádření bylo „hulvátské a zjednodušující“.

Pilířem každého národního veřejného prostoru jsou konflikty a jejich cyklické revize, i naše vnímání Mnichova bylo po roce 1989 významně revidováno. Na současné světové konjunktuře této rétorické figury je nejvarovnější to, že v euroamerickém mediálním byznysu se dnes oportunisticky využívá její stará, komunisty zjednodušená verze.

Kam politický vítr, tam Mnichov!

Francouzský mediální guru Bernard-Henri Lévy píše například: „Lide majdanu! … S chladnokrevností hodnou velkých národů jste zasadili historickou porážku tyranii! Jste… nejlepší mezi Evropany!“ Situaci popisuje v patetickém stylu nového filosofa: „Dnes ale nová síla stojí před vámi… Síla, která amputujíc kus Ukrajiny dělá něco, co se žádná jiná síla, v žádné jiné zemi Evropy neodvážila udělat po desetiletí.“

Jaká ztráta paměti! Kosovo bylo pod záminkou „práva na sebeurčení kosovských Albánců“ uloupeno Srbsku před pouhými patnácti lety! Dnes je tam americká vojenská základna Camp Bondsteel, 360 hektarů, sedm tisíc vojáků.

A Lévy pokračuje: „Argument je známý, je Hitlerův. Ten se v roce 1938 odvolal na sudetské Němce jako na záminku k invazi do ČSR. Metoda je známá, je Hitlerova: pár dní po zimní olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu remilitarizuje Porýní.“

Je to falešné zarámování událostí. Německé Porýní bylo podle Versailleské smlouvy demilitarizovaným pásmem, Hitler ho remilitarizoval a Francie to připustila. Podle historických dokladů měli němečtí vojáci rozkaz se stáhnout v případě francouzské vojenské reakce, ta ale nepřišla. Tato zbabělá ústupnost francouzské vlády před Hitlerem byla prvním krokem k Mnichovu. Odpovídajícím zarámováním „remilitarizace Porýní“ je nedůsledná interpretace vítězství demokratického Západu v první světové válce. Bylo toto vítězství „světovou demokratickou revolucí“, jak tvrdil Masaryk, nebo naopak jen nedomyšleným pokusem o změnu velmocenské rovnováhy v Evropě? Na vzniku obou světových válek se krátkozrakost, sobectví a oportunismus Francie a Velké Británie podílely rozhodující měrou. S právem menšin remilitarizace Porýní nijak nesouvisela.

I disident a dlouhodobý šéf Gazety Wyborczy Adam Michnik rámuje v úvaze nazvané Moc lhářů krizi na Ukrajině Mnichovem: „V roce 1938 Hitler hlásal nutnost zajistit ochranu 10 miliónům Němců žijícím v okolních státech, a vyvolal tak velkou radost mezi sudetskými Němci… Kreml studoval Hitlerovu strategii… Použil ji v Gruzii…“ Zaprvé, připomeňme, že autor kdysi podepřel invazi do Iráku, kterou Bushova administrativa legitimizovala lží o zbraních hromadného ničení. Zadruhé, v Gruzii to byl proamerický prezident Saakašvili, kdo vyprovokoval konflikt v Jižní Osetii, Petruška Šustrová ukazuje složitou národnostní situaci v Gruzii v poučném dokumentu Na hranicích impéria (viz web ČT). Když v Gruzii na konci roku 2007 prezident Saakašvili nasadil proti opozičním demonstrantům speciální oddíly policie, mlčely jak Unie, tak USA.

Michnik také ochotně zapomíná, že Poláci v roce 1938 zabrali československé Těšínsko, jejich argumenty byly stejné jako ty „Hitlerovy“. Snad nám ta smutná epizoda politického hyenismu připomene tragickou tekutost hranic a identit ve střední Evropě. V krvavém Hitlerově stínu se zdají všechny jeho oběti o mnoho lepšími, než ve skutečnosti byly.

Globální bestsellerista Frederick Forsyth píše: „Mysleme na rok 1938, na Sudety. Tehdy nás obrovská propagandistická mašinérie Berlína zaplavila odhaleními zvěrstev, páchaných hroznými Čechy na chudácích sudetských Němcích. Byly to všechno lži a Henleinovi zločinci v tom měli účast, ale nabídli (Hitlerovi) záminku k invazi… Dnes jsou monitory přeplněné Rusy z Krymu vděčnými až k slzám.“ A hned se na horizontu rýsuje řešení: Němcům je třeba rozmluvit jejich „bláznivou orientaci“ na obnovitelné zdroje energie a Evropané mohou nakupovat zkapalněný břidlicový plyn od Američanů. Poselství skryté pod povrchem takových úvah mi připadá srozumitelné: Evropané musí být „ochotnými pomahači“ USA, jinak „Fuck EU!“, jak pravila poradkyně ministerstva zahraničí USA Victoria Nuland v jednom uniklém telefonátu.

Myslím, že bychom měli protestovat proti rozsáhlému zjednodušujícímu zneužívání odkazu na Mnichov v mediálním byznysu s ukrajinskou krizí. I Ukrajina je „stát, který selhal“, jak v ekonomické politice, kde došlo k rozsáhlé oligarchizaci zdrojů, tak i v nedostatečné federalizaci státu, která vedla k současnému deficitu geopolitické legitimnosti. O tom, jak toto selhání překonat, se nemluví.

Současnou krizi nicméně lze rámovat Mnichovem, jenže v radikálnějším smyslu. V této rétorické figuře je totiž zakódována otázka smyslu vítězství ve válce. ČSR, zrozená z první světové války, byla ve své existenci závislá na způsobu, kterým vítězové, včetně Čechoslováků samých, interpretovali své vítězství. Smyslem vítězství není eliminace poražených, ale obnova společné existence na nových základech. I poražené Německo a Rakousko měly být začleněny do demokratické Evropy, jak věřil Masaryk. Vítězové ale neinterpretovali první světovou válku jako demokratickou revoluci, ale jen jako konflikt mezi evropskými velmocemi, jehož výsledkem měla být nová rovnováha mezi nimi. Československý nehistorický stát k tomu měl přispět tím, že bude překážet německé expanzi. Dopadlo to jinak, 20. století se stalo stoletím extrémů.

„Mnichov 1938 dostal zaslouženě glejt naprosté politické odpudivosti, ale jiné Mnichovy dodnes utvářejí náš svět – stačí se podívat na hranice států v Africe narýsované koloniálními mocnostmi bez nejmenší účasti obyvatel daných území,“ napsal Michal Mocek v komentáři Svět a jeho Mnichovy (viz Právo z 19. 3. 2014)

Všechny Mnichovy, včetně „kosovského“, jsou důsledkem unilateralismu ve správě světa, který plodí strach a nedůvěru v mezinárodních vztazích. Studená válka neskončila vítězstvím jedné strany, ale dohodou, která měla ukončit šílenou éru nukleárního zbrojení zvanou Mutual Assured Destruction (MAD). Konec této odložené nukleární katastrofy měl být začátkem budování multilaterální správy světa, jejímž nástrojem mělo být OSN. Místo toho ale přišla přeměna NATO v nástroj amerického unilateralismu, převládla narcistní iluze, že Západ zvítězil, a že se proto musí chovat ke zbytku světa jako vítěz k poraženým. Jeho expanze až k ruským hranicím je vraždou možností, které rok 1989 nabízel. Přichází hořká sklizeň této dračí setby.

Dokumentární film Joshuy Oppenheimera Způsob zabíjení rekonstruuje masakr téměř miliónu Indonésanů obviněných z komunismu (viz Salon z 27. 2. 2014). V rozhovoru na democracynow.org autor připomíná roli Američanů, kteří masakr levice v Indonésii v tak velkém rozsahu podpořili, a také roli západních médií, která rámovala události jako „vítězství Západu“. V závěrečné scéně filmu jeden z jeho protagonistů zvrací na místě, kde mučil a vraždil.

Největší morální vinou nás, intelektuálů z postkomunistických zemí, je, že jsme na to, čemu se v bipolárním světě říkalo „zahraniční politika“, nereagovali stejně výmluvně. Tak se to vrátilo.

reakce Petra Pitharta

Václav Bělohradský kritizuje – v souvislosti s všeobecným odsuzováním vojenského záboru Krymu – zneužívání Mnichova jako mylně interpretovaného symbolu. V předlouhém textu (řekl bych tak 2573 slov, ale nepočítal jsem je) nenajde však čtenář jediné slovo o Rusku, Ruské federaci, o ozbrojených silách tohoto státu. Jen jednou se objeví jméno Putin – když je citována Hillary Clintonová.

I kdyby Mnichov jako symbol zneužíván byl a my dělali mezi Hitlerem a Putinem rovnítko, zůstává ve vzduchu otázka, zda by začátkem listopadu 1938 dokázal autor napsat esej o obsazení Sudet, a nepoužil přitom slova Německo, wehrmacht, Hitler. Že otázka opět navozuje nevhodnou analogii? Protože v případě Ruska chybí nacismus? Chybí, ale místo toho je tu co do rozpínavosti srovnatelný ruský imperialismus.

Je den ode dne zřejmější, že se naše společnost odvrací od Západu; někteří se rovnou přivracejí k Rusku, jiní o tom mlčí. Zatím? Děje se to napravo i nalevo. Mlčením o Putinově Rusku se k hlasitě mlčícím přidává i autor Salonu. Čeho se od něj, od myslitele dlouho mně blízkého, ještě dočkám? Čeho se tu ještě sami od sebe dočkáme? Vypadá to, že za tím vším se tu nesměle ozývá volání po vládě silné ruky. To ale zcela jistě není Tvůj případ, vážený Václave. Takže co?

Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/salon/332711-vaclav-belohradsky-kam-vitr-tam-mnichov.html

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
07. máj 2014, 09:17

1.Bělohradského článok je perfektný a znamená to, že ak píše tak otvorene o mýtoch sprostredkovaných "agentúrami", ocitli sme sa postupne v druhej dekáde 21.storočia v dobách duševného temna tak ako v stredoveku, keď práve inkvizícia určovala, čo sa stalo a čo je zlo a čo dobro.

 

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#2
Peter Zajac-Vanka
07. máj 2014, 09:34

2.Reakcia Petra Pitharta ma prekvapuje, pretože to bol "hodněj strýc" který viděl ve federalisaci Československa "dvojdomek". To, ako teraz reaguje na ukrajinskú krízu a ako odsudzuje Rusko a Putina, znamená, že buď vtedy alebo dnes je pokrytcom: popiera možnosť federalizácie Ukrajiny a právo národov na sebaurčenie - lebo ak Albánci dostali od sveta dva štáty, prečo nie Rusi? Iba preto, -že "Putin?"

3. Z Pithartovho reagovania mi je jasné, že ide o čistý antikomunizmus a rusofóbiu, a to napriek tomu, že v 21.storočí už v Moskve vládne štátnokapitalistický režim ako protiváha tomu euroatlantickému korporatívnemu globálnemu kapitalizmu a že na Ukrajine žilo do krízy asi osem a pol milióna Rusov v dôsledku historického vývoja a nie akousi čudnou "okupáciou" ZSSR.

4. Mimochodom, Krym viac demokratický proces ako prebehol na Kryme, si dnes v 21.storočí už nevieme ani predstaviť

- prebehli demonštácie bez krviprelievania, prebehlo vzodmutie obyvateľstva v nesúhlase voči Kyjevu a v myšlienke sebaurčenia a "návratu domov"

a prebehlo dobre a ľudovo zorganizované referendum s účasťou, akú môže závidieť každá európska demokracia -

a potom bolo vyhlásenie samostatnosti a POŽIADANIE O VSTUP DO RUSKEJ FEDERÁCIE

a nakoniec prebehlo zasadanie ruského parlamentu a prijatie Krymskej republiky do zväzku Ruskej federácie

a zabúda sa na to podstatné - ľudia už neprotestovali na uliciach, porovnajte to preboha s Odesou či Slavjanskom na východe Ukrajiny, ľudia zrazu zažívajú integráciu do RF - teda zámena hrivny za rubeľ, vyplácanie dôchodkov a miezd, zmena bankového systému, zmena zásobovacích a prepravných infraštruktúr, už pol milióna obyvateľov Krymskej republiky dostalo pasy ( naše občianske preukazy) .občana Ruskej federácie a hospodárstvo sa stabilizuje napriek blokádam ( vyschnutie vodného kanaála zásobujúceho poľnohospodárstvo, zastavenie dodávok elektriny, stopnutie dopravných relácií na Krym) a návrat k ruskej kultúre a vzdelávaniu, čo považujú o dobrý stupeň vyššie než bolo na Ukrajine...

bodka za textom - podľa zlmuvy medzi Ukrajinou a Ruskou federáciou bolo na Kryme vzhľadom na ČIernomorskú flotilu a status Sevastopoľa vyše 20 tisíc ruských vojakov a platili za pobyt. Tie blbé reči o tom, že "Rusi napadli Krym a obsadili ho" je práve takým mýtom, o ktorom písal Bělohradský - oni tam boli historicky počas už niekoľkých storočí a po rozpade ZSSR sa ich pobyt riešil riadnou medzištátnou zmluvou. Obázky, aké robili západné agentúry, boli viac o ignorancii skutočnosti a nepochopení reality, jednoducho nevzdelaný a neinformovaný reportér narobil pre svet viac škody ako obyčajný Krymčan, schopný dať na Facebook skutočné informácie o tom ,čo sa tam deje.

 

Obrázok používateľa Jozef Schwarz
#3
Jozef Schwarz
07. máj 2014, 15:03

 

~~Ako úchylkár slovenského neglobálneho strihu dodávam, že poľská „demokracia“ po Mníchove obsadila nielen Těšínsko, ale aj kus Kysúc (pri Čadci), kus Oravy: Hladovka, Suchá Hora a Tatranskú Javorinu (Ale kedy nebolo Slovensko povšimnutiahodné na mape sveta?) Správanie Poľska podľa dnešných slov eurodemokratov podobné ako putinovo Rusko ....


Zvrhlosť dnešnej našej demokratickej, európsko-civilizačnej propagandy ilustruje aj jej primitívny mediálny obsah pri tragédii v Odese. 46 ľudských životov zmarených!!! Opakujem štyridsať šesť! A naše médiá sa zmôžu len na zhodnotenie – „údajne to boli proruskí aktivisti“ !?!?!? Pred rokom zomreli v Bostone na maratóne traja ľudia a náš oprávnený smútok nemal konca! A dnes, 46 životov ako keby druhej kategórie..., pribudne 46 krížov k 109im na bratislavské nábrežie?
 

Obrázok používateľa Palo
#4
Pavel Novota
08. máj 2014, 22:34

Tiež ma pán Pithert prekvapil, považoval som ho za rozhľadenejšieho politika.

Prečo sa však nevyjadril čo mu na Putinovi vadí. Pánovi Pithartovi by nevadili vojenské základne na Kryme ? Nedivím sa, že pánovi Putovi by vadili. Pánovi Pithardovi nevadí "sebaurčenie" Kosova a najväčšia vojenská základňa USA (nie NATO) na Balkáne práve v Kosove ? A dalo by sa pokračovať o eskalácii USA, dnes už až po ruské hranice.

Pána Pitharta to zrejme neznepokuje, priznám sa, že mňa áno.

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#5
Peter Zajac-Vanka
11. máj 2014, 13:11

Jozef Schwarz

 

Jozef, diskutujeme tu nad článkom českého filozofa, ktorý dokonca i pri analýze dokázal v eseji vyjadriť svoj občiansky postoj. Napriek tomu, že celá súčasná oficiálna česká politika ( a dokonca i niektorí poslanci ako za KSČM Jiří Dolejš) sú po....tí z toho, ak by mali čo i len vyjadriť zhrozenie z neľudskosti udalostí na juhovýchode Ukrajiny. Avšak, pozrime sa na slovenskú intelektuálnu scénu - je tu ticho. Akurát do tohto nášho webu píšu také osobnosti ako filozof pán Hohoš, Roman Michelko, Braňo Fábry...ale kde sú všetci tí mladí antifašisti a ľavičiari?!!! 

Myslel som si, že Klub Nového Slova minimálne raz mesačne zvolá k ukrajinskej kríze besedu, cítiť tu...

Bol som obchodníkom na rusky hovoriacich teritóriách, mňa sa dotkla kríza skôr profesne pre neistotu v obchodných vzťahoch, ale poviem úprimne, dotýka sa ma to i ako skúseného staršieho socialistu - tieto prejavy fašizmu, čistý fašizmus, aký vidíme pri upaľovaní občanov s iným politickým názorom v Dome odborov v Odesse, alebo pri zacielení snajperov na ošetrovateľku v Kramatorsku či pri zabíjaní občianskych i keď ozbrojených hliadok v Slavjansku či v Donecku, to už je moc. A žiadna výhovorka, že to je ďaleko... je to blízko, čertovsky blízko od nás, lenže my sme boli ticho, i keď americké bombardéry prelietavali nad našimi hlavami bombardovať hlavné mesto Juhoslávie v 1999.

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama