Když není alternativa

Vlády se dnes zodpovídají byznysu, nikoli voličům. A mainstreamové strany je stále těžší od sebe odlišit. Znamená to, že je demokracie mrtvá?

Italská Demokratická strana pořádá v Cortoně pravidelné politické letní školy. Obvykle je to příjemná akce, protože středověká Cortona v toskánských horách je městečko poklidné a nevzrušivé. Akademici a intelektuálové tam pronášejí projevy více či méně související s vyhlášeným tématem, ale loni byla atmosféra přece jen jiná. Demokratická strana, která dominuje italskému politickému spektru nalevo od středu, věděla, že má problém. Výrazný bloger a bývalý komik Beppe Grillo totiž svou slávu proměnil v politickou sílu, kterou nazval Hnutí Pěti hvězd, a sliboval lidem úspěch v parlamentních volbách. Kromě toho, že zatočí s Velkou Korupcí, žádný ucelený program neměl, ale i to stačilo, aby přilákal davy. Zvláště dobrý byla ve vábení mladých idealistů, lidí, kteří by třeba ještě před deseti lety volili Demokratickou stranu.

Obavy z této hrozby dopadly i na letní školu. Hlavní řečník, lídr Demokratické strany a případný premiér Pier Luigi Bersani, byl v obzvláště složitém postavení. Postavil se mu tehdy starosta Florencie Matteo Renzi, který sliboval dynamickou politiku schopnou oslovit mladší voliče. Pokud chtěl Bersani zůstat v čele strany, musel se s ním otevřeně popasovat. A letní škola mohla být jeho šancí oslovit mladé aktivisty a ukázat jim, že se s ním stále musí počítat.

Jakmile ale začal mluvit, přednesl projev, který ze všeho nejvíc připomínal čiré zoufalství. Řekl přítomným, že zastupitelská demokracie, obzvláště ta evropská, je v krizi. Kdysi nabízela světu model pro sladění ekonomiky a společnosti, teď už konkrétní pozitiva, která lidé chtějí – práci, práva, ochranu životního prostředí – nenabízí. Bersani věděl, co nechce – radikální politickou změnu. Jakékoli reformy podle něj mají vycházet z principů tradičních solidarit. Nevěděl ale, co vlastně chce, a pokud ano, tak to nebyl schopný popsat. Jeho projev byl útokem utopeným v obvyklé vlně abstrakcí italské politické rétoriky, s níž napadal radikalismus svého vnitropolitického soka i Hnutí Pěti hvězd. Svůj vlastní program ale neměl. Své straně nebyl s to slíbit nic jiného, než jakési těžké výzvy a nejisté výsledky.

Proč mají sociální demokraté Bersaniho typu takové potíže přijít na to, co vůbec mají dělat? A netýká se to jen těch italských. Na ústupu jsou totiž i sociální demokraté v dalších zemích. Třeba ve Francii toho vláda Francoise Hollanda už nabídla spoustu: kosmetické zmírnění úsporných opatření; občasné výbuchy slovních výpadů proti velkému byznysu (obvykle vzápětí popírané); zvýšení daní pro nejbohatší (obvykle vzápětí odvolávané). Přitom ale nenabízí nic, co by se alespoň blížilo nějakému ucelenému programu změny.  

Němečtí sociální demokraté se také trápí. Křesťansko demokratické vládě totiž k prosazování škrtů stačí jen to, že dokáže přesvědčit voliče, že je s to jejich daně před Španěly, Italy nebo Řeky lépe uchránit. Řecká mainstreamová socialistická strana PASOK loni získala jen 12,3 procenta hlasů a nyní by snad už neprošla do parlamentu. Španělští sociální demokraté jsou snad ještě ve větším chaosu než vládnoucí konzervativci. Irská Labouristická strana, menší partner v koaliční vládě, bezmocně sleduje, jak jí preference padají pod hranici volitelnosti.. Tam, kde jsou v opozici, evropští sociální demokraté nevědí, co voličům nabídnout. Tam, kde jsou u moci, nevědí, jak s ní naložit. Tak to ale přitom dopadnout nemělo. V 90. letech a na přelomu tisíciletí pravicové strany razily neviditelnou ruku trhu, tlačily na deregulaci bankovního sektoru, privatizaci základních funkcí státu a rušily veškeré sociální jistoty. Z dnešního pohledu to všechno byly hodně špatné nápady. Ekonomická krize proto měla zdiskreditovat pravici a nikoli levici. Proč je tedy levice tak ochromená?

Na linii sestupu

Přersvědčivou odpověď nabízí zneklidňující kniha britského sociologa a politologa Colina Crouche Post-Democracy, která vyšla v roc 2005. V Británii měla dobrý ohlas, ale ještě zajímavější byl její dopad na kontinentální Evropu. Ačkoli Crouch loni v Cortoně nebyl osobně, jeho myšlenky se tam probíraly na každém kroku. Řečník za řečníkem se pokoušeli postavit se výzvám, které jeho kniha hodila na stůl, ale strach, že měl Crouch pravdu a že ze současné situace neexistuje přijatelné východisko, nad konferencí visely jako dusivý mrak.

Crouch vnímá dějiny demokracie jako oblouk. Na počátku byli obyčejní lidé z rozhodovacích procesů vyloučeni, ale během 20. století byli stále více s to určovat svůj kolektivní osud prostřednictvím voleb a utvářením masových stran, které reprezentovaly jejich zájmy ve vládě. Prosperita kráčela ruku v ruce se spokojeností pracujících. Byznys uznával limity své moci a zodpovídal se demokraticky legitimním vládám. Trhy podléhaly politice a ne naopak.

Zároveň ale demokracie krátce po konci druhé světové války dosáhla v zemích jako Británie či USA svého vrcholu. Podle Crouche je od té doby na setrvalém sestupu. Země jako Itálie procházely bouřlivější historií vzestupu a pádu, zatímco další, včetně Španělska, Portugalska nebo Řecko, svůj vzestup zahájily mnohem později, protože se samy teprve v 70. letech oprostily od diktatur. Přesto už ale všechny tyto země dosáhly bodu, odkud oblouk už jen klesá. Formálně tu struktury demokracie stále jsou. Lidé stále volí. Politické strany soupeří navzájem ve volbách a cirkulují mezi vládou a opozicí. Význam těchto aktů zdánlivé možnosti výběru se ale mezitím vyprázdnil. Skutečná rozhodnutí jsou činěna jinde. Stali jsme se squattery v ruinách velkých demokratických společností minulosti.

Crouch vinu za tento stav pokládá k nohám obvyklých podezřelých. S pokračující globalizací trhů roste síla byznysu, zatímco vlády slábnou. Skutečným poselstvím jeho knihy je ale důraz na různé formy přerušených vazeb.

Neoliberalismus, který měl ušmudlanou politiku nahradit efektivní, tržně založenou soutěží, ovšem nevedl k triumfu volného trhu, nýbrž ke zrození nových a děsivých chimér. Tradiční firma, založená na stabilním vztahu mezi zaměstnavatelem, zaměstnanci a zákazníky, se transformovala v komplikovanou a neustále se měnící síť nabídkových vztahů a smluvních forem. Majitelé jsou stále titíž, ale jejich vztah k zaměstnancům a zákazníkům je zcela jiný. Když pro nic jiného, tak proto, že už takřka za nic nenesou zodpovědnost.

Jak už třeba americký odborový právník Thomas Geoghegan a další prokázali na příkladech amerických firem, společnosti se začaly systematicky zbavovat svých nevhodných penzijních a sociálních závazků vůči zaměstnancům, a to hlavně tím, že je ve stále větší míře převáděly na různé pobočky a dceřiné společnosti. Třeba Wallmart využil uvolněných pravidel k tomu, aby využil výhod nebezpečných pracovních podmínek v rozvojovém světě, přičemž aktivně blokoval snahy posílit bezpečnostní standardy v průmyslu, a to až do loňského listopadu, kdy v bagladéšské textilce uhořelo 112 lidí. Amazon zase využívá subdodavatele k zaměstnávání námezdní síly v nebezpečných a zoufalých pracovních poměrech, aniž by to škodilo firemní značce.

Namísto aby stát proti takovému zneužívání zasáhl, pokouší se tyto flexibilní a očividně efektivnější přístupy napodovat, ať už tím, že jádro svých aktivit přenechává prostřednictvím sítě složitých smluv soukromému sektoru, nebo tím, že po svých vlastních úřadech požaduje, aby se chovaly jako navzájem soutěžící firmy. Když se pak podíváte z byznysu na stát a ze státu na byznys, máte čím dál větší potíž určit, kdo je kdo. Máte totiž před očima složitou síť vazeb, které nepodléhají ani tržní disciplíně, ani demokratické kontrole. Byznys se se státem propletl jako se zákazníkem i regulátorem zároveň. Státy jsou na byznysu stále závislejší, a to až do té míry, že už se dostaly do bodu, kdy bez rady byznysu nevědí, kudy dál. Povinnosti a zodpovědnost se utápějí v nekonečně se rozlévajícím močále smluv a subdodavatelských dohod. Jak konstatuje Crouch, vláda už není za poskytování služeb odpovědná víc, než třeba Nike za výrobu tenisek se svým logem. A doména skutečné demokracie – politické volby, které by odpovídaly potřebám voličů – se zmenšuje s každým dnem. 

Volby už nejsou

Politici se mezitím vzdálili, jako by volně odpluli z dosahu stran, které je původně vybrali, i voličů, kteří jim dali hlas. Už nás prostě nepotřebují tolik, jak nás potřebovali dříve. Dnes je mnohem snazší požádat byznys o peníze a expertízu výměnou za nějaké politické úlitby, než sesumírovat si v hlavě potřeby voličské veřejnosti, která je stále fragmentovanější a beztak je stále složitější porozumět jejím požadavkům. Jak tradiční pravice, která měla vždy pevné vazby na byznys, tak i nová levice, která ovšem tytéž vazby navazovala až v poslední době a ve spěchu, nyní spoléhají na soukromý sektor víc než na voliče nebo stranické aktivisty. A zároveň s tím, jak se levice a pravice navzájem stále více přibližují a společně stále více trhají veškerá pojítka s veřejností, stávají se volby vlastně jen cvičným soubojem mezi jednotlivými značkami než příležitostí uplatnit nějaký zásadní výběr.

Crouch svou knihu Post-Democrycy psal před osmi lety, kdy si většina lidí myslela, že všechno jde vlastně vcelku dobře. Dokud ekonomika nabízela pracovní příležitosti a růst, vyprazdňování demokracie voličům nevadilo. Starosti si nedělaly ani středolevé strany: na nové podněty se pokoušely reagovat formulováním stimulů rádobytržní „Třetí cesty“, které by nabídly široké sociální benefity. Crouchovy myšlenky proto začaly mnoha lidem docházet až ve chvíli, kdy naplno propukla ekonomická krize.

Problém levého středu dnes nespočívá v tom, že by nechtěl činit složité nebo nepopulární volby. Problémem je to, že mu žádné skutečné volby už nezbyly. Rozplynuly se v bludišti, z něhož strany nejenže nejsou s to oslovit své tradiční voličské základny (které beztak rychle vymírají nebo se stranám odcizují), ani navrhnout velké nové iniciativy, zatímco stát už dávno nemá nástroje k jejich realizaci. Za situace, kdy jsou všechna závažná rozhodnutí přijímána mimo demokratickou politiku, levému středu nezbývá než pokračovat ve svém vyprázdněném rituálním přikyvování demokracii.

Určitým formám téhož dilematu čelí většina levicových stran v Evropě, přičemž ve srovnání s USA má starý kontinent své vlastní noční můry. I kdyby se totiž nějakým zázrakem nakrásně podařilo oživit národní politické systémy s jejich starou schopností reagovat na problémy, rozhodovací pravomoci se už beztak přesunuly k Evropské unii, kterou ale ovládá toxická kombinace ekonomické realpolitiky a byrokratické sebestřednosti. Bohaté státy severu nechtějí pomáhat svým jižním sousedům víc, než je absolutně nutné, a místo toho tlačí na větší škrty. Evropská centrální banka, která se vědomě osvobodila od jakéhokoli demokratického dohledu, neustále nabývá na důležitosti, a to i na důležitosti politické. Sociální demokraté na Evropskou unii kdysi pohlíželi jako na obrannou zeď proti globalizaci a možná i jako na možný model, podle něhož by mohla být mezinárodní ekonomika podřízena demokratické kontrole. Místo toho se z ní ale stal vektor koroze, který požaduje, aby slabší členské státy zaváděly drastické ekonomické reformy, a to bez alespoň náznaku nějakých konzultací.

Vraťme se do Itálie, laboratoře, v níž se post-demokracie projevuje v nejvíce groteskních podobách. Forza Italia, Berlusconiho dokonalá imitace politické strany, je skvělým příkladem Crouchovy teze: stačí narychlo slepená skořápka a masová mobilizace a elity byznysu a politiky už pak vakuum uvnitř rychle zaplní samy. Italská Demokratická strana se pak motá v post-demokratickém dilematu -- snaží se pracovat v rámci existujícího systému, vedena zcela nepravděpodobnou nadějí, že může dosáhnout skutečné změny v rámci, který něco takového sám od sebe prakticky vylučuje. Proto se strana před časem snažila nadbíhat Grillovi, proto se začala hlasitě ozývat proti politice škrtů, proto chtěla zavádět zásadní institucionální reformy. Není ovšem jasné, zda nové rétorice věřili alespoň přední činitelé Demokratické strany, protože nikdo jiný jí nevěřil zcela určitě. Všichni totiž věděli, že pokud se Demokratická strana nějak dostane k moci, bude se muset znovu propojit se systémem.

Hnutí Pěti hvězd se zaseklo na jiném problému, na stejném, jaký postihl Indignados ve Španělsku, hnutí Occupy v USA či Británii nebo Hnutí 14. července v Izraeli. Všem se podařilo kvůli problémům s post-demokracií získat masovou podporu, ale propast mezi politiky a obyčejnými lidmi je už dávno velmi hluboká a italské politiky navíc provází pověst často zkorumpovaných a od reality odtržených. A tak se stalo, že Hnutí Pěti hvězd sice chce zreformovat italské instituce skutečně demokratickým způsobem, ale přitom rovněž uvízlo v pasti post-demokracie. Grillo to vysvětlil pro Financial Times: „Pokud se proměníme v politickou stranu, zemřeme. Naším problémem je, jak zůstat hnutím i v parlamentu, který je ale strukturován pro strany. Musíme být neustále jednou nohou venku.“ Grillo by si přál radikálnější transformaci, v jejímž rámci by byla italská politika nahrazena internetovou „kolektivní inteligencí“, která by lidem umožňovala řešit problémy společně bez onoho nechutného stranického kšeftování. Jinými slovy, ve jménu záchrany demokracie by Hnutí Pěti hvězd nejraději nechalo politiku za sebou. To nebude fungovat.

Kudy ven?

Problémy italské levice lze ale vidět i v jiných zemích. Britská Labouristická strana se nachází na křižovatce, na níž se nemůže rozhodnout mezi blairovskou „třetí cestou“, která ale nenabízí jasnou alterantivu současné vládě, a plnokrevnější sociální demokracií, kterou ovšem ve skutečnosti dnes neumí ani přesně definovat. Francouzská levice se topí ve skandálech a zmatcích. Řecká levice je rozpolcena mezi sociálně demokratickou stranu, která je určitě zkompromitovanější než její italský protějšek, a volnou koalicí radikálů, která by nejraději dělala všechno a nic, ale hlavně si dává pozor, aby se neocitla ve vládě, kde by byla nucena přijímat rozhodnutí.  

Ti všichni jsou, byť různými způsoby, zamotáni v chaosu post-demokracie. A nikomu z nich se nenabízí dobrá cesta, jak z toho všeho ven. Už od počátku 80. let, kdy francouzský prezident François Mitterrand zkusil razit expanzivní sociálně demokratickou agendu a byl za to mezinárodními trhy brutálně ztrestán, je jasné, že sociální demokracie se buď musí přinejmenším částečně stáhnout z mezinárodní ekonomiky (se všemi důsledky, které z toho vyplývají), nebo musí dojít k radikální proměně způsobu, jakým mezinárodní ekonomika funguje.

Je zarážející, že pravice podobně stižena post-demokracií není. Mnozí mainstreamoví konzervativci se demokracií ohánějí spíš z pragmatických než idealistických důvodů. Jsou s ní vcelku spokojeni, dokud trhy fungují a jakžtakž se udržuje sociální stabilita. Těm na pravém okraji, jako jsou třeba členové řeckého Zlatého úsvitu, se přitom alternativy hledají snáze než Hnutí Pěti hvězd nebo radikální řecké levicové koalici Syriza. Nemají totiž žádný větší zájem na reformách zkomírajících demokratických institucí a na tom, aby byly lepší a vůči lidem vstřícnější; oni je chtějí prostě rovnou nahradit nějakou verzí militaristického fašismu. I když tyto frakce ve velkém měřítku uspějí jen těžko, přesto jsou s to postrkovat své země méně demokratickými směry, a to hlavně tím, že slabší skupiny zbaví politické ochrany. Příštích deset let nebude jižní Evropa pro přistěhovalce žádnou selankou.

Post-demokracie staré strany levice škrtí. Došly jim alternativy. Možná by ale všechny staré sociálně demokratické strany mohly naplnit pochmurný vtip, který Crouch uvádí v jiném kontextu – mohly by se stát nosiči rakve na svém vlastním pohřbu. Naproti tomu se skupiny mladých hráčů – Hnutí Pěti hvězd a jiné konfederace naštvaných, mladých a majetku zbavených – chopily příležitosti získat masovou podporu. Problémem je, že podle všeho nejsou s to proměnit masovou frustraci v sílu, která by dokázala věci měnit, která by ukázala cestu k úniku ze stávající reality.

Možná časem získají schopnost zapojit se do nudné rutiny každodenní politiky. Možná, že neřízené systémy ovládající světovou ekonomiku, aktuálně silně oslabené, jednoho dne prostě zkolabují na své vlastní podstatě a otevřou prostor novým a zcela odlišným strukturám. Velké změny totiž bývají nepravděpodobné až do chvíle, kdy nastanou; to až při zpětném pohledu se zdají být nevyhnutelnými. Pokud nás ale v tom, jak dnes věci chodí, čeká nějaká skutečná změna, nemáme o ní zatím nejmenší představu. Post-demokracie uvěznila levici mezi dvěma světy – jeden je už mrtvý a druhý na svůj zrod teprve čeká. Nějaký čas tomu jinak nebude.

Zkráceno z britského magazínu Aeon

Autor je profesor politologie a mezinárodních vztahů na univerzitě George Washingtona ve Washingtonu D.C. V roce 2009 publikoval knihu The Political Economy of Trust (Politická ekonomie důvěry)

Vyšlo v Literárních novinách 2. 9. 2013 - www.literarky.cz
Medzititulky a ilustrácia LtN