Klinická smrt NATO

Počet zobrazení: 3939

Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři upozorňuje, že nadcházející summit NATO nedokáže změnit strategii této organizace, čímž se Aliance stává nebezpečně zastaralou.

Summitu NATO chybí velké téma, které by si bezesporu opožděné oslavy 70. výročí založení této organizace zasloužily. Proto asi nejzajímavější otázka týkající se setkání nejvyšších představitelů NATO zní: jak konání této akce v Londýně ovlivní volby do Dolní sněmovny britského parlamentu, které se uskuteční přibližně za týden po summitu? Hlavní celebrita summitu Aliance – Donald Trump – nepokrytě podporuje konzervativce Borise Johnsona s jeho antiunijní politikou, což nevidí snad jen veřejnoprávní novináři vytrvale slídící po ruské stopě. Kontinentální obhájci Evropské unie to mají ještě obtížnější než americký prezident: rádi by podpořili labouristy, ovšem Jeremy Corbyn je se svým britským socialismem vzdálen jak současnému vedení Berlína a Paříže, tak i všem třem nově vybraným nejvyšším představitelům Evropské unie – předsedovi Evropské rady, předsedkyni Evropské komise, ale i předsedovi Evropského parlamentu.
 

Válka v kosmu
 

Z agendy londýnského summitu NATO se vedle tradičních otázek jako nejpoutavější jeví úvahy o válce ve vesmíru – formálně předkládané coby „Vesmír jako pátá operační doména (vedle vzduchu, země, moře a kyberprostoru)“. I když generální tajemník této organizace Jens Stoltenberg ujišťuje, že se Aliance rozhodně nechystá v rozporu s mezinárodním právem rozmístit ve vesmíru zbraně, mnohé to neuklidnilo: jestliže se totiž Aliance nechystá zbraně v kosmu rozmístit, stále tu zůstává otázka, zda tak nehodlá učinit některý její členský stát. Představa, že by generální tajemník NATO řídil plány Pentagonu, se zdá příliš snová.

Podle Stoltenbergova sdělení nad planetou Země v současnosti krouží přibližně dva tisíce satelitů, z toho okolo polovina patří státům NATO. Tento údaj není zcela přesný – je přece rozdíl mezi metrologickou družicí, komunikační družicí a špionážní družicí či družicí se míšenými úkoly. Podle databáze Unie znepokojených vědců z 2062 satelitů na konci března letošního roku jich 901 patřilo USA, přičemž 176 z nich neslo označení „vojenské“. Čína obhospodařuje celkem, tedy civilních i vojenských dohromady, 299 družic, Rusko 153.

V této situaci směřuje jednání summitu NATO k rozhodnutí, že útok proti nějakému satelitu aliančního státu bude pokládán za útok na členský stát – což prý povede k aktivaci článku 5 o kolektivní obraně. Vzhledem k tomu, že Česko či Slovensko žádné vojenské ani komunikační družice nevlastní, jako nejpravděpodobnější scénář se jeví útok na satelit patřící USA. Pak je možné diskutovat o tom, že někdo napadaný v Asii vystřelí na americký vojenský satelit – a Praha i Bratislava se octnou ve válečném konfliktu na druhé straně planety. Většina současných pravděpodobnostních modelů válečných konfliktů počítá s tím, že v budoucnu budou pouze regionální války. Rozhodnutí summitu NATO ukazuje, jak snadné je udělat z lokálního konfliktu světovou válku.
 

Kontrola zbrojení
 

Budoucnost kontroly zbrojení je dalším tématem londýnského summitu NATO. Každý, kdo v nějakém textu čte floskuli „kontrola zbrojení“, by se měl hned poohlédnout, zda se tam také hovoří o odzbrojení – tedy nejen o výrobě nových zbraní, ale také o úplné likvidaci už existujících zbraňových systémů. Jens Stoltenberg si na tiskové konferenci v předvečer summitu NATO pochvaloval, že nátlak na evropské členské státy Aliance a Kanadu přinese od roku 2016 do konce příštího roku dalších přibližně 130 miliard dolarů do vojenských výdajů – a v roce 2024 by toto „kontrolované zbrojení“ Kanady a států NATO (tedy bez USA) mělo dodatečně přinést Alianci 400 miliard dolarů.

Zdá se, že americký vojensko-průmyslový komplex převzal vládu nad evropskými spojenci. Německá kancléřka Angela Merkelová minulý týden v projevu ve Spolkovém sněmu hovořila o tom, že „zachování NATO je dnes v našem nejvlastnějším zájmu, přinejmenším stejně tak jako za studené války“ – čím naznačila, že bez Sovětského svazu je Severoatlantická aliance ještě důležitější. Zároveň přislíbila, že výdaje Německa stoupnou do roku 2024 na 1,5 % hrubého domácího produktu a na kýžená dvě procenta Berlín prý dosáhne začátkem třicátých let. To by podle prognóz Mezinárodního měnového fondu mělo už v roce 2024 představovat přibližně 73,4 miliard – což je více, než dnes vydává na takzvanou obranu kdokoliv na evropskému subkontinentu, a to včetně Ruska. Stojí za to si připomenout, že u kolébky těchto programů nárůstu německého vojenského rozpočtu do olbřímích rozměrů stála nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.
 

Čínská hrozba
 

K výše uvedeným číslům přidala německá kancléřka zcela nezodpovědně citaci z vystoupení Christiana Schwarze-Schillinga na posledním sjezdu křesťanských demokratů: „Kdo si myslí, že se mu samostatně podaří najít způsob, jak zacházet s Čínou, a nebude se snažit najít společný evropský postoj, ten bude rozdrcen a selže.“ Asi nechápe, že takováto expresivní prohlášení státníků okamžitě veřejnoprávní novináři dále umocní pro potřeby propagandy a nejrůznější starostové a konšelé z Prahy zužitkují pro svou prezentaci. Nemluvě o zpravodajských službách, kde se rychle šíří nebezpečná choroba, která způsobuje, že jsou ideologické předsudky vydávány za výsledek agenturní činnosti.

Německá kancléřka ovšem pouze předjímala jednání summitu Aliance, kde se jako novinka objeví námět NATO versus Peking. To Kay Bailey, americká velvyslankyně při Severoatlantické alianci, osvětlila jako snahu „odstrašit jakékoliv potenciální nepřátelství, které by mohlo vzejít z Číny. Chceme, aby se Čína zařadila do pořádku založeného na pravidlech (rules-based order).“ Je velice pravděpodobné, že si v Pekingu takovouto politiku vyloží jako úsilí podřídit jednání Číny pravidlům stvořeným ve Washingtonu, která oddaní spojenci v Alianci vždy ochotně odsouhlasí.

Minulý týden se přes zahraniční servery zabývající se mezinárodní politikou přehnala internetová bouře v podobě nejnovější zprávy australského Lowyho institutu známá jako Globální diplomatický index; informaci přinesl také !Argument. Část této zprávy ukazuje přiložená tabulka. Vyplývá z ní, že během posledního roku Čína předběhla Spojené státy v počtu diplomatických zastoupení v zahraničí obecně, ale i v počtu velvyslanectví a konzulátů v jejich rámci. To je právem vykládáno jako další důkaz přeměny Číny na velmoc prvního řádu. Nadšeným turistům směřujícím na Tchaj-wan tato zpráva připomíná, že počet velvyslanectví povětšině mikrostátů na tomto čínském ostrově meziročně klesl na 15. Z evropských států pouze Vatikán uznává samostatnost Tchaj-wanu. A samozřejmě by tak rádi učinili někteří politici z Prahy. Ovšem žádný politický exhibicionismus nemůže nic změnit na faktu, že Čína je nejen obrovský, ale též nejdynamičtější stát světa a že snaha porozumět jí bez předpojatosti se rovná snaze pochopit budoucnost.

krejci_diplindex.png

Konfrontační tón NATO vůči Číně je velmi nešťastný. Zakrývá, ale zároveň i manifestuje největší problém Aliance: NATO své dnešní úkoly nezvládá. V současné podobě se Severoatlantická aliance přežila, protože Evropa potřebuje zcela novou bezpečnostní architekturu. Proto pro své zdůvodnění Aliance musí oživovat stíny dávno mrtvých nepřátel. Francouzský prezident Emmanuel Macron měl pravdu, když hovořil o klinické smrti NATO a o její přeměně v obchodní organizaci. Má-li se Aliance vzpamatovat z klinické smrti, potřebuje věcnou analýzu stavu a následně zcela novou strategii. Objektivní analýza by ukázala otřesné výsledky boje Aliance proti terorismu v Afghánistánu a Iráku, kde zahynuly statisíce lidi, z milionů dalších se stali běženci, o enormním nárůstu produkce drog nemluvě – a vítězného konce nevidět. Ukázala by, že je, mírně řečeno, nevkusné chlubit se bombardováním Jugoslávie, jak to dělá Jens Stoltenberg. Taková analýza by záhy odhalila, že alianční stereotypy v aktivitách proti Rusku nově rozšiřované na Čínu hrozí nebezpečnou sebeizolací Západu – ne-li vojenským konfliktem.
 

*          *          *

Aliance se svými přístupy stala nedůvěryhodnou pro ta mocenská centra, s nimiž by měla spoluvytvářet bezpečnostní struktury multipolárního světa 21. století. Neschopnost nalézt jednotící strategii odpovídající požadavkům doby signalizuje, že Severoatlantická aliance postrádá skutečný jednotící prvek. Řeči o hodnotách neobstojí. Stačí si porovnat nazírání nejvyšších představitelů NATO na kontrolu zbrojení a například slova, která přednesl papež František před několika dny během návštěvy Japonska. Nemluvil o kontrole zbrojení, ale o potřebě globálního jaderného odzbrojení. Nemluvil o nutnosti dalších vojenských výdajů, ale o tom, že obrovské množství peněz „vyplýtvané na závody ve zbrojení je do nebe volající urážkou ve světě, kde miliony dětí a rodin žijí v nelidských podmínkách“. Už z tohoto porovnání je zřejmé, jak nejednotný Západ je – a jak účelově zjednodušeně mnozí politici a propagandisté definují to, čemu se říká „evropské hodnoty“.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 2. 12. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984