Reklama
Reklama

Konec českých politických dějin

Počet zobrazení: 4091

o._krejci_480.jpgV liberálních demokraciích i v Česku zpravidla nevládne většina, ale největší menšina. Ta si přibírá do vlády ještě menší parlamentní menšiny, často na jedno použití, říká pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

 

PZ: Na Vratimovském semináři, který se konal před týdnem, jste mimo jiné hovořil o proměnách politického systému. Příklad jste uváděl z USA, ale zdá se, že jste měl na mysli Česko.

Změny, o kterých jsem mluvil, jdou napříč liberálním světem. Předvolební kampaň v USA je jen velmi názorný příklad.

PZ: Myslíte dosavadní úspěchy republikána Donalda Trumpa?

Ano. Je to ukázka toho, co dnes stačí k velkému politickému úspěchu. Především nějaká ta miliarda, za kterou si najmete nejkvalitnější dostupnou mediální agenturu. Koupíte si prodejné sdělovací prostředky, nejlépe televizi, ale v případě nouze si najdete na trhu nějakou MF Dnes či Lidovky. Ještě vám ale musí zbýt na reklamu v dalších sdělovacích prostředcích, což rozumní majitelé a šéfredaktoři jistě pochopí jako výzvu k podpoře či alespoň toleranci.

K tomu je třeba, aby kandidát měl také talent baviče. Baviče, jenž umí jít za linii, kterou se odděluje oficiální politická korektnost. Někdy stačí nazvat věci pravým jménem, protože zmatkující rádoby ochránci lidských práv zdeformovali politický jazyk v domnění, že změní skutečnost. Jindy je vhodné „nekorektně“ přitakat někomu, kdo je na pranýři oficiální politiky a propagandy – jak to udělal v minulých dnech Nicolas Sarkozy v Moskvě kritikou západní politiky sankcí. Občas se hodí tvrdší slovo o migrantech nebo nějaký dobře umístěný vulgarismus. Je ale nutné mluvit krátce, v heslech majících nádech výzvy, aby média měla co citovat a novináři to nepopletli – a aby se politik zalíbil davu. V Česku tuto hru s médii zvládá velmi dobře Miroslav Kalousek. Ale i Andrej Babiš se ukázal jako velmi učenlivý.

PZ: Nezdá se mi, že by to bylo nějak objevné konstatování. Nejde o obecný rys politické propagandy?

V důsledku proměny nosičů informací – televize, internetu, mobilních telefonů – se dramaticky zvýšil mobilizační potenciál sdělovacích prostředků. Vidím dvě hlavní změny. Především se mění povaha či význam politických stran. Jako bychom se vraceli do devatenáctého století, kdy moderní politické strany vznikaly.

Tehdy to byly především parlamentní kluby, malé skupiny pro organizování části úzké vrstvy politické veřejnosti. Volby se odehrávaly v malé, „elitní“ voličské základně. Pak se objevilo všeobecné volební právo a strany se musely rozrůst, protože mobilizace voličů vyžadovala koordinovaný dosah z centra až na vesnici i do továren. Agitace, tedy přímý kontakt mezi stranickým aktivem a lidmi, byla hlavním nástrojem mobilizace. Důležitý byl i logicky sevřený program, protože lidé měli vyhraněné a zpolitizované sociální, národní a náboženské postoje. Tradiční strany měly svůj tisk, někdy i mládežnické, sportovní a odborové i družstevní organizace či kampeličky. Některé měly i vlastní polovojenské milice, například sociální demokraté, komunisté nebo křesťanští demokraté po 1. světové válce v Rakousku.

Strany měly masovou členskou základnu. Kupříkladu v roce 1938 měli agrárníci 130 tisíc členů, počet příslušníků Sudetoněmecké strany vzrostl ze 100 tisíc na začátku roku 1935 na téměř půl milionu za necelé dva roky. Po 2. světové válce měla sociální demokracie 350 tisíc členů, národní socialisté dokonce půl milionu. Specifický osud měla členská základna KSČ. V době konání 1. sjezdu KSČ roku 1923 čítala přibližně 132 tisíc členů, začátkem roku 1948 to bylo 1,4 milionu a v polovině téhož roku, tedy po 25. únoru, 2,4 milionu členů.

PZ: A v současnosti?

Dnes sice pořád máme všeobecné volební právo, ale k politickému úspěchu opět stačí malá skupina lidí. Ta díky propagandě šířené moderními sdělovacími prostředky dosáhne do každé domácnosti. Povětšině se obrací k veřejnosti nikoliv prostřednictvím vlastního tisku, ale přes takzvaně svobodné sdělovací prostředky, které poslouchají jen své majitele či veřejnoprávní správce. Trefné vyjádření politického baviče dokáže nahradit pečlivě utříděný program. Stranám nejde o změnu společnosti, ale o úspěch ve volbách. Značná část voličů je sociálně vykořeněna v tom smyslu, že postrádá jasné vědomí svých vlastních zájmů. To je dáno rozpadem výuky společenských věd ve školách, otupující mediální propagandou především díky televizi, a v neposlední řadě poměrně dobrou sociální situací středních vrstev, která nevyžaduje od většiny voličů uvažovat o svých zájmech v širších měřítcích.

Je to amerikanizace evropského stranického systému – republikánská a demokratická strana v USA nemá členskou základnu v našem smyslu. Na tradici navazující politické strany zaznamenávají dramatický úbytek členů: ta největší, KSČM, má dnes mírně pod 50 tisíc členů, KDU-ČSL přibližně 27 tisíc, ČSSD zhruba 23 tisíc a ODS 17,5 tisíc. Stranické novotvary pak dosahují volebních úspěchů, které je vynášejí až do vlády, s minimálním počtem členů: strana Věci veřejné měla v době své největší slávy 813 registrovaných členů. Hnutí ANO mělo v dubnu 2013 jen 700 členů (letos hlásí nárůst na více než 2,7 tisíc), Úsvit devět členů. Strana TOP 09, která měla v době prvních volebních úspěchů klubový charakter, byť převzala část stranického aktivu lidovců, to dotáhla na přibližně 3,5 tisíc členů. Řečeno jinak, všechny současné politické strany dají jen obtížně dohromady počet členů, jaký měli v Česku agrárníci za první republiky.

PZ: A druhou změnu v liberálním politickém systému vidíte v čem?

Obrovské možnosti pro politické amatéry. Tedy penězi podpořené amatéry.

PZ: Pro některé by to možná mohlo znít jako závistivá urážka, než jako analýza.

Ale kdež, jde mi o něco jiného. Uváděný Donald Trump je příkladem možného úspěchu člověka, který má z politického hlediska čisté ruce, protože se v politice nikdy nepohyboval. Jenže rozhodování státníka je poměrně obtížné řemeslo, které vyžaduje talent, znalosti a zkušenosti. Někdy je talent tak velký, že dokáže přemostit nedostatek zkušeností, ale to bývá zřídka. Zpravidla si politik, kterému po vítězství náleží kořist v podobě mnoha státních funkcí, musí urychleně najímat volné lidi. Třeba na zahraniční politiku nějakého Teličku. U ministrů či ministryň obrany je to ještě patrnější. Přijali jsme americkou zásadu, že v čele ministerstva obrany má být civilista. V našich krajích jsme si to přeložili tak, že jím může být kdokoliv. Tedy nikoliv civilní specialista, ale třeba i úplný laik. Ten se pak stává zajatcem profesionálů, od nichž se učí nejen čísla, ale i slovní zásobu. A následně se diví, že podepsal faktury na koupi předražených letadel. Dalším problémem je, že význam ministra obrany států, jako je například Česko, se přiblížil nule, a ministři potom mají sklon místo pracovního výkonu zviditelňovat se nezodpovědnými propagandistickými prohlášeními. Nic to neznamená, protože armáda téměř nic neznamená. Jenže pak jsou například nesmysly o ruském financování migrace do střední Evropy opakovány ve světě jako prohlášení kvalifikované osoby. Takové ponižující role laciného propagandisty se někdy ujímají i ministři zahraničí malých států.

Avšak nejde jen o malé státy. Problém úspěšných laiků v politice se týká i těch největších zemí. Jako jedno z nejlogičtějších vysvětlení, proč Barack Obama po příchodu do Bílého domu ustoupil od svých předvolebních slibů, je, že až v Oválné pracovně zjistil, o co vlastně v mezinárodní politice jde.

PZ: To znamená, že podle vás příčinou změny politiky státníků je poznání reality?

Ne, jen jsem chtěl naznačit, jak změny stranického systému a volebního prostředí mění podmínky pro výběr kvalifikovaných kandidátů.

Abych neuhýbal od skryté podotázky: podívejme se opět do zahraničí. Když Polsko uteklo v rozporu s původními sliby od společného hlasování Visegrádské čtyřky proti migračním kvótám, jistě to stálo vládní Občankou platformu velmi mnoho hlasů v následujících volbách. Jenže výzkumy ji odsoudily k porážce už řadu týdnů před volbami. Zlí jazykové tvrdí, že podrazem při hlasování na radě ministrů si někteří lidé z Varšavy zajistili teplá místa v Bruselu. V politice je loajalita vůči Velkému bratrovi ceněná více než rozum a mravnost. Takto uvažuje či brzy začne uvažovat i někdo v blízkém okolí prezidenta v naší druhé rodné zemi, tedy na Slovensku.

Oskar Krejčí: Iluze a chyby atlantické elity

PZ: Dobře, ale čím vysvětlíte skutečnost, že jsou tu stále takzvané historické strany, které jsou úspěšné?

Dvěma faktory. Především je tu tradice, dědění volebního chování v rodině. To samozřejmě může rozmělnit neprincipiální postoj k citlivým otázkám, jako je dnes téma migrace nebo slepá podpora washingtonské a bruselské východní politiky, která je zjevně v rozporu s národními zájmy. A také je tu sociální zkušenost.
 
Úspěch hnutí ANO je postaven na zklamání části voličů z politiky a z faktu, že ministr financí vládne v zemi, které se ekonomicky daří. Až se zbrzdí vývoz v Německu, nebude v Praze stačit účetní, bude zapotřebí národohospodář. Potom se začne znovu lámat chleba.

PZ: Myslíte si, že pak ANO ztratí šanci získat většinu voličů?

Opatrně, přece nebudeme opakovat propagandistické nesmysly! V liberálních demokraciích zpravidla nevládne většina, ale největší menšina. Ta si přibírá do vlády ještě menší parlamentní menšiny. Při posledních volbách do Sněmovny získala ČSSD 12 %, hnutí ANO 11 % a KDU-ČSL 4 % hlasů lidí zapsaných do voličských seznamů – a sestavily vládnoucí koalici. Jde o uměle vytvářené iluzorní většiny.

Této hry se po listopadu 1989 účastní i strany na jedno či dvě použití. Zpravidla jde o strany bez ideových partnerů na evropském ideově-politickém trhu. A nejsou dědičné. Ve skutečnosti jsou to vůdcovské strany, přičemž milovaného otce-zakladatele nelze nahradit. Uvidíme, jak skomírá TOP 09 po odchodu Karla Schwarzenberga. A dovedete si představit, že ANO přežije Andreje Babiše?

PZ:  Ve své knize Sametová revoluce hovoříte o konci českých dějin. Je vaše představa o politických stranách součástí této skeptické vize?

Jistě, ale jen malá část. Nejhorší je, že ani případný národohospodář ve vládě nebude mít nástroje k rozpohybování ekonomiky. A podívejte se na ono vášnivé hemžení v Parlamentu kolem registračních pokladen či mírného zvýšení zdanění hazardu. Copak toto jsou politické události, které vejdou do učebnic historie? Takzvaná velká politika se za nás dělá ve Washingtonu a v Bruselu. Velcí státníci nejsou zapotřebí, působí v Bruselu rušivě a matou sdělovací prostředky. Naše politika se stále více mění na provinční, málo významnou a nudnou.

PZ: Vidíte tento proces jako nezvratný?

Zatím rozhodně ne! Příčin návratu k dějinotvorbě v Česku může být mnoho, ale ne všechny bychom chtěli prožít. Až příliš často tím, co přetváří i prosté lidi na historické postavy, bývá hlad a krev.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama