Konformistická vzpoura

Nová kultura zachování národního acquis
Počet zobrazení: 2362

prazske_dialogy.jpgPražské dialogy. Sociálně demokratické impulsy. Z druhého čísla časopisu, ktorý vo formáte PDF vydáva Masarykova demokratická akademie v spolupráci s českým zastúpením nadácie Friedrich Ebert Stiftug, prinášame stať Gudrun Hentgesovej Konformistická vzpoura. Nová kultura zachování národního acquis. Hoci ide o analýzu po minulých voľbách do europarlamentu (2009), vzhľadom na to, že u nás na túto tému chýbajú akékoľvek pohľady, môže byť stať Gudrun Hengetsovej podnetom na premýšľanie pred májovými voľbami do Európskeho parlamentu.

Po volbách 2009 se mnoha stranám extrémní pravice podařil nástup do Evropského parlamentu. Vyjmenujme jen ty nejdůležitější – Slovenská národní strana (5,6 %), řecká strana Lidová ortodoxní výzva (7,1 %), lotyšská strana Za vlast a svobodu (7,5 %), Strana velkého Rumunska (8,7 %), italská Liga severu (10,2 %), francouzská Národní fronta (6,3 %) a její frakce Mouvement pour la France (4,6 %) bulharská Koalizija Ataka (12 %), litevská strana Pořádek a spravedlnost (12,2 %), rakouská FPÖ (12,7 %), maďarská stana Jobbik (14,77 %), Dánská lidová strana (14,8 %), belgická Vlaams Belang (10,2 %), belgická Lijst Dedereck (4,8 %), nizozemská Strana pro svobodu (17 %) nebo British National Party (6,2 %) a United Kingdom Independent Party (16,5 %).

Někteří poslanci těchto stran se spojili ve frakci „Evropa svobody a demokracie“ (EFD), například strana Praví Finové, Dánská lidová strana, litevská strana Pořádek a spravedlnost, italská Liga severu, Slovenská národní strana, řecká strana Lidová ortodoxní výzva nebo United Kingdom Independent Party. Tato politická skupina zahrnuje nyní 34 poslanců, ve funkci předsedů vystupují Nigel Farage (UKIP) a Francesco Speroni (Liga severu). Ostatní poslanci zůstali nezařazení, třeba poslanci nizozemské Strany pro svobodu, maďarské strany Jobbik, rakouské FPÖ, Strany velkého Rumunska a British National Party.

Strany, které můžeme zařadit pod obecný pojem extrémní pravice, jsou velmi heterogenní.

Sahají od stran s pravicově populistickou argumentací (Dánská lidová strana, nizozemská Strana pro svobodu, PVV) až po strany vystupující otevřeně ultrapravicově (částečně i neofašisticky),  například British National Party a maďarský Jobbik.

Agitace pravicově populistických stran se zakládá na neúprosné konfrontaci lidových vrstev a hospodářské nebo politické elity. Politici pravicově populistického tábora se chápou jako jediní autentičtí zástupci „mlčící většiny“, pranýřují poklesky establishmentu, vyznačují se resentimenty vůči cizincům a menšinám, nacionalistickými a vůči Evropě skeptickými postoji. Agitace ultrapravicových stran vychází z předpokladu nerovnosti, založené na rasové, etnické nebo kulturní odlišnosti. Extrémně pravicové strany požadují etnickou homogenitu v rámci hranic národního státu, odmítají (explicitně či implicitně)  rovnost vyhlašovanou v deklaracích o lidských právech, požadují podřízenost občanů státnímu zájmu, odmítají hodnotový pluralismus liberální demokracie a chtějí opět zvrátit demokratizační procesy.

Nehledě na nevýrazné rozdíly ve skupině stran extrémní pravice lze prokázat mnohé společné ideologické rysy: implicitní či explicitní nacionalismus, nacionalisticky podněcovanou kritiku procesů globalizace a evropské integrace, obhajobu hospodářského protekcionismu – ať už je to nepřátelský postoj vůči autochtonním či alochtonním menšinám – až po neskrývaný rasismus, ať jsou to xenofobní postoje vůči Sinti a Romům, muslimům, migrantům z východní Evropy, uprchlíkům, ať je to skrytý či otevřený antisemitismus nebo antisemitismus pod pláštíkem antisionismu. Charakteristické pro tyto strany jsou dále sexistické a homofobní tendence, prosazování sociálně darwinistických ideologií a autoritářských struktur,  přijímání násilí a militarismu a dokonce pozitivní vztah k historickému fašismu. Všechny tyto projevy můžeme vystopovat v programech a ideologii extrémní pravice v Evropě. 

Zřetelně patrné jsou různé varianty extrémní pravice na dvou stranách, které ve volbách do Evropského parlamentu 2009 zabodovaly nejlépe:  nizozemská Strana pro svobodu (17 %) a maďarská strana Jobbik (14,8 %). PVV můžeme také přiřadit do skupiny pravicově populistických stran, její program a agitace jsou v prvé řadě zaměřeny na stále oživované nebezpečí islamizace Nizozemska.

Jobbik patří do skupiny ultrapravicových stran, v její ideologii najdeme i náznaky neofašismu. Je zaměřena zejména vůči etnické skupině Sinti,  žijící v Maďarsku.

Jobbik šíří – zčásti otevřeně, zčásti skrytě – ideologii poznamenanou antisemitskými resentimenty, příležitostně charakterizovanou otevřenýmantisemitismem.

Hodnoty a normy, které PVV a Jobbik zastávají jsou často rozdílné: PVV navazuje na tradici Pima Fortuyna, prezentuje se jako libertariánská strana jednoho muže a uznává homosexuální styl života. Naopak Jobbik usiluje o to, aby homosexuální chování bylo trestně postižitelné.

Studie „Evropské poměry“, prezentovaná v listopadu 2009 o xenofobii vůči určitým skupinám, zdůrazňuje zjištění velké afinity obyvatel členských států EU k ideologiím extrémní pravice. Průzkum proběhl ve Velké Británii, Francii, Nizozemsku, Itálii, Portugalsku, Maďarsku a Polsku. Více než polovina dotázaných (50,4 %) vyjádřila názor, že v jejich zemi žije přespříliš přistěhovalců. Téměř třetina dotázaných (31,3 %) souhlasila s tvrzením, že existuje přirozená hierarchie mezi lidmi bílé a černé pleti. Téměř čtvrtina dotázaných  (24,4 %) se domnívala, že Židé v jejich zemi mají nadmíru velký vliv.

Když sledujeme fenomén existence extrémní pravice v Evropě, nabízí se otázka po příčinách konjunktury nacionalistických a rasistických sil, to se prokázalo při volbách do Evropského parlamentu i při nedávných volbách do národních parlamentů. 

V širokém záběru studie „Socio-economic changes, individual reaction, and the appeal of the extrem right“ (SIREN), která byla provedena v osmi evropských zemích v letech 2002 až 2004, mohli badatelé doložit, v jaké míře jsou pracovní síly zasaženy razantními změnami na trhu práce. Zvláště od poloviny 90. let se v důsledku privatizačních a delokalizačních procesů uskutečnily prudké změny, které nezůstaly bez následků.

Díky výsledkům studie byly z empirického materiálu vypracovány tyto vzorce:

První vzorec odráží pocity nespravedlnosti pracujících. Vyplývají ze skutečnosti, že byla zklamána legitimní očekávání na poli práce, zaměstnanosti a sociálního postavení. Pocity nespravedlnosti vznikly v kontextu restrukturalizací podniků, propouštění nebo nuceného odchodu do předčasného důchodu v souvislosti s novou kulturou managementua intenzivnější konkurencí na trhu práce a bydlení.

Důsledkem bylo znehodnocení nebo zánik kvalifikace a dosažených zkušeností. 

Druhý vzorec se týká obavy ze společenského pádu, nejistota a pocity bezmoci, spojené s průmyslovým úpadkem, nejistým zaměstnáním a znehodnocením schopností a kvalifikace. Respondenti často poukazují na jiné (z jejich pohledu privilegované)  sociální skupiny – manažery a politiky´s vysokými příjmy nebo ty, kteří žijí ze sociálních dávek, místo aby se živili „vlastníma rukama“, či uprchlíky podporované státem.

Jako téma se stále objevuje, že ti „slušní a tvrdě´pracující“ jsou podváděni. Z toho důvodu má politické poselství a ideologie pravicového populismu velký ohlas – je to dvojí vymezení, na jedné straně vůči elitám a na druhé straně vůči těm, kteří se ocitají na okraji společnosti.

Třetí vzorec platí pro ty, kteří absolvovali v posledních letech v zaměstnání vzestup.

Tato skupina má tendenci k silné identifikaci se svým podnikem a jeho cíli. Vyznačuje se také extrémní orientací na výkon. Tito „kariéristé“ kladou velké nároky na své kolegyně a kolegy a ostatní spolupracovníky. Internalizují pravidla neoliberálního kapitalistického systému. Často zastávají ideologii „survival of the fittest“ a jsou stoupenci sociálně darwinistických ideologií.

Prezentované výsledky empirického zkoumání jsou již staršího data. Podíváme-li se na vývoj v posledních letech (světová hospodářská krize 2007 a krize následné), kdy jsme zaznamenali nebývalou míru nezaměstnanosti hlavně na jihu Evropy, socioekonomickou marginalizaci a sociální úpadek, lze očekávat, že se zde nastíněné tendence, které posilují afinitu k extrémní pravici, nijak nezmírnily, naopak nabyly netušené dynamiky.

Bylo by ovšem krátkozraké posuzovat konjunkturu extrémní pravice jako automatický důsledek ekonomické krize. S ohledem na vysvětlení příčin jde spíš o to empiricky zjistit, jakým způsobem jsou v pracovním světě vnímány, zpracovány a interpretovány socioekonomické zkušenosti. V návaznosti na to je otázkou, jaké politické a ideologické interpretace použít, abychom zpracovali individuální zkušenost s diskriminací. Při subjektivním výkladu se nabízí politické ideologie, které mohou být použity pro obviňování, vytváření nepřátelských obrazů jako silné protiislámské nálady např. v Nizozemsku nebo národní ideologie spojená s netolerancí vůči Romům a antisemitismem jako v Maďarsku.

Politická kultura v členských státech EU – i rasistické a antisemitské spodní proudy – mohou být v krizových situacích rychle znovu vyvolány, reaktivovány a nabudou, řečeno slovy Antonia Gramsciho „kulturní hegemonie“. 

Materiál získaný v projektu SIREN také zřetelně ukázal, že důležitou roli pro vysvětlení fenoménu extrémní pravice hraje v neposlední řadě krize politické reprezentace. Nejvíce se to ukazuje v oblasti stranické politiky. Jak vládnoucí strany, tak strany politické opozice, jak strany konzervativní,  tak i socialistické a sociálně demokratické již nejsou respondenty vnímány jako legitimní zástupci vlastních politických zájmů. Naopak – v politických postojích dominuje skepse, nedůvěra a rozčarování vůči etablovaným stranám. Strany extrémní pravice jsou často považovány za jediné síly, které jsou schopné zastupovat zájmy „lidu“. Vzájemná vazba mezi nejistotou, bezmocností a politickými orientacemi ukazuje na ještě jednu,  na první pohled rozporuplnou spojitost, kterou jsme označili jako „konformistickou vzpouru“. Je zřejmé, že pro některé dotazované je rasismus strategií, jak vyjádřit svůj protest proti nespravedlnosti, a to oficiálně akceptovaným a autorizovaným způsobem.

V prosinci 2013 vyzval předseda Evropské komise José Manuel Barroso všechny Evropany k tomu, aby se postavili proti sílícímu vlivu nacionalistických a ultrapravicových stran v Evropě.

Gudrun Hentgesová, profesorka politických věd na vysoké škole ve Fuldě

Adresa druhého vydania Pražských dialógov:
http://fesprag.ecn.cz/img_upload/3403f47f1c75ee9d75621c7be5f8ebdd/newsletter_2014_2.pdf

SÚVISIACE
Patrik Eichler: Dobrá společnost a minimální mzda

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984