Koronavirus a geopolitika

Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři pozastavil nad tím, že neštěstí a globální hrozba v podobě nové epidemie je zneužíváno k přízemním sobeckým ekonomickým a propagandistickým cílům. 

S citlivostí pistolníka z Divokého západu ministr obchodu USA Wilbur Ross v rozhovoru pro Fox Business  prohlásil, že by současná epidemie v Číně mohla napomoci návratu pracovních míst do Spojených států. Mnohem více empatie je obsaženo ve stanovisku generálního ředitele Světové zdravotnické organizace (WHO) v souvislosti s vyhlášením globálního stavu zdravotní nouze. V něm Tedros Ghebreyesus uvádí, že „rychlost, s jakou Čína detekovala ohnisko, izolovala virus, sekvencovala genom a sdílela ho s WHO a se světem, je velmi působivá a slovy nevyjádřitelná (beyond words). Stejně tak je to se závazkem Číny k transparentnosti a podpoře dalších zemí. Čína v mnoha ohledech utváří nový standard reakce na ohnisko nákazy. Není to přehánění.“ Vedení WHO zřejmě nesleduje Českou televizi, pro kterou se nový koronavirus stal příležitostí dát průchod svému chorobnému protičínskému negativismu – zdá se, že ve fiktivním veřejnoprávním světě je vše na východ od Kyjeva jen a jen špatně.
 

Globální problémy
 

I když chování mnoha sdělovacích prostředků v souvislosti s koronavirem není daleko od hysterie, obavy jsou oprávněné. Statistiky sice hlásí, že skupina uzdravených je větší než počet zemřelých, ale množství nemocných prudce narůstá a lék na tuto novou nemoc zatím není k dispozici. A lidská zkušenost s epidemiemi je hrozivá. Obecně známé je porovnání obětí 1. světové války a úmrtí na španělskou chřipku, která propukla na konci oné války. Tu údajně zavlekli do Španělska američtí vojáci, kteří přišli z Asie. Protože generální štáby všech zemí tehdy tajily počty mrtvých, jsou dnes k dispozici pouze orientační údaje – ve válce padlo přibližně 10 milionů vojáků, na španělskou chřipku zemřelo 50 až 100 milionů lidí. A nebylo to poprvé, kdy pandemie nekontrolovaně decimovala lidskou populaci.


Štruktúra proteínov špičky koronavírusu, National Institutes of Health / Flickr, CC20

Prvotní ohnisko nákazy současné epidemie je spojováno se zvířecím trhem v čínském Wu-chanu. To není náhoda. Americký antropolog Jared Diamond v pozoruhodné knize Osudy lidských společností připomíná, za jak velké množství chorob lidstvo vděčí domestikaci zvířat; tabulka ukazuje, jaká je cena soužití člověka s domácími zvířaty[1]. První vlna epidemií spojená s domestikací vedla nejen k úmrtím, ale díky přírodnímu výběru také ke vzniku alespoň částečné imunity u přeživších. Jenže – ve starověku a středověku člověk žil v oddělených civilizačních okruzích, v nichž probíhala domestikace zvířat a následné získání imunity odlišně.

Diamond uvádí, že neštovice, spalničky, chřipka, tyfus, dýmějový mor a další infekční choroby vyskytující se v Evropě hrály při koloniálních výbojích rozhodující roli: během „evropské civilizační mise“ doslova decimovaly původní obyvatelstvo jiných kontinentů. Odhaduje se, píše Diamond, že zahubily až 95 % předkolumbovského domorodého obyvatelstva Ameriky. V případě ostrovů v Tichém oceánu se o následcích Evropany zavlečených chorob (především neštovice, spalničky a chřipka) hovoří jako o „depopulaci“. Začal výměnný obchod s nemocemi: v Americe kolonizátoři ukořistili mimo jiné syfilis, v případě Afriky, Indie, Jihovýchodní Asie a Nové Guineje se nejdůležitějšími překážkami evropské kolonizace staly malárie a žlutá horečka. I proto – nejen kvůli ziskům farmaceutických společností či alibizmu a bezradnosti státníků – tolik obav, když se před nedávnem v Evropě objevily africký prasečí mor, ptačí nebo prasečí chřipka.
 

Biologické zbraně
 

Je poměrně snadné změnit civilizační problémy na zbraň. Pokud jde o choroby, dělo se tak už před mnoha stoletími. Příkladem může být Mongolská říše, která propojením několika do té doby oddělených civilizačních okruhů namalovala předobraz globalizace – a globálních problémů. Ruský historik a etnolog Lev Gumiljov v knize Od Rusi k Rusku uvádí [2], že v polovině 14. století při obléhání krymské pevnosti Feodosija, která tehdy patřila Janovu (!), tatarský chán Džanibek nařídil katapultovat přes hradby mrtvolu člověka, který zemřel na mor. Město zachvátila „černá smrt“, vyděšená vojenská posádka nasedla na lodě a prchla. Cestou se její lodě zastavily v Konstantinopoli a pak přistály v Janově. Následně na mor vymřela většina obyvatel jižní Itálie, tři čtvrtiny lidí v Německu, asi 60 % obyvatel Anglie. Patří k charakteristice tehdejších evropských silokřivek, tedy obchodních a vojenských tras, že do Moskvy se mor nedostal z Krymu, tedy z jihu, ale severní cestou – přes Německo a Švédsko zamířil napřed do Velkého Novgorodu, Pskova a teprve pak zabil moskevského knížete.

Biologické zbraně si do svých hrůzných dějin zapsaly výraznou kapitolu i ve 20. století. To platí především o výzkumných pracovištích japonské armády, která během 2. světové války experimentovala na sovětských i amerických zajatcích, na Korejcích, ale hlavně na Číňanech. Zmíněné japonské vojenské útvary, především Jednotka 731, prováděly pokusy na přibližně desetitisícovém vzorku lidí, který zahrnoval všechny části populace – včetně dětí a těhotných žen. Jedna linie pokusů se týkala úmyslné nákazy nebezpečnou chorobou. Byly používány především bakterie moru, cholery a antraxu. Některé lidi japonští „vědci“ nechali umřít, u jiných prováděli vivisekci – vyjmutí orgánů zaživa –, aby zkoumané objekty prostudovali dřív, než byly poškozeny smrtí. Odhaduje se, že záměrně rozšířené blechy nakažené morem zabily přibližně 400 tisíc čínských civilistů. Ještě epidemie dýmějového moru, která v roce 1947 zabila v Charbinu na 30 tisíc lidí, je přičítána japonským vojákům, kteří vypustili krysy používané k výzkumu možností bakteriologické války. K tomuto příběhu z dějin biologických zbraní patří, že generál Douglas MacArthur, velící spojeneckým jednotkám v Pacifiku, navrhl a prosadil pro japonské zločince z programu biologických zbraní amnestii – výměnou za předání poznatků z pokusů Spojeným státům.

Dnes vojáci vědí, že na rozdíl od jaderných zbraní jsou ty biologické obtížně skladovatelné. Navíc následky jejich použití, a to i díky mutacím použitého biologického materiálu, jsou obtížně kontrolovatelné. Tyto skutečnosti přispěly k jejich mezinárodnímu zákazu: v roce 1972 byla podepsána Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických, biologických a toxických zbraní a o jejich zničení (platnost od roku 1975). Přesto se lze i v současnosti setkat s hororovými sny například o genetických zbraních, které by vyhubily pouze vybrané rasy či etnika.
 

Žluté a rudé nebezpečí
 

Boj proti epidemii nového koronaviru v Číně zaslouží obdiv nejen pro nasazení lidských i materiálních prostředků a organizací, ale také kvůli snaze zabránit šíření nebezpečné choroby do zahraničí. Jak už dávno říkal doktor Galén a dnes ukazuje WHO, zápas s globální epidemií by měl manifestovat jednotný osud lidstva. I ti, kdo nemohou Číně v tomto úsilí pomoci, by měli pociťovat solidaritu. Přesto je možné číst komentáře či vidět ilustrační záběry čínských turistů při informování o koronaviru, u kterých lze vycítit latentní rasismus. Smutný primát, pokud jde o výkřik „žluté nebezpečí“ v souvislosti s novou epidemií, patři jednomu francouzskému časopisu, který si nezaslouží být citován. Redaktoři mají ale korunované předchůdce: za otce vidiny „žlutého nebezpečí“ je pokládán německý císař Vilém II. Ten prý jednou v roce 1895 procitl a sdělil světu, že ve snu viděl, jak Buddha přijíždí na drakovi. Zmínění francouzští novináři se už omluvili, německý císař ale ve svém smutně proslulém hunském projevu, který přednesl v červenci 1900 před odjezdem německých jednotek do Číny, přitvrdil. Uložil tehdy svým vojákům nebrat zajatce, nedávat milost a podle vzoru Attily proslavit jméno Němců v Číně takovým způsobem, „aby žádný Číňan se již nikdy neodvážil křivě podívat na Němce“.

A nevyjadřovali se takto jen slávychtiví novináři a mocichtiví panovníci. Halford Mackinder, jeden ze stále uctívaných zakladatelů anglosaské geopolitiky, psal už v roce 1904, že v případě čínského ovládnutí ruské říše získá Heartland „oceánskou frontovou linii“, a tak vznikne „žluté nebezpečí pro světovou svobodu“.[3] Minulý týden pak ministr zahraničí USA Mike Pompeo dobarvil čínské nebezpečí na rudo, když prohlásil, že „Komunistická strany Číny představuje největší hrozbu naší doby“. A tak bez ohledu na čínský zápas s globální hrozbou v podobě nového koronaviru tu stále je především pestrobarevné žluto-rudé nebezpečí.

Hlubší pohled na tento problém ale ukazuje jiné barvy – odkrývá černobílé geopolitické vidění světa. Kdysi západní státníci, vojáci a  propagandisté mluvili o rudém nebezpečí z Moskvy. Dnes v Moskvě komunisté nevládnou – a Rusko je stále nebezpečný problém, který je třeba „zadržovat“. Řečeno jinak, i kdyby v Pekingu nevládla komunistická strana, zůstala by Čína pro některé západní politiky, vojáky a propagandisty největší hrozbou – protože je velká a dynamická. Značná část západní politické kultury je totiž nakažena netolerantním vztahem k svébytným kulturním oblastem a suverénním politickým centrům. Je to geopolitická biologie, sociální darwinismus: přežít má právo jen nejsilnější a co není ovládáno, představuje nebezpečí. Žluté, červené, modré… Na barvě či názvu nezáleží, „co růží zváno, jmenovat se jinak, vonělo by stejně“. I koronavirus je výhodou, když se objevil rovnocenný ekonomický konkurent a vede se obchodní válka. Cizí neštěstí je přece skvělá podnikatelská příležitost! Tedy alespoň do okamžiku, kdy na dveře vašeho bytu zaklepe bílá nemoc.

Odkazy:

[1] DIAMOND, Jared: Osudy lidských společností. Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii. Praha: Columbus, 2000, s. 221.

[2] Viz GUMILJOV, Lev Nikolajevič: Od Rusi k Rusku. Praha: Dauphin, 2012, s. 171.

[3] MACKINDER, Halford J.: The Geographical Pivot of History. In: The Geographical Journal, Vol. 23, No. 4 (Apr., 1904), s. 437.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)