Reklama
Reklama

Kundera, Havel a úděl Střední Evropy

Pár slov na téma prostoru, v němž žijeme
Počet zobrazení: 2085
Esej Tomáša Koloca z brnianskych Kulturních novin uverejňujeme práve preto, že na príbehu o dvoch významných Čechoch hovorí o tom treťom – o strednej Európe, teda aj o nás, či chceme alebo nechceme. (Slovo)


stredna_europa_koloc.jpg

1. dubna oslavil své 90. narozeniny Milan Kundera, mysterijní autor, který jako jediný český spisovatel dosáhl ve 2. polovině 20. století skutečné (nikoli slovníkové) světové slávy, na kterou v 90. letech zaútočil jen jediný konkurent – Václav Havel. Oba měli kromě svého talentu ještě jeden prostředek, jímž zlomili prokletí provinciality literatury malého jazyka: Milan Kundera francouzštinu, Václav Havel politiku…
 

Dva protiklady, protnuté v nekonečnu: Kundera a Havel

Milan Kundera představoval v české literatuře i světě veřejném přesný protipól Václava Havla. Havel byl analytik, jako dramatik (i díky pomoci kybernetického bratra Ivana) byl (je třeba uznat, že působivý a virtuózní) matematik, jako esejista pak suchý patron benešovského typu. Z básní dokázal s pomocí kovu strojopisných klapek napsat jen geniální kovem dunící parodii na režimní jazyk Antikódy. Jeho tématem bylo hledání pravdy v morálce, zdroj přitažlivosti jeho psaní byla ve své době nebývalá otevřenost hlavy i těla, jejichž pochody autor v době všeobecého pokrytectví ničím nepokrýval. Kundera byl naopak hledač všech významů slova svoboda: esenciální básník- žongléř s city a pózami, který tvoří světy, jazzman a vystudovaný hudební skladatel, tkající své skladby z éteričtější esence, než jakou dávají k dispozici slova a literatura. Jeho příklon k románu byl dán zásadním úrazem jeho života: křečovitá nenávist Kundery-romanopisce k básníkům a k poezii byla traumatickou reakcí básníka, který se v mládí zmýlil a dal se do služby špatné věci. Že novinářští tvůrci „aféry Kunderagate“ nepochopili, že vše o jeho mladistvém poklesku najdou už v jeho románu Život je jinde, je ekvivalentem faktu, že ani ve hrách Václava Havla Largo deslato, Pokoušení, Žebrácká opera, a výsostně v závěrečném Odcházení, neobjevili díla, v nichž se autor vyzpovídal ze všeho, co ve svých esejích, ba ani ve svých zveřejněných v dopisech nezveřejnil: z promiskuity, koncepční politické autoritativnosti, ba i z tématu nejcitlivějšího: „pohovorů“ na někdejší tajné bezpečnosti. 

Zatímco Václav Havel byl celý život eklektický ledoborec, prorážející nejprve literárně a pak politicky cestu liberálním myšlenkám svých vzorů (v první řadě Jacquesa Derridy, autora teorie dekonstrukce, tedy rozkládání tradičních myšlenkových a morálních vzorců), Milan Kundera přes popírání svého básnictví vždy byl a stále je impulzivním poetou, jehož myšlenkový vývoj se uskutečňuje přes teze a antiteze: Když se stal pěvcem apoteózy rudé armády-osvoboditelky a komunistického hnutí jako nositele nového světa. Když v roce 1968 za největší vlastnost, která nás dostala na čelo pelotonu kvalitativního vývoje, prohlásil vlasteneckou morálku. Když pak v hněvu na srpnovou sovětskou okupaci za rané normalizace v rusofobním gestu odmítl přání režiséra Evalda Schorma, který ho prosil o vytvoření divadelní adaptace Dostojevského Bratrů Karamazových (a namísto toho – v předzvěsti věcí dalších – raději adaptoval Diderotova Jakuba a jeho pána…) – stejně jako když v lednu letošního roku podepsal petici, napsanou na podporu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona (proti jehož asociální politice statisíce francouzských občanů v žlutých vestách aktuálně demonstrují bez pauzy už 25 týdnů). V této petici významní signatáři v čele s Milanem Kunderou ze současného zmaru Evropy viní výhradně národně „identitářskou ofenzívu populistů“ vyprovokovanou „stále drzejšími zásahy Kremlu“. (Srovnejte petici v níž 25. února 1948 nejvýznamnější Češi, od jejichž jmen byste to nečekali, podpořili kroky tehdejšího premiéra proti „buržoazní reakci“.) 

Nejlépe se polarita obou našich nejslavnějších tvůrců projevila po okupaci v roce 1968, když Kundera a Havel na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu vedli polemiku, v níž Kundera tvrdil, že Čechoslováci tím, oč se pokusili v Pražském jaru, totiž o skloubení socialismu a svobody, došli vrcholu své existence, a svou nenásilnou reakcí na okupaci to ještě umocnili – zatímco Havel (pro kterého byl sociální rozměr minulého režimu vždy marginální), se dal slyšet, že takový názor je směšný a že pokud jsme se snažili obnovit svobodu slova a demokracii, obnovovali jsme jen to, co dávno mají všechny standardní západní demokracie. Oba antipody (donchuán píšící eseje o etice, o jehož záletech se dozvídáme další a další historky – a autor pornografických zápletek, který i po šedesáti letech manželství vyhlíží z okna svou ženu, až se vrátí domů z nákupu) se po letech (těsně po vypršení politického mandátu toho druhého) sešli v dalekém Karibiku. Bývalý komunista a socialista tehdy bydlel ve svém vlastním domě na francouzském ostrově Martinik, zatímco pragmatický politik se v haciendě vypůjčené od jistého čechoamerického průmyslníka zdržoval na ostrově Barbados pod jurisdikcí britské královny. Tehdy došlo na slova Svatého Františka ze hry Franze Werfela Jacobowski a plukovník: „Dopřejte protikladům, aby se setkali v nekonečnu a protnou se“. Je ale možné, že o shodných politických postojích, k nim dospěli, tehdy spolu vůbec nemluvili…
 

Středoevropský úděl

Musím přiznat, že z obou autorů jsem svým založením měl vždy blíž k Milanu Kunderovi. Emocionálně pro jeho citovost, myšlenkově pro jeho neústupnost, s níž na konci 60. let hájil historickou roli střední Evropy v světových dějinách. Ačkoli Kunderovy dnešní myšlenky se od jeho původních koncepcí vzdálily (což je jistě údělem autora, který je nucen se dlouhodobě oddělit od své vlasti, a od vrstev, z nichž pocházel), takže se dnes protíná s pohledy svého antipoda, já jsem se v těchto dnech myšlenkově protnul s Kunderovou vánoční statí z roku 1968 Český úděl. K poznání, že tomu tak je, mě kupodivu přivedl jiný francouzský autor, který také do Paříže přišel z Prahy…

„Budeme po příkladu druhých tlačit na stát, aby odstranil porobu dělnické práce? Rozhodně ne. Nebudeme následovat Delitzche ani Lasalla, půjdem vlastní (družstevní) cestou vytyčenou zájmy našeho pracovitého lidu.“ Tento úryvek z manifestu prvního českého dělnického družstva Úl z roku 1867 jsem našel v Dějinách Komunistické strany Československa od Jacquese Rupnika (syna slovinského otce a francouzské matky, narozeného a vychovaného v Praze) spolu s pointou: specifický družstevní směr západoslovanského sociálního hnutí záhy (již v 70. ltech 19. století) vytlačil bojovný německý marxismus, který namísto rychlého nenásilného vzniku kolektivních svépomocných družstev zvolil dlouhou a násilnou cestu vyvlastňovacího boje se soukromým kapitálem. (Po padesáti letech na zapomenuté mírumilovné družstevní hnutí do jisté míry snad navázalo sociálně-trojčlenné hnutí rakouského sociálního filosofa Rudola Steinera.) Manifest družstva Úl a vyprávění o jeho koncích se stalo finálním impulzem, který mě donutil, abych v Kunderově stati (jež končila slovy: „Národ takto obdařený má plné právo vstoupit do nejistot příštího roku s plnou sebedůvěrou. Má na to na konci roku 1968 právo víc než kdykoli jindy…“) pokračoval po půl století svým vlastním Středoevropským údělem:

„My, národy střední Evropy na východ od Mnichova a na západ od Jalty bychom měli vděčně poděkovat Německu za tisíciletý kulturní vliv, Rusku za pomoc při národním obrození a osvobození od Německa ve druhé světové válce, Americe a západní Evropě za pomoc při osvobození v obou světových válkách – a jít si sebevědomě za vlastními zájmy. Naše státy mají dohromady okolo 200 milionů obyvatel, žádný z nich neprožil krvavé a výnosné dobrodružství v koloniích, zato mají ohromnou jinými evropskými národy neprožitou sdílenou politickou zkušenost někdejšího národního obrození, státní emancipace od starých impérií i potýkání se s Hitlerovým a Stalinovým impériem. Naše státy mají velký politický a ekonomický potenciál, a rezervoár poznání, založený na zmíněné vysokorychlostní zkušenosti zkoušeného plebsu. Kromě Řecka, které kompletně zrodilo světovou kulturu jak ji dnes známe, se na území našich států od novověku rodila celá moderní světová věda a kultura, počínaje zavedením křesťanské mše ve staroslověnštině s liturgickým centrem ve Velehradě (868), které přispělo ke vzniku samostatné pravoslavné církve s centrem v Konstantinopoli (1054), prvními reformovanými církvemi (bosenská 1200, husitská 1420), moderní filosofií (Freud, Husserl, Wittgenstein, Lévinas), pedagogikou (Komenský, Steiner), fyzikou (Mach, Gödel, Einstein, Skłodowska Curie, Tesla), astronomií (Koperník, de Brahe, Kepler), medicínou (Mendel, Janský, Semmelweis), hudbou (Mozart, Chopin, Dvořák, Liszt, Mahler, Sibelius), výtvarným uměním (Klimt, Kokoschka, Mucha, Chagall, Rothko, Brâncuși), literaturou (Musil, Kraus, Broch, Zweig, Kafka, Meyrink, Apollinaire, Ionesco, Tzara), religionistikou (Eliade) a tak dále. Většina jmenovaných prošla Vídní, která se na přelomu 19. a 20. století, v zásadě bez větší zásluhy habsburského domu (práci, kterou na pokroku říše udělali Marie Terezie a Josef II. jejich následovníci spíše mařili), stala srdcem světové vědy a kultury. Pro mocenský tlak ze západu i východu, který střední Evropu od jejího zrodu provází, byla údělem většiny jmenovaných v některém období jejich života politická emigrace do zemí, které jako státy takovým politickým ani ekonomickým tlakem netrpěly, protože jej samy působily…

T. G. Masaryk po první světové válce psal o světové revoluci, která osvobodila národy střední Evropy. Toto částečné osvobození ale trvalo jen dvacet let – a od té doby opět žijeme jako myši trápené v nesmyslných mentálních a politických kličkách zájmů velmocí západu a východu, jejichž jediná převaha, kterou nad námi mají, pochází z toho, že se dokázaly historicky sjednotit do imperiálních státních celků. Sté výročí konečného státního osvobození našich národů od nadvlády habsburské, hohenzollernské, osmanské i romanovské monarchistické velmoci, bychom měli oslavit tím, že konečně přestaneme nedůstojně poklonkovat před svými novými hegemony, jimiž jsou Spojené státy americké, Západoevropská unie a – ano – opět i Ruská federace. Začátkem tohoto prozření může být poznání, že velmoci, které nám nyní diktují své „převratné“ koncepce, by žily až o několik staletí zpátky bez myšlenek, vynálezů a děl, které se zrodily v našem prostoru (a které by se nebýt jejich totalitních praktik mnohdy uplatnily o celá desetiletí dřív...)“
 

Největší

Svou úvahu jsem načal informací o dvou autorech, jejichž věhlas ve 20. století jako jediný překonal obvyklý česko-středoevropský rámec naší literatury. Byl tu ale ještě jeden, který překonal oba jmenované, především svým výsostným románem, jenž dokonale postihl nezdolný archetyp kmene Středoevropanů, který si i ve věčném stisku dvojích historických kleští dokáže najít svou vlastní cestu:

„‚Já se držím toho, co nám řekl pan obrlajtnant, že vůbec nemůžeme zabloudit, a když nemůžem zabloudit, tak co bych lez někam do kopce; půjdu pěkně po lukách a dám si kvíteček za čepici a natrhám celou kytici pro pana obrlajtnanta. Ostatně se můžeme přesvědčit, kdo z nás má pravdu, a doufám, že se tady rozejdem jako dobří kamarádi. Tady je taková krajina, že všechny cesty musejí vést do toho Felštýna.’

‚Neblázněte, Švejku,’ řekl Vaněk, ‚tady právě podle mapy musíme jít, jak říkám, napravo.’

‚Mapa se taky může mejlit,’ odpověděl Švejk, sestupuje do údolí potoka…“

Mapa: Wikipedia.org

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama