Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

(MY) Češi a (ONI) Poláci

Počet zobrazení: 1605

Vzájemně se známe dlouhé roky a přitom se pořád poznáváme. Velmi často se naše poznání odehrává ve špatné, křivé rovině. Poláci veřejně sdělují, že my Češi patříme k těm, k nimž oni hoří největší láskou.

Vztah k Polákům my Češi tak hlasitě neproklamujeme.

O nás se pak šíří veřejná zjištění, že my Češi jsme podobný plamen sounáležitosti zažehli především vůči Slovákům.

Není to však tak jednoznačné, jak se může leckomu zdát.

Je to jenom část pravdivé definice o vzájemném vztahu.

Máme rodinné přátele v Polsku. Každoročně se setkáváme, pečlivě sledujeme, co se u našich kamarádů jenom šustne.

Nezávidíme si!

V dlouhodobém poznávání zjišťujeme nejenom, jak jsme si blízcí, ale i jak jsme si navzájem vzdáleni.

Pokud jde o nás, dovolím si sdělit, máme možná větší smysl pro filozofický humor, naše satira je někdy sžíravější, než je to u Poláků. Jsme ale značně zasaženi mindrákem malého národa, oním všeobecně známým čecháčkovstvím. Nemám tím na mysli Peroutkovo stanovení české povahy. Neladí a nejsou nám po chuti sebemenší pocity někdy velkopanského až šlechtického sebevědomí.

Málo mu rozumíme.

export_import_843.jpg

Polský katolicismus nám není v ničem příliš blízký. Nezachraňují to ani preláti, vyslanci katolické církve, vyučení na polských univerzitách v češtině, kteří jsou k nám – jistě po dohodě s našimi biskupy – importováni.

Spíše to v minulosti býval „Tábor – jako náš program“ vsunutý nám až do malíčků u nohou.

ceskopolskezatisi.jpgBuď jak buď – jsme zatím mnohem většími a rozhodnějšími reformátory, jsme silně vnitřně i navenek poznamenáni Mistrem Janem Husem. Nikolou Šuhajem loupežníkem a Jurou Jánošíkem. Husitstvím. My máme v sobě každý do jednoho silně pod kůží Jaroslava Haška a odvozeného Josefa Švejka. Máme v sobě ve snech i Franze Kafku.

„X“ vždycky uctivě zdraví „Y“ a naopak, neboť nikdy neví, zda jeden nebo druhý nebude zítra jeho nadřízeným, kirownikem na Kafkově Zámku.

Máme v sobě i Slovana a Slováka Jana Kollára!

Zakotvené máme v sobě všechno trochu jinak, než se ke Švejkovi někdy ubírají Poláci.

Roduvěrný Polák to nemůže do morku kosti většinou pochopit. Obtížně vnímá pověst o knížeti Svatoplukovi, o jeho třech synech – o Čechovi, Lechovi a Rusovi. O jeho třech prutech.

Je to dáno mnoha okolnostmi a jiným poučením z dějin.

Máme k sobě hodně blízko v nazírání na křižácká tažení Germánů směřující až k vyhubení, máme v sobě krevní mix našich velkých panovníků a předků.

Češi, Moravané, naši Slezané, Slováci, Čechoslováci, nebyli nikdy rozmístěni a včleněni do ruského území.

rusky_medved_843.jpgNa mapách ale existovalo i ruské Polsko. Nikdy neexistovalo ruské Československo. Češi v první světové válce umírali v polském Rusku, nebo pak doma podlehli zraněním.

Byli jsme několikrát v silném objetí ruského medvěda.

My i Oni! Tomáš G. Masaryk hrál na Capri s Maximem Gorkým šachy.

Karel Kramář i Jaromír Jágr se oddali víře pravoslaví.

Vojáci Klapálek i Kutlvašer se oddali stejné pravoslavné víře v Pána Boha. Žádnou výhodu to ani jednomu nepřineslo; život v „ťurmě“ či v zajateckém lágru blízko Taškentu byl smutnou odměnou pro oba.

Jenom čert ví proč!

Přesto Rusko a Rusa ani jeden z nich nikdy před ikonou Bohorodičky nezavrhl.

Trápí nás stigma. My jsme poznali 21. srpen 1968. Poláci poznali větší zábor svého území, než byla pro nás citelná ztráta Podkarpatské Rusi. Prožili vyhlášení „válečného stavu“. Do myslí jim vkročily černé šmouhy z Katyně a ze Smolenska. Z utopeného v krvi Varšavského povstání.

Rusofilství je mnohem příznačnější pro Čechy než pro Poláky. Pro ně je přijatelnější spíše rusofobie.

„Kdo vám ale dneska pomůže?“ – ptají se nás v tuto chvíli a v tuto dobu bratři Poláci a sami v přesvědčení vědí, že jim nepomůže nikdo jiný než US Army. A k našemu udivení prý i blízkost jejich osudů s Ukrajinou.

Ať to stojí, co to stojí.

Mají na to, jsme přece v NATO! Slovanští bratři mají silnou vlastní polskou emigraci za oceánem. Čítá do několika miliónů. Mají silné zázemí ve Velké Británii. Opírají se o Ameriku. Nechápou naše rozpaky, zvláště když jsme s nimi a s jinými v NATO.

spolecne_v_praci_spolecne_v_boji_843.jpg

Když jsme byli předtím v jednotě ve zbrani – společně ve Varšavské smlouvě.

Sám lecos nechápu, nerozumím urputnému sypání popele na skoro všechny polské hlavy, nerozumím sžíravé polské sebekritice za všechny hříchy vezdejší. I když zcela chápu, že není vůbec žádného rozdílu, jaký představuje nynější polský „Institut badania opinii publicznej“ a český „Ústav pro studium totalitních režimů“. Obojí o pravdu příliš nedbají. Vůbec už však nerozumím obdivu a zbožštění, jaký si Poláci vytvořili a chovají k památce Václava Havla. Přisoudili mu mnohem větší svatozář Spasitele, než mu vzdávají samotní Češi. Umějí si sice jakž-takž vysvětlit udělení Nobelovy ceny polskému Lechovi, neumějí však pochopit její neudělení českému Mesiášovi Václavovi.

S pohrdáním k nám zaznívají ojediněle intelektuální polské hlasy o toxickém soužití Havla a Klause, na jedné straně zbožštělý lásky a pravdy Velikán a na druhé straně v jedné řadě s ním nihilisticky a nakažený Ješitník – korupčník, jeho jmenovec, také Václav. A to již ani nemluvě o žaludeční nevolnosti při pouhém vyslovení současného jména Miloš Zeman.

Kdeže loňské sněhy jsou!

Není dne ani hodiny – abych nevyslyšel na české straně aspoň jedinou jedovatou slinu směrem k Polsku. Buď mediální, nebo per huba. Ta se výrazně přenáší až do hospodského dialogu IV. cenové skupiny, v němž nechybějí hanlivá vulgární odsouzení na adresu Polska.

Sám již vůbec nejásám nad podlézavými pukrlaty z Polska směrem k USA.

O tom si u nás štěbetají již vrabci na střechách.

filip_jelinek_843.jpg

Delší dobu po odchodu zkušeného žurnalisty Miroslava Karase, zvláštního zpravodaje České televize ve Varšavě a v Moskvě – z Moskvy do Ostravy, podivuji se zahraničnímu zpravodajství České televize.

Českému posluchači prezentuje informace o Rusku Polák, umístěný oficiálně jako zpravodaj Polska v Rusku. Nebo nenávistní u nás trvale usídlení ruští poturčenci.

To všechno tu opravdu ještě nikdy nebylo.

Ve všem je tak pořád hodně polopravd a lží.

Kdo zavřel dveře skoro na petlici, aby k nám nepronikalo více děl například ze současné  polské kultury a umění? Proč český divák nespatřil polský film „Klér“? Navíc natočený i v moravských kostelích. Vím, také proč. Proč jenom prstíčkem hledáme více výrazných děl z polské literatury? Proč nepodáváme pravdivější obraz politiky současného Polska; proč neznáme pravdivý obsah genius loci hlavního kormidelníka současné polské reality, který takřka geniálně hýbe a kupuje si společnost našeho souseda a má značný vliv i na konání znovu zvoleného současného prezidenta Polska, zvaného v šeptandě prezidentem – tužkou.

Filmová režisérka Agnieszka Holland to vyjadřuje lapidárně a až příliš shovívavě:

„Problémem je, že Češi jsou dost egocentričtí a zahleděni sami do sebe. Nemají v sobě dost zvědavosti pro kulturu jiných národů-jsou spokojeni sami se sebou a je jim tak dobře... posledních deset let česká kultura očividně stagnuje.“

Přesto mám Poláky a Polsko moc rád.

Sám je člověk i národ bez jiných a bez jiného obyčejná nicka.

Češi, Slováci, Poláci, statní to jonáci?

Poznáme brzy!

Mám rád Krakov, stejně jako miluji Prahu.

O záchranu obou měst před zničením se zasloužil na samém konci druhé světové války se svými chrabrými rudoarmějskými spolubojovníky, podřízenými důstojníky a vojáky maršál SSSR a vojevůdce Ivan Stěpanovič Koněv. Traduje se, že měl po splnění Stalinova rozkazu o zachráně Krakova na doporučení vypít „U Hawelky“ na Rynku Glownem pohár vodky.

Rozkaz vrchního velitele Josefa Stalina Koněvovi byl zcela jasný:

„Zachraňte  Krakov i Prahu před jejich zničením!“

Poláci nás ve zbourání Koněvova pomníku v Krakově předstihli téměř o třicet let. Mohlo by se tedy říci, že nad námi vedou o prsa. Možná ještě více, předstihli nás o celou hlavu. Po roce 1990 odstranili Poláci také pamětní bronzovou desku se jménem Ludvíka Svobody na budově bývalého československého konzulátu v Krakově, v Potockého ulici čp. 3 (dneska Westerplate). Zde se pplk. Ludvík Svoboda hlásil v civilním obleku v neděli 11. června 1939, díky polské vstřícnosti, jako 310. Čechoslovák do boje proti německému nacismu.

Díky vám, polští bratři se tak stalo.

Komu však vděčíme za to, že právě na stejném místě bylo po desetiletích podplukovníkovo jméno netaktně zhanobeno?

Nedivme se, prolhanost v propagandě je přece i systém, ve kterém žijeme. Pravda je často stejně křivá, jako je křivá lež. Evropa je, jak se denně přesvědčujeme, mnohdy jeden velký jarmark. Nic nového pod sluncem.

Přesto i přese všechno jsou Poláci v sochaborectví za námi hodně pozadu a očividně stagnují.

Ilustrace:
Andrzej Mleczko: Export – import, Ruský medvěd, Do sedla, kupředu vpřed, hurá!
Zdeněk Hrabica: Česko-polské zátiší, Hřbitovní pomník českého vojáka Filipa Jelínka bojujícího za Císaře Pána na území ruského Polska.

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama