Memento „sametové“ doby

Počet zobrazení: 3177

Teprve několik dnů uplynulo od ostudného dvacátého výročí napadení Bělehradu leteckými eskadrami NATO v roce 1999.

Váže mne k tomu několik vzpomínek.

V šedesátých letech XX. století jsem se zúčastnil mezinárodního semináře v azerbajdžánském Baku, konaným pod názvem: „Sovětský svaz buduje komunismus.“ Byli jsme mladí a přijeli jsme z více než osmdesátí zemí světa.

Padli jsme si do oka – můj vrstevník byl sociolog venkova, Chorvat, prof. Stipe Šuvar. Pohledný muž a skvělý diskutér.

V průběhu setkání proběhla vernisáž výstavy obrazů, převážně olejů na jedno téma: „Nikita Sergejevič Chruščov ve výtvarném umění,“

Stipe způsobil skandál, po slavnostním oficiálním laudatiu se přihlásil o slovo a prohlásil, že po předchozím shlédnutí zahajované výstavy se domnívá, že ruským umělcům a malířům i ostatních národů SSSSR se nedostává více cynismu, více Dostojevského!

Přišel 21. srpen 1968! Ze Zábřehu jsem dostal od Stipe Šuvara dopis, abych neklesal na mysli, že jednou bude tento čin označen i u nás doma za agresi proti Československu.

Jestliže jsem si až do té chvíle myslel, že se u nás zachovává listovní tajemství, brzy jsem se přesvědčil o opaku. Jeho dopis, který mi adresoval, vešel v obecnou známost; Stipe vystoupil po schodech státní i stranické kariéry.

O zveřejnění jsme se však postarali u nás doma.

Šuvar byl trnem v oku nejenom v ČSSR, ale i Srbům, přestože byl členem předsednictva Svazu komunistů Jugoslávie.
 

belehrad_pomnik_detskym_obetiam_v_roku_1999-kopia.jpg
Belehradský pomník detským obetiam „humanitárního bombardovania“ v roku 1999.
Foto: Ferdinand Vrábel

Ozval se mi pak ještě po létech, když jsme po našem přijetí do NATO v roce 1999 uvolnili náš vzdušný prostor eskadrám NATO a kdy došlo k bombardování kazetovými bombami Made in Czech Republik na jugoslávské hlavní město Bělehrad, při kterém našly smrt tisíce mužů, žen a dětí.

„Mravní řád musí být východiskem, nálety NATO na Srbsko jsou ale výlučně humanitární...“ Václav Havel, 1999 .

Stipe mi volal a ptal se, co se to vlastně stalo s Václavem Havlem, který tento zločin označil za humanitární bombardování.

Noc co noc nad Českomoravskou vysočinou hučely bombardéry – nakonec i konkrétního bombometčíka a konkrétní bombometčice – směřující na balkánskou zemi.

Nesly na svých křídlech zločin i smrt, nikoliv však trest.

Krátce po roce 1968 byl zabit na nástupním ostrůvků na pražské Invalidovně „nepozorným služebním řidičem“ jeden ze studentských  rebelů šedesátých let, tehdy již i novopečený otec dítěte, Luboš Holeček.

V roce 2004, relativně krátce po roce 1999, byl na záhřebské ulici zabit „nepozorným řidičem“ chorvátský rebelprof. Stipe Šuvar.

V minulých dnech ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti 20. výročí našeho vstupu do NATO /i jinde/ promlouvala k poloprázdnému shromáždění rozená Češka, dávná Američanka o tom, jak si málo vážíme Mecenáše.

A ještě dodala, jak málo je ho již v našem životě patrno slyšet, jak málo mu vespolek nasloucháme, tleskal jí již málokdo…

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984