Reklama
Reklama

Menšina neznamená jen ta nově příchozí, čínský venkov neznamená jen Tibet

Počet zobrazení: 1293

Autochtonní versus imigrační menšiny
 

Problematika národnostních menšin je dnes velmi aktuální. Před pár dny, kdy americký prezident Donald Trump po měsíci zastavil svévolné odebírání dětí ilegálním imigrantům z Mexika (a kdy se noviny začaly plnit články historiků o tom, že britsko-americký kolonialismus kromě obchodu s černými otroky znal až do roku 1839 také masový obchod s irskými otroky) – a je to rovněž pár dní, co turecká armáda, která je nasazována na vyhlazování měst kurdské menšiny ve vlastním státě vstoupila za tímtéž účelem po syrském i na území iráckého Kurdistánu. Pro etnology se ty dvě aktuální humanitární katastrofy liší tím, že zatímco tou první byli postiženi ti, kdo se právě hodlali zařadit do IMIGRAČNÍ MENŠINY amerických Hispánců (tedy menšiny vytvářející se příchodem do dané země z jiného území), druhé katastrofa (respektive cílená genocida) se týká MENŠINY AUTOCHTONNÍ NEBOLI STAROUSEDLÉ – tedy menšiny národa, který na území daného státu žije stejně dlouho, anebo jen o něco kratší dobu jako většinový státní národ. V tomto textu si povíme něco o málo známém životě menšin autochtonních, které dnes žijí na území států, jejichž velmocenské státní národy získaly většinu svého dnešního území právě na úkor jich, někdejších většin ve svých malých státech – které se dnes změnily na autochtonní menšiny impérií. Nejvíc se soustředíme na menšiny největšího impéria – Číny.
 

Tři největší velmoci dneška a jejich autochtonní menšiny
 

Se svou politikou vůči vlastním autochtonním menšinám mají i tři dnešní největší velmoci, USA, Rusko a Čína, velké problémy. Proti menšinové politice USA se v těchto dnech nebouří jen noví imigranti z Mexika, ale například i původní národ Lakotů, jimž prezident Trump svévolně zrušil smlouvu, kterou podepsali s prezidentem Obamou o odklonu ropovodu Dakota Acces Pipeline – a ropovod nyní staví přes posvátné pohřebiště v jejich rezervaci Standing Rock. Na současném Krymu zaujímá čelo rezistence vůči anexi poloostrova Ruskou federací autochtonní národ Krymských Tatarů, které Stalin po znovuobsazení Krymu za druhé světové války vyhnal do Střední Asie, odkud se směli se vrátit až za Gorbačova. V Číně pak nejvíce sílí odpor islámského národa Ujgurů (mluvícího mimochodem jazykem vzájemně srozumitelným s Krymskými Tatary), žijícího ve vlastní autonomní provincii v severozápadní Číně.

cina_mensiny_670.jpg

Na rozdíl od Ruské federace, jejíchž 160 autochtonních menšinových národů (které se svými 35 miliony lidí tvoří čtvrtinu populace federace) má k dispozici 27 autonomních útvarů (22 autonomních republik, 4 autonomní okruhy a 1 autonomní oblast), které zabírají téměř polovinu území Ruska – a na rozdíl od USA, jejichž 567 autochtonních původních (indiánských) národů, představujících necelé 1 % populace federace, má k „samosprávě“ určenu výhradně formu rezervací (je jich 326 a představují 1 % území USA) – v Číně mají své národnostní ekvivalenty s autonomním statusem všechny stupně správních jednotek státu; od pěti autonomních národních provincií, rozuměj republik (tibetské, chuejské, ujgurské, čuangské a vnitřně-mongolské) až po autonomní národnostní vesnice, v nichž žije jen několik stovek obyvatel. Navenek férové je ostatně i domácí názvosloví státu: zatímco v jazycích celého světa se zemi, v níž žijí, říká „Čína“, v „původním znění“ není název soustátí nijak spojováno s většinovým národem Číňanů (čínsky „Han“), ale jmenuje se „Střední území“ („Čung-kuo“), což je památka na někdejší soustátí provincií, které kdysi leželo ve středu dnešního čínského státu. Ten postupně dobyl majoritní národ, který se tak rozrostl, že dnes tvoří 88 % všech příslušníků asijské rasy, jeho hraniční dialekty už jsou vzájemně nesrozumitelné a drží pohromadě jen díky společné historii, tradici, znakovému písmu chan-c', a spisovnému jazyku (tzv. mandarínštině), který je od mluveného jazyka všech dnešních čínsky hovořících regionů vzdálen asi tak jako staroslověnština od moderní češtiny. 
 

Čínský autonomní Kazachstán, Thajsko, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Mongolsko i Korea
 

Rozumějme dobře: zacházení s menšinovými národnostmi je u všech popsaných velmocí stejné (tvrdá majorizace jak politická, tak ekonomická) a ve všech útvarech (snad kromě amerických rezervací, které ale mají charakter spíše turistických skanzenů) převažuje většinový národ impéria. Nicméně Čína má své menšiny snad nejlíp „organizovány“. 300 menšinových národů Číny, čítajících 130 milionů lidí (10 % populace státu), si vláda ČLR rozděluje do 55 úředně uznaných národů, jejichž autonomní útvary (vyznačené na doprovodném obrázku) zabírají téměř dvě třetiny území země. Kromě útvarů menšin, které žijí jen v Číně, existují na území ČLR autonomní útvary menšin sousedních či nedalekých samostatných států. V těchto národních autonomních útvarech žije mj. 1 milion Kazachů, 1 milion Thajců, 200 tisíc Kyrgyzů, 40 tisíc Tádžiků, ale i 5 milionů Mongolů (což je dvakrát tolik než v samotném samostatném Mongolsku, tedy v čínské terminologii „Vnějším Mongolsku“, nárazníkovém státě, jehož území původně leželo v Čínském císařství a jehož vznik a udržení si postupně na republikánech Sunjetsenovi, Čankajškovi a Maovi vynutili Lenin, Stalin a Brežněv) a 2 miliony Korejců, jejichž Korejská autonomní prefektura Jen-pien a další korejské autonomní útvary v provincii Ťi-lin mají dohromady skoro takovou rozlohu jako oba samostatné korejské státy dohromady. Tato prefektura (do níž obyčejně směřuje většina emigrace ze severních oblastí KLDR) mimochodem sousedí s malou oblastí Koryo-saram v Přímořském kraji Ruska, odkud pochází také půlmilionová menšina Korejců, rozšířená po stalinské diaspoře 30. let po celém Rusku a ostatních postsovětských republikách. Jejím nejslavnějším představitelem byl nástupce Vladimira Vysockého, „ruský Bob Dylan“, zpěvák Viktor Robertovič Coj, 1962–1990.) Když Donald Trump na začátku tohoto roku zabrousil do oblasti zeměpisu (v níž se příliš nevyzná) a prohlásil, že Korea byla vždy součástí Číny, dá se říci, že se vzácně trefil – čínská a ruská Korea spolu s dnešními korejskými státy skutečně dohromady tvoří území historické Koreje.
 

Chuejové = čínští muslimové
 

Po menšinách národů, které mají své národní státy mimo Čínu, se zastavme u skupin exkluzivně čínských: tří menšinových národů ČLR, tří čínských měst, v nichž se díky kolonialismu vytvořily svébytné kultury, a jedné národnostní skupiny nezávislého Tchaj-wanu. První z nich jsou na doprovodném obrázku světle zeleně znázornění Chuejové (9 milionů) ze střední Číny, kteří mají dokonce svou vlastní autonomní provincii (republiku). Jsou to čínsky mluvící obyvatelé státu, jejichž pomuslimštěním vznikl nový národ (totéž jako v Bulharsku Pomáci, v Řecku Valádi, v Arménii Hemšinové nebo v Gruzii Adžaři – kteří mají v Gruzii taktéž svou autonomní republiku). Chuejové nicméně, už pro společné jazykové kořeny, nepřijdou Číňanům tak nebezpeční jako 8 milionů Ujgurů a vnější Mongolové, Kazaši a Kyrgyzové, což jsou všechno (stejně jako středoasijští Turkméni, kavkazští Ázerbájdžánci, íránští Kaškajové, a populační většina národů Ruska žijících na Urale, Kavkazu i Altaji) většinově islámské národy mluvící jazyky více či méně vzájemně srozumitelnými s turečtinou. Tyto národy jsou tradičně orientované na Turecko, které od nástupu administrativy prezidenta Erdoğana pomalu začínají poslouchat takřka na povel. (Zajímavé na tom je, že Recep Erdoğan, který se dnes pasuje na hlavu jak islámu, tak turkického světa, rozprostírajícího se od Krymu po Tichý oceán, sám pochází z národa Adžarů, který vznikl poislámštěním neturkických křesťanských Gruzínů…)
 

Kchaj-fengové = čínští židé
 

Stejně jako v Indii (kde žije od 7. století př. n. l. židovská skupina Bnej Menaše) má i Čína svou tradiční židovskou menšinu, arciže pozdější (stejně jako v Českých zemích zde žije od 10. století n. l.). Říkají si Kchaj-feng, podle stejnojmenného města ležícího asi 500 kilometrů jižně od Pekingu, kde se prvně usadili. Ačkoli i oni už jsou dávno fyziognomií i jazykem neodlišitelní od běžných Číňanů, několik jich také pomáhalo zakládat stát Izrael. Tisícovku dnešních Kchaj-fengů poznáte podle toho, že nechodí do pagody, ale do synagogy, nicméně miliony asimilovaných potomků této menšiny poznáte podle toho, že nesou osm „úředních příjmení“: Aj, Š‘, Kao, Kan, Ťin, Li, Čang nebo Čao. O něco dříve než císař Svaté říše římské, Josef II., úředně přidělil „svým“ židům předem vybraná evropská jména, totiž pro „své“ židy vybrali čínská jména císaři z dynastie Ming. Zda jimi byl Josef II. inspirován nicméně není známo.
 

Národ císařů = Mandžuové
 

Třetí zajímavou čínskou menšinou jsou na mapě červeně vyznačení Mandžuové ze severovýchodu Číny, jejichž jazyk je taktéž vzájemně srozumitelný s turečtinou. Mandžuové jsou národ, z něhož vyšla císařská dynastie Čching, která vládla v Číně v letech 1636–1911, a na jehož území si dokonce 1932–1945 zřídili nacističtí Japonci loutkový stát Mandžukuo (něco jako byla proněmecká pétainovská Jižní Francie). Do čela tohoto státu dosadili posledního čínského císaře (mandžuského původu) Pchu I. Ten nebyl kupodivu po vítězství komunistů popraven (jako Mikuláš II. v Rusku), ale po devíti letech v trestném táboře se stal v Pekingu zahradníkem a posléze archivářem, zemřel roku 1967 a v roce 1996 byl oficiálně pohřben do císařské hrobky (jeho osud zpracoval Bernardo Bertolucci ve filmu Poslední císař). To, že Maova Čína, během kulturní revoluce psychoticky bojující s „buržoazií“, vůbec neměla evropské resentimenty ohledně aristokracie (v 60.–70. letech 20. století dokonce poskytla oficiální azyl kambodžské královské rodině, kterou z vlasti vyhnal ultralevicový Pol Potův režim, proti kterému se východní blok vymezil tvrději než vůči západu) ovšem pro autora tohoto článku není hlavní demografický paradox. Tím je, že z 10 milionů Mandžuů mandžuštinou (která byla jako jazyk císařského dvora do roku 1911 de iure státním jazykem celé Číny) dnes jako svým mateřským jazykem mluví posledních deset (!) lidí. Ostatek mluví už stovky let čínsky…
 

Pobřežní koloniální Číňané = Honkonžané, Macaané, Tchien-ťinci
 

Nebýt toho, že USA chtěly využít nově vzniklého čínsko-sovětského konfliktu, a v roce 1971 uznaly ČLR (do té doby uznávaly za „pravou Čínu“ jen Tchaj-wan, který byl kromě jiného i jednou z pěti velmocí sdružených v Radě bezpečnosti OSN), svůj koloniální status si mohly udržet (případně ho vyměnit za samostatnost, podobnou, jakou má dnes jihoasijský městský stát Singapur, ze tří čtvrtin obydlený rovněž Číňany) i „pobřežní koloniální Číňané“ z městských států,které byly od poloviny 19. století pod správou evropských zemí – anglicky mluvící Honkonžané a portugalsky mluvící Macaané. Americké uznání ČLR ale ztvrdilo, že obyvatelé těchto měst byli v roce 1997 (respektive 1999) začleněni do státu, který založil Mao Ce-tung. Dopadli tak stejně jako obyvatelé na stejném pobřeží o nějakých 2000 kilometrů severněji ležícího města Tchien-ťin (v překladu Císařský Brod), jehož čtvrti si v etapě od roku 1860 do roku 1945 rozdělily Rakousko-Uhersko, Japonsko, Francie, Velká Británii, Německo, Belgie, Rusko a Itálie, na jejichž vládu se v Tchien-ťinu stále vzpomíná.

(Více o fenoménu historické velké Číny, která je dodnes rozdělená mezi několik států, najdete zde.)
 

Tchaj-wanští Austronésané a další světové menšiny, vymírající na novou imigraci…
 

Na komunistický převrat v roce 1949 nicméně nejvíce doplatilo původní obyvatelstvo Tchaj-wanu, země, která, ač je dnes na ČLR všestranně ekonomický závislá, si svou politickou samostatnost udržela. Na Tchaj-wanu po skončení druhé světové války ještě v roce 1945 žilo ve většině původní autochtonní austronéské obyvatelstvo, příbuzné s národy Tichomoří, Madagaskaru a Havaje. Dnes, díky tomu, že Tchaj-wan se od roku 1949 stal hlavní destinací čínské nekomunistické emigrace, z původního obyvatelstva (vůči němuž se zakladatel „demokratického Tchaj-wanu,“ pravicový Čankajšek, choval stejně jako se ke svým menšinám choval levicový Mao) nezbyla v tchajwanském státě víc než dvě procenta. Ve své zemi tak tchaj-wanští Austronésané dopadli podobně jako doma Krymští Tataři, což se – podobně jako to kdysi dělal Gorbačov – snaží napravovat až dnešní otevírající se tchaj-wanská administrativa… Co se týče tří milionů čistokrevných původních obyvatel USA: 78 % z nich žije mimo rezervace, hlavně ve městech, a jejich většina (až na výjimky) dnes nejen nezná svůj původní jazyk, ale nemá ani povědomost o konkrétním národě, z něhož pochází. V dnešní době, kdy indiánskými jazyky svých předků mluví jen 10 % původních indiánských Američanů a kdy Havajci (kteří měli před anexí USA roku 1898 národnostně homogenním stát) dnes tvoří ve své ostrovní zemi jen 10 % obyvatelstva (z nichž austronéskou havajštinou mluví jen jedno procento národa, tedy jedno promile populace Havaje), by daný stav mohla napravit jen dobře cílená a štědrá kulturní politika USA, podobná britské autochtonní menšinové politice ve 20. století. Té se všestrannou stimulací (povinné veřejné nápisy ve velštině na celém území Walesu, povinný druhý jazyk ve státních školách, velkorysá podpora velšskojazyčné literatury, divadla a filmu, několik státních rozhlasových a jedna televizní stanice) podařilo, že původní keltský jazyk, za jehož používání byly ještě v 19. století velšské děti bity a který v roce 1900 v zásadě vymřel, je dnes opět mateřštinou 20 % populace Velšského království. Něco podobného se ale pravděpodobně už nepoštěstí nejen vymírajícím autochtonním menšinám tržních Spojených států, ale ani těm národům, které žijí v zemích dosud socialistické Evropy a které by potřebovaly totéž – jako jsou britští Manové a Kornové, skandinávští Sámové, francouzští Bretonci, italští Furlánci, řečtí Meglenorumuni, či v Německu žijící Lužičtí Srbové a Frísové. Ve věku, kdy globalizační politika neomezené honby za přírodními zdroji denně vyrábí miliony příslušníků nových imigračních menšin, už to není možné...


Last but not least…
 

Jsou ovšem i záslužné činy, které nestojí vůbec nic. Ačkoli i okolní neanglický svět, který vůbec používá angličtinu i tam kde nemusí, zhusta používá i anglický přepis čínských jmen do latinské abecedy, slovanský jazyk jako čeština je vybaven větším spektrem písmen pro vyjádření nelatinských písem. Čeština má následkem toho k dispozici svou vlastní normu nejen pro přepis jmen ze slovanských jazyků, píšících cyrilicí, ale má i svou normu ČSN 01 6910 pro přepis čínských jmen, kterou vytvořil jeden z největších světových sinologů Oldřich Švarný. V rámci ohledu na to, abychom se svým jazykem časem nedopadli jako Havajci, proto autor tohoto eseje doporučuje pravopis českého jazyka ctít i co do transkripce čínských jmen. K tomu máme v poslední době k dispozici i nedocenitelné technické pomůcky, mezi něž patří automatický transkriptor z anglického do českého pravopisu.)

Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 27/2018
 

Priemer: 1 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama