Mezinárodní den mateřského jazyka: jaké lidi (ne)potřebuje jazyk, který má přežít

Důvodem ohrožení a vymření jazyka přitom, na rozdíl od minulosti, nutně nemusí být státní nesamostatnost. Dnešní jazyky požírá především ekonomika, matka globalizace, a z ní se zrodivší globální „progresivismus“. Přímo v Evropě máme tři svrchované země (Bělorusko, Irsko a Lucembursko), jejichž národní a státní jazyk je až druhý, jímž se v jeho vlasti mluví – protože se jím příslušníkům jeho národa prostě „nevyplatí mluvit“ ani doma. V Nizozemsku je sice domácí jazyk první, ale zato v něm funguje systém, který dnes chtějí zavést někteří „progresivisté“ i u nás: vysokoškolská výuka, vědecké práce a část státní úřední agendy se uskutečňují v angličtině. Výsledek je ovšem takový, že můj nizozemský kamarád Paul si v rodném jazyce nevybavuje odbornou terminologii svého oboru – a dychtivě přikyvuje, když mu vykládám, jak si naši předkové uchovali rodný jazyk především tím, že během 18. a 19. Století právě takový systém nadvlády němčiny v Českých zemích svrhli. Progresivistům, nejen mluvícím, ale i myslícím anglicky, navíc vadí mnohé „odchylky od korektní (anglické) normy“, u češtiny především charakteristická výbava slovanských jazyků jako je přechylování ženských příjmení (Nováková), zvláštní přechodníky pro ženy (divíc se) a vůbec celý systém rodových členů, který je podle nich „nekorektní“ tím, že (oproti angličtině či jazykům, které už tyto „atavismy“ úředně odbouraly) stále dělí svět na „objekty vyhrazené mužům“ (TEN Frýdek-Místek) nebo „vyhrazené ženám“ (TA Praha)…

Jako kontrast k těmto „aktivistům“ se mi vždy vybaví můj vzor, tvrdohlavý Jicchok Baševis Zinger, úspěšný spisovatel-satirik, který celý život zarytě psal svým mateřským středověkým jazykem jidiš. Tím před druhou světovou válkou mluvila masa deseti milionů lidí, která se po válce smrskla na pouhý půlmilion, soustředěný především v USA a Izraeli, kde mluvčí jidiš tvrdě válcovala státní angličtina a hebrejština. Když Zinger před druhou světovou válkou přišel do Spojených států, začal psát do newyorského jidiš týdeníku Forverc, jehož čtenářstvo čítající tehdy čtvrt milionu čtenářů ale postupně pokleslo na pět tisíc duší. Zinger ale nepovolil a 56 let každý týden posílal do Forverc jednu povídku, psanou na jediném dostupném psacím stroji, na němž byly klapky s písmeny v jidiš – a zároveň si našel překladatele a nakladatele, kteří jeho povídky publikovali i knižně v angličtině. Když za ně pak v roce 1978 ve Stockholmu dostával Nobelovu cenu za literaturu (přijeli mu k ní blahopřát celkem tři „krajani": velvyslanci rodného Polska, domovských USA i soukmenoveckého Izraele) zahájil svou slavnou děkovnou řeč (kterou přirozeně nepronesl anglicky, ale v jidiš) slovy: „Dostal jsem dnes Nobelovu cenu za tvorbu v jazyce, o němž jsem se minulý týden v jedněch novinách dočetl, že je mrtvý. Takže vám teď přečtu seznam knih, které jsme my, co mluvíme a píšeme tímto ,středověkým jazykem‘, vydali za letošní rok...“ Mluvčí jidiš, kteří se na tu slávu sjeli z celého světa, vybuchli smíchy. A nepřestali až do konce jeho čtvrthodinového projevu. Začíná na stopáži 0:38...

(Tex vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 9/2019)