Reklama
Reklama

Morální zní lépe než výhodné

Počet zobrazení: 3821

Sousloví „morální povinnost“ zní starosvětsky vznešeně a ušlechtile; apeluje na to nejlepší, co v nás je (mělo by být), co činí člověka člověkem. Tím to ale také končí: Nejčastěji se s ním setkáváme jako s prázdnou rétorickou figurou maskující pragmatické prosazení vlastních zájmů. Naposledy v takto nazvaném komentári  (.týždeň 28/2015, s. 22) z pera Petra Schutze.

Schutz do lesklého morálního slovníku přioděl svůj apel ke slovenským občanům a politikům, aby „přebrali svůj spravedlivý díl pomoci při odbřemeňování jihu Evropy“, to je aby poskytli azyl zlomku migrantů z válkou a útrapami stižených zemí. Zdá se, že jde o apel nepodmíněný, v silném slova smyslu morální apel založený na spravedlnosti a evropanství, možná lidství vůbec: solidarita, ale i obyčejná slušnost velí pomoci bližnímu v nouzi, a to bez určité vyhlídky na odměnu či odplatu.

Dojem z jeho ušlechtilých pohnutek se poprvé otřese, když Schutz píše, že odmítnutí kvót pro přijímání uprchlíků národními vládami umocnilo morální povinnost zemí jako Slovensko uprchlíky přijímat. Neexistuje snad morální povinnost bez ohledu na to, kdo na ni právě poukazuje? Podat ruku trosečníkovi je třeba, i kdyby jeho tragédii nikdo kromě mne nepřihlížel. Odmítnutí kvót poté, co zviditelnilo strach vládních politiků z odlivu voličů a xenofobii a sobectví většiny voličů, nanejvýš zvýšilo tlak na to, aby evropské země své povinnosti dostály.

A postupně se dojem morálního zadostiučinění, jež se mohlo, a zřejmě i chtělo stát protiváhou selhávajícího veřejného mínění, obrací definitivně v prach. V závěrečných třech čtvrtinách již Schutz nepokrytě argumentuje morálkou směny, jejímž základem je kalkul: Já ti dám toto, ty mi dáš tamto, a oba z toho budeme mít zisk; pojí se s výrazy jako poctivost, solidnost, ochota dostát závazkům. „Je to banální připomínat,“ píše, „ale jednosměrná eurofondová ,solidarita’ (...) je neudržitelná nejen eticky, ale i politicky.“ Vy jste nám zaplatili dálnice a umožňujete nám u vás pracovat, my na oplátku ubytujeme několik stovek lidí, kteří k vám směřují. Význam pojmu se zde nepozorovaně přesmyká od svého tradičního silného významu („Miluj bližního svého!“) k morálce směny („něco za něco“).

Argumentovat morálkou směny je samozřejmě legitimní. Vydávat ji za tradiční morálku je ale riskantní, neboť řídíme-li se jí důsledně, dříve nebo později se s tradiční morálkou dostaneme do rozporu. A zde nastává problém: „Morálnost“ Schutzova apelu se v celé nahotě ukáže, položíme-li jeho textu otázku, jak by se mělo Slovensko zachovat, kdyby nebylo čistým příjemcem evropské rozvojové pomoci, netěžilo z výhod Schengenu a neobávalo se vzniku cynického postoje nárazníkových zemí. Na to však Schutz odpověď příznačně nedává. Nepíše, že je třeba pomoci bližnímu v nouzi, že uprchlíci jsou lidé jako každý, nepřesvědčuje, že nehostinná situace v jejich zemi nevznikla jejich vinou, že jsou namnoze oběťmi pašeráků. Nehovoří ani o tom, že Slovensko bylo a je součástí evropského koloniálního a postkoloniálního systému vykořisťování zemí třetího světa.  

Nemáme ani důvod předpokládat, že si to myslí. Jaký je jeho postoj k uprchlíkům? Říká: „Těšit se s multikulturalisty, že migranti jsou požehnáním, však také není třeba.“ Povýšená zjednodušující nadsázka prozrazuje, že Schutzovi chybí komplexnější pohled na uprchlickou problematiku; nemá sociologickou představivost, aby neviděl uprchlíky jako masu a dovedl v nich rozlišit jednotlivé skupiny podle sociální příslušnosti a motivů, proč se rozhodli riskovat a opustili svou domovinu; nemá názor na to, zda a jak vybírat ty, kterým bude uděleno povolení k pobytu (ale možná jen nezbyl prostor).

Vyjádřeno jednou větou a bez obalu, Schutz přesvědčuje, že ačkoli imigranti sami jsou pro Slovensko nežádoucí, je racionální je přijmout, aby nebyly ohroženy jiné, mnohem významnější slovenské zájmy. V důsledku to, pravda, je postoj humánní, který odvážně kontrastuje se smýšlením většiny. Snad je to i nejcivilizovanější postoj, s jakým se lze dnes v mainstreamových médiích setkat. Není to ale v žádném případě postoj principiální, jak se tváří. Namísto aby humanistická morálka tvořila pevný názorový pilíř, k němuž teprve se přimknou další vedlejší důvody, je tomu právě naopak: zájmy jsou pro intelektuála Schutze kupodivu tím hlavním, a jen jako z nouze ctnost je posype morálním pozlátkem. Jeho role je nicméně vděčná, vyviňující: umožňuje sobě i spoluobčanům, aby si při bolestném rozhodnutí zachovali krásnou a morálně ušlechtilou představu o sobě. Komentář „Slovensko musí přijmout uprchlíky, aby si podrželo výhody“ by se totiž nečetl dvakrát příjemně.

Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Foto: www.iom.int

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     

Komentáre

Obrázok používateľa PeterPeter
#1
Peter Krumpál
17. júl 2015, 18:42

Pán autor, myslím, že ste plytvali enrgiou na človeka plného nenávisti k súčasnému stavu vecí na Slovensku.

Vnímam tohoto novinára denníka SME ako človeka ktorý osobne nenávidí premiera SR.

NIč proti kritike, ak je konštruktívna, ale stlpce v novinách toho zvláštneho novinára sú proste plné žlče.

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama