Reklama
Reklama

Náhlý pád Borise Johnsona:
Co britskému premiérovi zlomilo vaz?

Počet zobrazení: 2062

„Pokud se Boris někdy stane premiérem, odletím prvním letadlem z Británie,“ napsal v roce 2012 vojenský historik a publicista Max Hasting v deníku Daily Mail. Mnohým se jeho odsudek zdál příliš příkrý – vždyť tehdejší londýnský starosta byl nejpopulárnějším politikem v Británii, těšící se pozornosti bezmála rockové hvězdy. Se svou neučesanou image (doslova i obrazně), uměním pobavit, i téměř dětským optimismem, se zdál být osvěžujícím protipólem šedých technokratů, zvěstovatelů nevyhnutelného úpadku Velké Británie či sebemrskačů ukazujících prstem na její nevábné koloniální dědictví. A navíc mu i jeho největší odpůrci nedokázali upřít to, že je patriotem, který má Británii upřímně rád. Hastings, který Johnsona dobře znal ze společné novinářské minulosti, si však umíněně vedl svou: „Jeho chaotické vystupování na veřejnosti není přetvářkou – je skutečně manicky neorganizovaný ve všem kromě řízení vlastní image. Je také mnohem bezohlednější než si veřejnost myslí. Většina politiků je ambiciózní a bezskrupulózní, ale Boris je egomaniak se zlatou medailí. Nesvěřil bych mu svou ženu, ani – z trpké zkušenosti – svou peněženku.“ [1]

boris_johnson_rok_2019.png

Boris Johnson po voľbách v roku 2019.
Snímka: commons.wikimedia.org

Ve světle série Johnsonových afér a přehmatů, které vedly ke smršti rezignací jeho kabinetních kolegů (a nakonec ve čtvrtek 7. července i k jeho odstoupení z pozice lídra strany), znějí Hastingsova slova o něco méně žlučovitě. Bujarý večírek v Downing Street v době, kdy byl národ odříznut od svých blízkých lockdownem a královna musela při smutečním obřadu za zesnulého manžela sedět sama. Netransparentní výdaje na luxus v Downing Street i hájení poslance, který porušoval pravidla lobbingu. A poslední hřebíček: lhaní a zapírání při sexuálním skandálu kolem parlamentního hodnostáře Chrise Pinchera, o jehož problematickém chování byl premiér předem informován, a přesto jej jmenoval – to jsou jen některé z výčtu věcí, které Johnsonovi zlomily vaz. Jakkoli se tyto aféry ukázaly být mediálně vděčné (mnozí Borisovi stoupenci připisují jeho pád právě médiím; někteří dokonce ukazují na spiknutí médií s remainery s cílem zvrátit Brexit), nejsou zdaleka jedinou příčinou Johnsonovy vynucené rezignace. Premiéra hodili jeho ministři přes palubu především proto, že začal ztrácet potenciál vyhrát straně další volby. Ukázaly to čerstvé prohry konzervativců v důležitých doplňovacích volbách ve Wakefieldu a Tivertonu i skutečnost, že se do čela průzkumů veřejného mínění vyšvihli labouristé, a to i přesto, že jejich lídr Keir Starmer není žádnou zářící politickou hvězdou – obecně je vnímán jako nevýrazný technokrat cílící na městskou střední třídu a postrádající schopnost oslovit tradiční labouristické voliče (kteří v něm tuší slabší odvar Tonyho Blaira).

Podle Dalie Gebrialové, komentátorky nezávislého levicového serveru Novara Media, byly zdánlivě chaotické události kolem Johnsonovy rezignace předem promyšlenou strategií, jak stranu (a na ni navázané zájmy) udržet u moci v situaci, kdy zemi čekají občanské nepokoje a společenské turbulence, na jejichž zvládnutí Johnson evidentně nemá:

Na základě informací, které nám nemusí být známy, bylo učiněno interní rozhodnutí, že Johnsonův čas vypršel. Tyto rezignace bychom neměli považovat za příčinu Johnsonova pádu, ale za příznak toho, že jeho pád běží v plném proudu. To je v podstatě modus operandi Konzervativní strany; takto historicky fungovala … dobře vyladěný proces, který byl v historii mnohokrát realizován, se prostě dává do pohybu. Ačkoli to tedy zvenčí může vypadat chaoticky, myslím, že jde o osvědčenou metodu, jak zajistit základní kontinuitu mezi jednotlivými administrativami. To je tedy to, co se změnilo, spíše než nějaké objektivní podmínky provázející Johnsonovo premiérství. Vnitřně bylo rozhodnuto, že nyní nastal čas, aby se ve straně objevil někdo jiný, možná ta osoba nebyla přímo identifikována, ale přinejmenším existuje názor, že ve straně existují i jiní kandidáti než Johnson, kteří jsou schopni zajistit politické podmínky potřebné k zachování zájmů kapitálu během očekávaného velmi horkého léta plného stávek. [2]

Sestupná trajektorie Johnsonovy popularity je patrná při srovnání současné situace s parlamentními volbami v prosinci 2019. Tehdy konzervativci pod jeho vedením dosáhli jednoho z nejvýraznějších vítězství za řadu desetiletí (365 ze 650 křesel), přičemž se jim podařilo získat Red Wall, tedy volební okrsky v Midlands, na severu Anglie a ve Walesu, které až dosud vytrvale volily labouristy. Kromě prosazení Brexitu (jehož stoupenci ve zmíněných regionech převládají) Johnsonovi k volebnímu vítězství pomohlo i znovuvzkříšení vize, která se v moderních britských dějinách ukázala jako voličsky velmi úspěšná, totiž tzv. One-Nation Conservatism (konzervatismus jednoho národa). Za otce této ideje je považován architekt moderního konzervatismu Benjamin Disraeli, který hovořil o nutnosti smíru mezi „dvěma národy“, tj. bohatými a chudými. One-Nation Conservatism tedy usiluje o sociální smír při zachování tradičního řádu a institucí. Jelikož jsou voliči v chudších regionech sociálně spíše konzervativní, avšak ekonomicky tíhnou doleva, Johnsonova agenda „levelling up“, tj. stírání sociálních a regionálních rozdílů napříč zemí, v kombinaci s jeho patriotismem a optimismem ohledně budoucnosti Británie, dočasně zafungovaly a přinesly kýžené politické body. Potíž je však v tom, že je Johnson schopný měnit politické postoje jako ponožky – legendární je například historka, kdy těsně před referendem o vystoupení z EU měl pro Daily Telegraph připravené dva články – v jednom volal po nutnosti Brexitu a v druhém apeloval na setrvání v EU; nakonec do tisku poslal ten první.

Ohlédneme-li se za Johnsonovým premiérováním, uvidíme sérii porušených slibů i odklonů od sociálně smířlivé vize, se kterou v roce 2019 předstoupil před voliče. Po počátečních líbánkách s pracující třídou přišlo utahování finančních šroubů; snad nejbolestněji nízkopříjmové rodiny zasáhlo zrušení navýšení univerzální dávky o 20 liber týdně, zavedené v době pandemie (Universal Credit uplift). Toto navýšení zachránilo desetitisíce rodin před existenční katastrofou a vzhledem k rostoucím cenám jídla, energií a bydlení jej tyto rodiny naléhavě potřebují i nadále. Johnson se však navzdory apelům charit a lidskoprávních organizací rozhodl tuto mimořádnou dávku škrtnout s odůvodněním, že hodlá raději investovat do vytváření pracovních míst (nějak přitom opomněl vzít v úvahu, že nemalá část rodin pobírajících univerzální kredit pracuje, avšak jejich nízká mzda nezvládá pokrýt mandatorní výdaje). Nic zásadního neudělal ani pro řešení oblasti bytové krize, která je jednou z hlavních příčin chudoby v zemi. Zatímco Theresa Mayová během svého krátkého období u moci alespoň předložila návrh na obnovu výstavby obecního a cenově dostupného bydlení, Johnson se zaměřil výhradně na podporu bydlení vlastnického, které je v současnosti nedostupné i pro část střední třídy. S nelibostí mnoha voličů se setkal i jeho postupný příklon k různým zeleným agendám, dle zlých jazyků pod vlivem jeho nové „woke“ partnerky Carrie Symondsové. A pak tu samozřejmě byly dlouhé měsíce lockdownu, které Johnsonovi na popularitě rovněž nepřidaly; tím spíš, že sám premiér se jimi nehodlal evidentně příliš omezovat.

V současnosti Británii drtí krize životních nákladů (cost of living crisis), která vyhání do potravinových bank už i příslušníky střední třídy, zatímco právě proběhnuvší stávka železničářů dává tušit že zemi čeká „léto nespokojenosti“ (parafráze na „zimu nespokojenosti“ – turbulentní období stávek a nepokojů v letech 1978 až 1979). Vedení konzervativců zřejmě dospělo k názoru, že chaotický a lehkovážný Johnson by pro stranu byl v tomto kritickém obdobím přítěží. Zajímavé na druhou stranu je, že i řada Johnsonových odpůrců se cítí nesvá ze způsobu, jakým byl konzervativní lídr odstaven. Levicová socioložka Lisa Mckenzieová v živém vysílání na GB News sdělila své obavy z toho, že na stole je nová agenda, která definitivně nahradí vizi „levelling up“ obnoveným programem škrtů (austerity). „Něco je špatně,“ uvedla ve vysílání, s tím, že ani jeden z uchazečů o Johnsonův post v ní nevzbuzuje důvěru v to, že se sociální situace v zemi zlepší; právě naopak.

A co bude s Borisem dál? Nabízí se dva scénáře: Theresa Mayová a Tony Blair. Bývalá premiérka po své rezignaci zaujala místo řadové poslankyně, kterou dle všeho vykonává svědomitě a kompetentně, se smyslem pro veřejnou službu, který pro ni byl vždy typický. Z Tonyho Blaira, který doma v Británii zůstává extrémně nepopulární, se stala hvězda mezinárodního přednáškového okruhu; za svá vystoupení na různých institutech a univerzitách inkasuje milióny a alespoň mimo svou zemi si může užívat pocit globální důležitosti, po kterém vždy bažil. Z událostí posledních týdnů bylo patrné, že se i Johnson cítí v zahraničí lépe než doma (zatímco mnozí kladně hodnotí jeho nasazení v podpoře Ukrajiny, jiní jej kritizují, že do ciziny utíká před vlastními politickými maléry). Dá se tedy spekulovat, že Boris nakonec půjde Blairovou cestou a bude vavříny sklízet mimo domácí půdu. Nabídky jistě přijdou.

Zdroje:

[1] https://www.dailymail.co.uk/debate/article-2215342/If-Boris-Johnson-Prime-Minister-Im-plane-Britain-says-Max-Hastings.html
[2] https://www.youtube.com/watch?v=FvEBgIOjQ_8

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama