Reklama
Reklama

Nastal čas konce neoliberalismu?

Politolog Dieter Plehwe varuje před zjednodušeními ohledně neoliberalismu. Proč je možné, že ani pandemie nebude znamenat jeho konec?
Počet zobrazení: 1280

Definovat neoliberální pokusy pouze jako tržní radikalismus je zavádějící. Dynamická a rozmanitá sféra neoliberálních aktérů jak na celosvětové, tak na evropské úrovni vyžaduje, abychom se při pohledu na neoliberální sítě zřekli zjednodušujících redukcí. To platí zejména na pozadí současných post-covidových zápasů.

Od globální finanční krize v roce 2008 je zase populární přemýšlet o neoliberalismu jako o nevyléčitelně neúspěšném projektu (či „zombie idejích“) a podle toho prezentovat současné období jako mezivládí post-neoliberalismu. Necelých deset let po velké krizi financializovaného globálního kapitalismu i neoliberalismu zastavila pandemie znovu hospodářskou činnost a sociální systémy se v mnoha zemích ocitly na pokraji kolapsu. Na rozdíl od finanční krize před deseti lety lze současnou krizi považovat za důsledek vnějšího šoku. Dopad viru však odráží i špatný stav systému veřejného zdravotnictví v mnoha zemích, které negativně ovlivnila desetiletí úsporných opatření a neoliberální upřednostňování ekonomické efektivity a ziskovosti. Neschopnost velmocí čelit globální výzvě pandemie koordinací vývoje a distribuce vakcín ukazuje na další nedostatek orientace na konkurenceschopnost. Přední země a regionální bloky se namísto toho, aby spojily síly a pod střechou Organizace spojených národů čelily globální výzvě, angažují v imperialistickém vakcinačním soupeření a zdravotnickém nacionalismu. Neoliberální transformace kapitalismu sociálního státu zajisté právem nese vinu na rostoucích problémech ničení životního prostředí, rostoucích sociálních nerovnostech a na rozpadající se sociální infrastruktuře (Goldman 2005, Malm 2020, Patel a Moore 2017).

Žel, budeme muset počkat na další vývoj četných krizí, abychom zjistili, zda skutečně můžeme hovořit o (konečné) krizi neoliberalismu. Pravděpodobnější – a není to poprvé – je, že možná přežijeme krizi neoliberalismu, místo abychom neoliberalismus nechali za sebou.  Připomeňme si „růžovou vlnu“ levicových vlád od Argentiny po Bolívii v Latinské Americe během komoditního boomu v roce 2000, po níž následoval obrat k autoritářskému neoliberalismu (Plehwe a Fischer 2019) nebo tvrzení „nových labouristů“ na konci devadesátých let v Evropě o tom, že překonali hranice neoliberalismu, aby ještě více rozšířili neoliberální přístupy v oblasti pracovní politiky („aktivace“, samostatná výdělečná činnost na úkor nižších dávek na kratší dobu).

K porozumění kontroverzím a bojům po Covidu-19 je důležité nepadnout do pasti útoku na neoliberálního slaměného muže, snadno vyvratitelného zkreslování neoliberalismu jako tržního radikalismu a antietatismu. Přestože si Pierre Bourdieu (1998) zaslouží velké uznání za své úsilí bojovat proti „neoliberální invazi“, bránit společnost a zaměřit pozornost na neoliberální autoritu, je třeba jeho prezentaci neoliberalismu jako „pensée unique“, tedy „jediné myšlenky povolené neviditelnou a všudypřítomnou názorovou policií“, jak to vyjádřil Ignacio Ramonet (Ramonet 1995), považovat za problematickou a možná zavádějící. Stejně tak je zavádějící neoliberální tvrzení „TINA“, podle něhož neexistuje žádná alternativa k privatizaci a ztržnění. Ani tvrzení, že „existuje pouze jeden neoliberalismus“, nepomohlo při rozeznání neoliberálních stran a programů. Ačkoliv neoliberální jádro existuje, ukazuje se, že tržní radikalismus není přesným způsobem, jak shrnout neoliberální úsilí o ochranu vlastnických práv a zajištění tržních vztahů, které vyžaduje kontrolu státu a připravenost konkurovat alternativním ideologiím v mnoha oblastech veřejné politiky. Zobecněné nepodléhající historickému zkoumání, jako je pensée unique, je obtížné udržet ve světle rozmanitosti neoliberálních intelektuálů. Podobně jako v případě konkurenční ideologie je vývoj neoliberalismu poháněn rozmanitostí a všestranností neoliberálních aktérů a organizací. Zjednodušení neoliberalismu tímto způsobem také ztěžuje posouzení relativního vlivu neoliberálních myšlenek a sociálních sil v různých, národních nebo mezinárodních (jako EU) oblastech.

Pro zhodnocení vývoje, který reaguje na silné politické reakce na pandemii, lze rozlišit tři budoucí scénáře ideálního typu:

  • Za prvé silné proti-hnutí, které se opět dokáže v krizi ubránit status quo ante (česky: dosavadní stav věcí), doložené politikou úsporných opatření 2.0 jako po globální finanční krizi.
  • Za druhé selektivní odklon od výsad úsporného kapitalismu v konkrétních politických oblastech, jako je veřejné zdraví a veřejné instituce, např. posun evropské veřejné politiky progresivnějším směrem.
  • Za třetí, kombinaci progresivních změn a trvalého impulsu iniciativ pro větší sociální rovnost a solidaritu lidí a přírody v rámci hranic i přeshraničně, tedy velká transformace překračující Zelený úděl.

Pokud jde o neoliberální síly, budou patřit mezi klíčové aktéry, kteří se budou snažit ovlivnit výsledky: a) překvapivě se může často stát, že budou patřit k těm, kdo formují výsledek, b) a budou jistě patřit k nejtvrdohlavějším a neochvějnějším odpůrcům výsledku a c) skutečný vývoj nikde nebude odpovídat ideálním typům, vždy bude oscilovat někde mezi. Ideální typy nicméně představují vodítko pro pochopení užitečnosti jednotlivých reforem a trajektorií.

Jak je možné zkoumat neoliberalismus, abychom mohli hodnotit aktéry zapojené do politických projektů a hodnotit výsledky politického konfliktu? Na rozdíl od těch, kdo věří, že organizovaní neoliberálové se podobají spiknutí, neoliberály lze studovat podobně jako jiné sociální síly, možná lépe z hlediska mezinárodních rozměrů díky jejich sklonu k nadnárodnímu vytváření sítí – mimo jiné ve sdruženích jako jsou Mont Pélerin Society (MPS) nebo v sítích think tanků jako Atlas Economic Research Network (Plehwe a Walpen 2006, Mirowski a Plehwe 2009, Djelic a Mousavi 2020). Tyto sítě intelektuálů, organizací (především, ale nejen think tanků) a idejí umožňují pozorovatelům sledovat neoliberální aktivity a konverzace ve všech různých zemích a v mnoha politických oblastech.

Následující graf ukazuje globální rozložení členů sítě Atlas Economic Research Network. Je zřejmé, že kromě srdce Evropy a Spojených států bylo vynaloženo velké úsilí na rozvoj její přítomnosti na globálním jihu. Zároveň je z čísel zřejmé, že přítomnost neoliberálních think tanků je v Latinské Americe výrazně větší (více Djelic a Mousavi 2020). Atlas však není jedinou neoliberální hrou ve městě. Podobně jako členové MPS, kterou v roce 1947 založil Hayek a další, mohou neoliberální sítě sloužit jako prostředník k identifikaci dalších neoliberálních intelektuálů – členy rad a štábů think tanků lze studovat s ohledem na spojence a přátele z akademické sféry, byznysu, politiky, občanské společnosti či médií (viz Plehwe, Walpen a Neunhöffer 2006).

pense_unique_plehve.jpg
Zdroj: Djelic and Mousavi 2020, p. 261, dále srovnej s http://hdl.handle.net/10419/215796

Užitečný způsob, jak se seznámit s neoliberálním hodnocením evropské legislativy, představuje Centrum pro evropskou politiku (CEP) v německém Freiburgu. Think tank byl založen v roce 2005 a stal se hlavním zdrojem neoliberální evropské politiky. Odborníci z CEP zkoumají všechny evropské právní předpisy, které jsou považovány v mnoha politických oblastech za relevantní, aby mohli hodnotit tyto programy a návrhy z normativního neoliberálního hlediska. Od roku 2006 do roku 2019 CEP zveřejnila 676 dokumentů různého druhu a obsahu. Následující graf ukazuje rozložení politických dokumentů CEP v různých oblastech politiky a široké hodnocení vyjádřené systémem semaforů, přičemž červená představuje zamítnutí, zelená schválení a žlutá ani jedno z těchto dvou.

Poměrně velký počet červených světel a značné množství žlutých světel naznačují, že na straně neoliberálů v EU existuje poměrně silně pociťovaná potřeba debatovat a ovlivňovat směřování evropské politiky. Červené a žluté značky připojené k jednotlivým legislativním návrhům spolehlivě označí politiky, které budou pravděpodobně populární ve středolevém křídle politického spektra.

plehve_semafor.jpg
Autor: Moritz Neujeffski; Zdroj: Günaydın and Plehwe 2020, srovnej dále s The Neoliberal Legal Turn.

Velký počet výstrah na červenou vyjádřených v neoliberálním hodnocení samozřejmě neznamená, že se EU náhle stala pokrokovým vesmírem. Mnoho zelených světel svědčí o podpoře celé řady právních předpisů. Ještě důležitější je, že řada levicových cílů je výrazná, pokud jde o jejich absenci v evropské legislativní agendě. Je však třeba si povšimnout, kolik legislativních bodů EU je diskutabilních, ne-li dokonce nenáviděných z (v tomto případě převážně německého) neoliberálního pohledu.

Pohled na neoliberální sítě v čase odhaluje okamžiky zápasení a krize. V 50. letech 20. století se neoliberální univerzalisté (jako Ludwig Erhard a Wilhelm Röpke) stavěli proti evropské integraci, zatímco neoliberální konstitucionalisté (jako Friedrich Hayek a Erst-Joachim Mestmäcker) oceňovali možnost svázat národní zákonodárce s nadnárodními ekonomickými normami (Slobodian 2018, kapitola šestá). Počátkem šedesátých let se Röpke a jeho spojenci střetli s Hayekem a jeho přáteli v otázce obsahu a účelu neoliberální organizace.

Röpke byl pevně oddán verzi konzervativního neoliberalismu a antikomunistického politického aktivismu, zatímco Hayek vysvětloval, proč se nepovažuje za konzervativce a chce, aby se skupina intelektuálů soustředila na akademické a ideologické boje, přičemž se převážně zdržuje otevřených politických prohlášení (Walpen 2004). V průběhu 80. let se Misesův student Murray Rothbard oddělil od členů MPS Kocha a Cranea z CATO Institutu, aby založil Misesův institut v Auburnu (USA). Rothbard obvinil neoliberální hlavní proud z elitářství a příslušnosti k hlavnímu proudu a usiloval o radikální spojenectví na extrémnějším pravicovém křídle. Po flirtování s antimilitaristickou levicí v 60. a 70. letech se Rothbard obrátil k takzvaným paleokonzervativcům, kteří podporovali soukromé milice a secesi,  aby uzavřel spojenectví se svou vlastní skupinou paleoliberálů. Oproti neokonzervatistům se aliance nadále stavěla proti vojenské rozpínavosti. V roce 1992 Rothbard tuto strategii označil za pravicový populismus (Rothbard 1992, srovnej Wassermann 2018). V roce 2006 založil Rothbardův žák Hans Hermann Hoppe Společnost pro majetek a svobodu založenou na modelu MPS, která zastřešuje rozlehlé Misesovy instituty po celém světě. Síť Atlas i skupina Property and Freedom Group po roce 2009 výrazně vzrostly, což naznačuje, že neoliberálové a jejich finanční podporovatelé nevzdali svůj boj během globální finanční krize.

Rozkol mezi Misesem, Rothbardem a Hoppem znovu uvedl do debaty pojem „paleoliberální“. Rothbardův zakládající partner Llew Rockwell přijal tento termín, který byl Röpkem a Rüstowem původně pejorativně používán k útoku na ortodoxní názory Misese a v menší míře Hayeka, s hrdostí vyznávající čistotu a oddanost radikální protistátní perspektivě sahající až do oblasti armády a bezpečnosti. V rámci neoliberálního hlavního proudu můžeme identifikovat pravicovou mozaiku postojů odrážejících různé tradice a myšlenkové kolektivy, mj. ordoliberalismus, virginskou veřejnou volbu, chicagský monetarismus a právo a ekonomiku, mezinárodní pohled ženevské školy, neoliberální ekonomickou geografii založenou v Kielu nebo nedávno objevený katolický neoliberalismus navarrské školy. Někdy spolu pokojně koexistují zcela neslučitelné proudy, jindy nikoliv. V roce 2015 se německá Hayekova společnost rozpadla. Dvě skupiny členů – blízké německým mainstreamovým stranám CDU (konzervativci) a FDP (liberálové) – opustily německou Hayekovu společnost, protože se jim nepodařilo očistit ji od sociálně konzervativnější a neo-nacionalistických členů s výraznou náklonností k pravicové vyzývatelské straně AfD. Umírnění neoliberálové se spojili v nové Síti pro ústavní ekonomiku a sociální filozofii (NOUS). Radikální Misesovy instituty a umírněné skupiny, jako je síť NOUS, se stále prolínají jak v síťových kruzích MPS, tak Atlasu, ale v mnoha otázkách, jako například evropští neoliberálové v otázce Maastrichtu a měnové unie, se jasně rozcházejí (Slobodian a Plehwe 2019).

Rozmanitost může být handicapem, ale také může propůjčovat sílu a vytvářet příležitost. Existuje spousta neoliberálních think tanků a expertů, kteří jsou po pandemii připraveni vrátit se k úspornému kapitalismu a touží demonstrovat dočasný charakter ústupků učiněných tváří v tvář pandemii. Jiné neoliberální kruhy považují současný okamžik za podobný krizi liberalismu ve 30. letech. V záměrné narážce na základní událost globálního neoliberalismu, na Colloque Walter Lippmann v roce 1938 v Paříži, zorganizovala síť NOUS nedávno další Lippmannovu konferenci.

Studium konzervativní ideologie z pera Karla Mannheima ukázalo na to, že světové názory se musí přizpůsobit novým výzvám a integrovat prvky svých úspěšných vyzyvatelů. Tento poznatek pomáhá vysvětlit obměnu neoliberálních myšlenek v sociálně demokratických a konzervativních myšlenkových orgánech. Tento pohled je rovněž důležitý pro vysvětlení, proč neoliberálové budou součástí konverzace s ohledem na výše zmíněný scénář, který představuje částečný odklon od úsporného kapitalismu ve snaze řešit krizi veřejného zdraví a klimatu. Nicméně neoliberální ortodoxie může také najít spojence a smysl v boji v týlu například v případě zajištění vlastnických práv ve fosilním sektoru. Vzhledem k současným okolnostem pravděpodobně vzroste napětí uvnitř neoliberálních sítí, což by ale pozorovatele nemělo vést k tomu, aby znovu předčasně zavrhli produktivní vesmír neoliberálních myšlenek a sociálních sil a voličů, které je udržují.

Literatura:

Pierre Bourdieu (1998): Acts of Resistance Against the Tyranny of the Market. New York: The New Press.

Marie Laure Djelic/Reza Mousavi (2020): How the Neoliberal Think Tank Went Global. The Atlas Network, 1981 to the Present. 257-282. In: Dieter Plehwe, Quinn Slobodian and Philip Mirowski (Eds.): Nine Lives of Neoliberalism. London: Verso.

Michael Goldman (2005): Imperial Nature. New Haven: Yale University Press.

Kardelen Günaydın/Dieter Plehwe (2020): The Neoliberal Legal Turn. Online zde.

Andreas Malm (2020): Corona, climate, chronic emergency. War communism in the twenty-first century. London: Verso.

Philip Mirowski/Dieter Plehwe (Eds.) (2009): The Road from Mont Pèlerin. The Making of the Neoliberal Thought Collective. Cambridge: Harvard University Press.

Rajeev Charles Patel/Jason Moore (2017): A History of the World in Seven Cheap Things. A Guide to Capitalism, Nature, and the Future of the Planet. Oakland: University of California Press.

Dieter Plehwe/Karin Fischer (2019): Continuity and Variety of Neoliberalism. Reconsidering Latin America’s Pink Tide. In: Revista de estudos e pesquisassobre as Américas, Vol. 13, No. 2, p. 166-202.

Dieter Plehwe, Bernhard Walpen and Gisela Neunhöffer (Eds.) (2006): Neoliberal Hegemony. A Global Critique. London: Routledge.

Ignacio Ramonet (1995): La pensée unique. Le Monde diplomatique (last accessed April 28, 2021).

Murray Rothbard (1992): Right wing populism: A strategy for the paleo-movement. Rothbard Rockwell Report 3 (January) 5-14.

Quinn Slobodian (2018): Globalists. The end of empire and the birth of neoliberalism. Cambridge: Harvard University Press.

Quinn Slobodian/Dieter Plehwe (2019): Neoliberals against Europe. In: William Callison/Zachary Manfredi (Eds.): Mutant Neoliberalism. Market Rule and Political Rupture. New York, NY: Fordham University Press, S. 89-111.

Bernhard Walpen (2004): Die offenen Feinde und ihre Gesellschaft. Hamburg: VSA Verlag.

Janek Wasserman (2018): The Marginal Revolutionaries. How Austrian Economists Fought the War of Ideas. New Haven: Yale University Press.

!Argument: Článek vychází ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.
Slovo: Uverejňuejme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama