Nemaličkosti, ktoré spravodajstvo ignoruje – Josef Čapek

Počet zobrazení: 5310

capek_portret.jpg
Spravodajcovia občanom v Česku i na Slovensku jednoducho zatajili vernisáž výstavy o Josefovi Čapkovi v Hlávkovej koleji, hoci informácií o nej mali dosť.

V rámci osláv nového zrodu slobody v Československu sa uskutočnil celý rad udalostí. Niektoré významné, niektoré bezvýznamné, o niektorých bezvýznamných sa občan dozvie, o niektorých významných nie. O tom, čo je čo, alebo ako Briti hovoria  „which witch is which?“ (doslovne „ktorá bosorka je ktorá?“) a teda, čo sa dozvedáme a čo nie, rozhodujú médiá. V časoch informačnej záplavy vďaka internetu je vyberanie možno pochopiteľné, akási zhoda na výbere určite sotva profesionálna. Ako jedna moja bratislavská priateľka konštatovala: „O tom, že Klaus bol so Zemanom v krčme, sa človek dozvie, o výstave v Hlávkovej koleji v súvislosti s pietnym aktom za prítomnosti prezidenta, najvyšších ústavných hodnostárov, veľvyslancov (vrátane, samozrejme, slovenského) sa človek nedozvedel nič.“ Pritom bol na nej prezentovaný umelec, novinár básnik, spisovateľ a Čechoslovák Josef Čapek, obetavý a nezištný človek-občan, ktorý sa nikdy neusiloval o bohatstvo, vždy sa zastával iných, od nástupu Hitlera burcoval proti nebezpečenstvu nacizmu a od septembra 1939 ho nacisti za to vláčili po koncentrákoch. V Bergen Belsene krátko pred oslobodením zomrel, ani sa nevie, kedy - naposledy ho videli pár dní pred 15. aprílom 1945. Do samého konca života písal básne - o hrdinských ženách, o deťoch, či o krásach prírody. Naozaj osobnosť, ktorá si práve na mieste, kde si každoročne pripomíname obete študentov, dokonca dvojnásobné, zaslúžila predstavenie na tomto mieste práve v týchto časoch, keď sa korupcia a zlodejstvá stávajú akýmsi štandardom od najvyšších miest počínajúc naprieč spoločnosťou. Spravodajcovia to občanom v Česku i na Slovensku jednoducho zatajili, hoci informácií o vernisáži výstavy mali dosť. Pietnym aktom pred vernisážou sa spravodajstvo skončilo, fertig.

J.Capek Otvorenie (420x282).jpgVýznam akcie je o to väčší, že výstavu vytvorila „Čapkova spoločnosť pre ľudské práva a humanizmus“, čuduj sa svete, organizácia nemecká. Nie bývalých českých, ale nemeckých Nemcov, ktorá už roky šíri pomocou publikácií, prednášok či výstav pravdivé informácie o nedávnej minulosti, predovšetkým o období nacizmu a jeho vzťahu k Československu. Zhodou okolností som sa o jej existencii dozvedel, navštívil ich v Hagene, meste blízko nie českých, ale belgických a holandských hraníc. Keď som sa o nich zhodou náhod dozvedel a spoznal ich činnosť, ponúkol som im spoluprácu, čo radi prijali. Tak vznikol nápad usporiadať výstavu o Josefovi Čapkovi a jeho diele v Česku. Postupne vyzrel v predstavu  otvoriť ju práve 17. novembra a práve v súvislosti s pietnym aktom pred Hlávkovou kolejou v Prahe, kde žil študent Jan Opletal, ktorého spolu s niekoľkými kolegami postrelili pri demonštrácií 28. októbra a zomrel 11. novembra. Pri a po jeho pohrebe došlo k demonštráciám, Hitler nariadil proti nim tvrdý zásah, zahynuli ďalší študenti, iní boli popravení a mnohí odvlečení do koncentračného tábora. 17. novembra Adolf Hitler nariadil zatvoriť české vysoké školy.To výročie sa čoskoro stalo Medzinárodným dňom študentstva a keď 17. novembra 1989 demonštrovali študenti v Prahe režim a proti nim nasadil silnú jednotku pohotovostnej polície, začal sa tým pád boľševizmu v Československu.

J.Capek kresby (420x282).jpgVďaka nadácií Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a jej predsedovi profesorovi Václavovi Pavlíčkovi, ktorí spolu so Zväzom bojovníkov za slobodu pietny akt každoročne organizujú, sa mi nakoniec podarilo výstavu na zmienenom mieste uskutočniť. 17. novembra 2012 výstavu otvoril český prezident Václav Klaus. Nie som jeho obdivovateľom, ale je to najvyšší predstaviteľ Česka a pre výstavu o Josefovi Čapkovi celkom mimoriadne uznanie, oveľa väčšie, dovolím si podotknúť, než pre Zemana obed s Klausom v krčme, ktorý sa koniec koncov uskutočnil až potom.

Na poslednú chvíľu som pomocou stručného e-mailu  o výstave informoval československú (mávala vždy početnú skupinu prívržencov na Slovensku) Spoločnosť bratov Čapkovcov. Hneď sa mojim spolupracovníkom ohlásila so skromnou otázkou, či by mohli k vystavovaným exponátom čosi pridať. Mohli a pridali - napríklad kópie rukopisov básní Josefa Čapka, ktoré v koncentráku krátko pred smrťou napísal. Návštevníkovi sa tak ponúka prezentácia diela a osobnosti Josefa Čapka, ako ich málokto i v Česku pozná.

Výstava v Hlávkovej koleji potrvá do 25. novembra (denne 10-16 h., Jenštejnská 1, Praha 2) a bude putovná, chystá sa jej predvedenie v českom Senáte, Slovenskom Inštitúte v Prahe a v českých mestách, vrátane niektorých v takzvaných sudetách.

Usporiadateľom v Česku je občianske združenie „Priateľské európske centrum proti vyháňaniu“ PECPV - organizácia, ktorú som pred časom spolu s niektorými slovenskými priateľmi založil ako protiklad k nemeckému „Centru proti vyháňaniu“ v Berlíne, ktoré vzniklo ani nie európske, ani priateľské.

Vysvetlím prečo: V októbri 1992, na 74. výročný deň spoločného československého štátu som bol jeho veľvyslancom pri Rade Európy. Vtedy už bolo zrejmé, že je spoločnému štátu koniec, tak som usporiadal veľkú recepciu na jeho pohreb. Prizval som na ňu politikov českých, slovenských aj maďarských, diplomatov a hromadu médií. Kolegovia diplomati sa lúčili, niektorí mali v oku slzu. Takisto aj generálna sekretárka organizácie pani Catherine Lalumiére, ktorá sa spýtala: „A čo teraz budete robiť, pán veľvyslanec?“ Odpovedal som, že som profesionálnym vyhnancom. Zo slovenského štátu ma vyhnali jeho prevádzkovatelia do koncentráku, z Československa boľševici a tak sa jednoducho vrátim do Prahy a budem zas vyhnancom. Tentoraz, bohužiaľ, z nového Československa, ktoré som pomáhal vytvoriť. Ide pre mňa o normálnu situáciu, na akú som už privykol, tak nebudem mať problém.  Priznám sa, že ho niekedy predsa len mám. Nerád som svedkom rozdeľovania ľudí na väčšiny a menšiny. Tá druhá skupina je na tom vždy horšie. Lenže v Európe je menšín, krížom-krážom plno. Nie je to dobré pre menšiny, ani pre Európu.
 

K výstavě  Dějiny  videné z nedaleka o díle Josefa Čapka

Preslov Egona T.  Lánského, předsedu PECPV

Expozice, vytvořená společností Čapek Gesellschaft se sídlem v Hagenu, ve Vestfálsku obsahuje v originále vedle široké ukázky z protinacistické tvorby Josefa Čapka  několik podrobných a k hitlerovskému Německu a jeho spojencům v  Československu (ČSR), krajně kritických textů. Ty se zřejmě obracejí k současnému německému publiku. Pro české návštěvníky výstavy jsem podle zmíněných originálních textů připravil tento souhrn, který se více, či méně snaží držet myšlenky zasazení Čapkova díla do dějinného kontextu. Názor na meziválečné a válečné dějiny a vztahy Československa s Německem český, či slovenský host výstavy pravděpodobně má, případně si ho po shlédnutí výstavy doplní.

Začínal ako ľavicovo angažovaný radikál

Josef Čapek, narozený 23. 3. 1887 byl nacisty uvězněn 1. září 1939 a vláčen koncentračními tábory. Prošel Dachau, Buchenwald, Oranienburg. Nakonec zemřel v Bergen Belsenu, krátce před osvobozením. Přesný den jeho úmrtí je neznámý, naposledy byl viděn před 15. dubnem 1945. I v těžkých podmínkách života v koncentráku dál pracoval, kreslil a psal, hlavně poezii. V té části svého díla vzpomíná  hlavně „... na naše ženy...“  na děti, ba i na krásu stromů. Několik ukázek z jeho poezie z té doby nám laskavě nabídla ke zveřejnění obecně prospěšná Společnost bratří Čapků; návštěvníci výstavy jsou tak obohaceni o možnost seznámit se s Čapkovým myšlením a jeho pocity na samém  konci jeho života. I jménem hostů výstavy upřímně děkujeme.

Spisovatel, básník, novinář, malíř, karikaturita a ilustrátor začínal, jako mnozí tehdejší čeští umělci jako levicově angažovaný radikál. Obdivoval hlavně ruské anarchisty  Bakunina a především z knížecího rodu Rurikovců pocházejícího Petra Kropotkina, jehož tehdy v Česku vydané knihy  „Morálka anarchie“ a „Mládeži“ mají Čapkovu obálku. Grafiky a povídky zveřejňoval  mimo jiné v německém radikálním časopise Die Aktion a spolupracoval i s S. K. Neumannem vydávaným orgánem českých anarchokomunistů Červen, pro který píše i krátké články, jež v nakladatelství Červen vycházejí v roce 1920 jako sbírka „Nejskromnější umění“. Spolu s mladším bratrem Karlem jsou přáteli Tomáše G. Masaryka a pracují jako redaktoři brněnských Lidových novin.

Politickou karikatúrou proti nacizmu

J.Capek pri praci (420x282).jpgOd roku 1933, kdy v lednu nastoupil v Německu k moci Adolf Hitler, se Josef Čapek čím dál víc věnuje politické karikatuře. Vývoj v Německu a japonská, či italská agrese v zahraničí k tomu slouží jako přirozená inspirace zatrpklých grafik, které komentují „moderní časy“.

15 března 1933 zveřejňuje Josef Čapek grafiku „Německo, probuď se ! A  světlo věčné ať jim svítí“. Ukazuje vojenský hřbitov pod sluncem hákového kříže. Bratři Čapkové jsou si vědomi, že v lednu téhož roku byla v Německu moc převedena na hnutí, jež z vyhánění a vraždění národů udělá programové body zahraniční politiky. Tvůrci této výstavy připomínají, že Čapek svými grafikami ukázal, že vidí dál a hlouběji, než státníci USA, Británie, Francie, Sovětského svazu, či Vatikánu, kteří podepíší s Hitlerem zakrátko první smlouvy.

Když Hitler v květnu 1933 nasadil v Říšském sněmu jakoby smiiřlivý tón, připomíná Josef Čapek v Lidových novinách slova vicekancléře von Papena o tom, že německý národ  „... ze slovníka vyškrtl slovo pacifismus... „  Josef Čapek píše, že „... za tímto škrtem se potáhne krev a smrt celých národů“. Karikatura „Hitlerova mírová ruka“  představuje Hitlera s nataženou rukou, ukazující na dělo, přičemž Hitler opakuje: „Jsme připraveni kdykoli zajistit Evropě mír uzavřením kontinentálního paktu o neútočení.“ Čapek  karikuje další a další „mírumilovné“ výroky Adolfa Hitlera a tím komentuje jeho domácí i zahraniční politiku.

A tak v čase, kdy je to v Německu nemožné, komentuje se německá politika v Československu. Čapkovy karikatury jsou v konfliktu s publicistikou.

Jeho soubor čtyř karikatur k výrokům říšského ministra Wilhelma Fricka o „... duchu nové výchovy...“  ukazuje na podstatu a vlivy tehdejších výchovných principů dětí a mládže v Německu. Grafiky jsou vědomě poněkud dětinsky vyvedené a tím vyznívají jako ještě více provokující a předvídavé.

V Německu se šíří rasismus, takzvané Norimberské zákony definují ochranu německé a spřízněné rasy a její hanobení, takzvaný zákon o říšském občanství zakazuje sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé, nebo příbuzné krve pod hrozbou trestem vězení. Uzavřená smíšená manželství se prohlašují za neplatná. Lidové noviny a další český tisk citují z pražského německého deníku Sozialdemokrat 17. září  1935, že „... příštím generacím bude těžko pochopitelné, že to vše, co se na shromáždění šílencu odehrálo, se stalo ... století po smrti Goetheho a stopadesát let po Kantových morálních zákonech. V září 1936 pak Čapek zveřejňuje karikaturu „Leda v Německu“, kde Leda v duchu nové výchovy poroučí Zeovi, jenž se k ní blíží v převleku labutě : „Táhni, cizinče!“

K věci patří, že grafika byla publikovaná krátce po skončení letní olympiády v Berlíně. V době jejího konání se totiž říšská vláda pokoušela na rasové zákony jakoby zapomenout. Walter Becher, pozdější mluvčí Sudetoněmeckého Landsmanšaftu, byl tehdy kulturním šéfem deníku Die Zeit, od října 1935 orgánu sudetoněmecké strany SdP, v němž nezřídka útočil na Židy, Čechy i konkrétně na bratry Čapky.

Varovanie pred kozmickou samovraždou

Svými karikaturami komentoval Josef Čapek mezinárodní situaci jak se ve světě vyvíjela. Kresba „Ex oriente“ ukazuje na řádění japonských vojsk, které ve jménu nacionalistických doktrín ničí životy i kulturní hodnoty, jež jsou s oněmi doktrínami údajně v rozporu. Čapek si všímá italské války v Abesinii, vstupu vermachtu do demilitarizovaného území podél Rýna, Frankovy občanské války proti legitimní španělské vládě a když Německo s Italii uzavírají pakt,  nazvaný „Osa Berlín-Řím“, aby Franka podpořili, vzniká stejnojmenná karikatura, kde osu představuje meč, který hrozí Zemi, aby přijala příměří (s Frankem). Krátce na to vychází „Kosmická sebevražda“, kde si smrtelně unavená Země bere život pomocí bojového plynu. Po vystoupení Německa ze Společnosti národů se pak osa Berlín-Řím rozšiřuje na trojúhelník  ideologicky spřízněných: Berlín-Řím-Tokio.

Taková jsou leta 1936-37.

Čapkova „Heureka“ prostřednictvím laboranta připravujícího smrtící bomby ukazuje, že agresivní státy mají podporu mezinárodního válečného průmyslu. Bomby padají na nemocnici v Adis Abebě, civilní obyvatele Guerniky zabíjí německá letecká legie Condor. V oblasti Santander přichází o život více než 1250 dětí, kolem 2000 je zraněno. Společnost národů chabě protestuje, Frankovi věrný španělský tisk poukazuje, že vina je na „rudoších“, kteří se schovávají za ženy, děti, nemocné a chromé. A Josef  Čapek v díle „Šedivé obrazy“ varuje před možností propuknutí „... nepředstavitelných konfliktů“; lidé se schovávají pod zem, mrtví jsou šťastnější než živí. Český tisk se znovu a znovu ptá: „Je to tak jisté, že zítra nebudou bomby padat na Paříž, Londýn, nebo na Prahu?“ Exilový orgán německé sociální demokracie „Sozialistiche Aktion“ píše, že pod rouškou boje proti bolševismu ve Španělsku se skrývá snaha zmocnit se zásob rudy ve španělském Maroku a ohrožovat Francouzsko. Bolševizmus je podle „sudetoněmeckých“ nacionalistických novin také v Československu (ČSR).

To už se blíží čas „Mnichovské dohody“.  Německé  „sudeto"německé požadavky vůči Československu se stupňují, vůdce „sudetských“ Němců Konrad Henlein opakovaně žádá pro ně autonomii. Ludwig Czech, československý ministr zdravotnictví a primátor Ústí nad Labem, dlouholetý předseda německých sociálních demokratů v ČSR naznačuje, že požadavky autonomie a zákonů o „ochraně národnosti“ ze strany henleinovců jsou totéž jako převedení veškerého politického života pod jejich kontrolu. Josef Čapek zveřejňuje v červnu 1937 „Pražskou exotiku“, kde dvě osoby v krojích sní nad plochými střechami novostaveb jak se střechy spojí v cestu, jež vojensky vyhovuje a vede (z Německa) až do Prahy. Pak nebudou čeští Němci jen předkládat své požadavky (české) vládě, pak budou (spolu)vládnout. Ludwig Czech byl v roce 1942 zavražděn.

Henlein jezdí do Londýna na „zprostředkovací cesty“ aby z tzv. „české krize“ udělal mezinárodní problém.

Po mníchovskej konferencii

5.  listopadu 1937 zasedá v kancléřství nejvyšší německá říšská rada a rozhoduje o anexi Rakouska a Československa; v květnu a v červnu téhož roku Hitler důvěrně informoval o svém nezměnitelném rozhodnutí rozbít Československo. Jeho území se má stát odrazovým můstkem pro uskutečnění dalších expanzivních plánů. Henleinova Sudetoněmecká strana se na sjezdu v dubnu 1938 otevřeně hlásí k národně socialistickému světovému názoru „... jako všichni Němci ve světě...“ a Josef Čapek zveřejňuje „Holubici míru“, pronásledovanou eskadrou bombardérů s textem „Komu se to podaří?“ Do ČSR přijíždí současně bývalý britský ministr obchodu lord Walter Runciman na „zprostředkovací jednání“ s představiteli vlády ČSR. Uskutečnilo se během jediného dne a podle lordova hlášení v Londýně bylo velmi úspěšné. (Na loveckém sídle hraběte Kinského, nedaleko mé dnešní chalupy v Doubici, se poté schází s Henleinem - pozn. e.t.l.). Runciman pak v Londýně hlásí, že jeho mise byla úspěšně splněna. Asi měl pravdu, jejím výsledkem byla krátce na to dohoda v Mnichově.

Josef Čapek ještě 21 září zveřejnil kresbu  nazvanou „Opuštěná a oloupená“, ukazující ženu, jež si je následků současných událostí vědoma a připravena se bránit.

V noci z 29. na 30. září 1938 pak v Mnichově podepsali britský premiér Nevil Chamberlain, předsedové francouzské vlády Édouard Daladier, italské Benito Mussolini a německý kancléř Adolf Hitler dohodu, podle které signatářské vlády souhlasí, že Československo odstoupí část svých pohraničních území Německu. V návaznosti na tuto smlouvu muselo později odstoupit také část Slezska Polsku a část jižního Slovenska spolu s Podkarpatským Ruskem Maďarsku. Vláda Československa byla následujícího dne o obsahu této dohody informována.

Bezprostředně po podepsání smlouvy v Mnichově vtáhla do pohraničí Československa okupační vojska a následovalo je Gestapo. Tisk po několika dnech informuje o zřízení prvního koncentračního tábora.

Josef Čapek pracoval na politických karikaturách dál. Mnichovskou konferenci komentuje kresbou květiny, jež se má mezi všemi  skálami kolem vytrhnout. Existence Československa, podle bývalého francouzského premiéra Léona Bluma „poslední pevnosti demokracie a humanizmu ve střední Evropě“ končí a tomuto vývoji padá za oběť i holubice míru.

Stojí možná za to, připomenout si v této souvislosti Čapkovu grafiku „Uprchlíci“ z roku 1937, kdy autor jakoby viděl do budoucnosti. Bezprostředně po podpisech v Mnichově začíná totiž z obsazených území do vnitrozemí nepřetržitý proud vyhnanců - českých, ale i německých demokratů.

Na přelomu let 1938-39 vznikají cykly „Oheň“ (žena v ohnisku válečných událostí) a „Touha“ představující selku jež smutně hledí na okradenou zemi. Ona okradená země se znovu připomíná v březnu 1939, kdy okupanti zabírají zbytek Česka a ze Slovenska vytvářejí vazalský, klérofašistický stát. Taková je aktualizace Čapkovy vize opuštěné a oloupené.

A poslední připomínka názorů Josefa Čapka v této souvislosti: v listopadu 1938 prohlásil: „Svoboda, právo a spravedlnost se musejí bránit vždy a všude. Pokud se to někde neděje, jsou všude ohroženy.“

Preto naňho nemožno zabudnúť

Jak už úvodem tohoto spisku bylo zmíněno, Josefa Čapka zatkli nacisté 1. září 1939. Z koncentračního tábora nikdy nevyšel, pár dnů před osvobozením v jednom z nich zemřel. Když se jeho příbuzní během války několikrát pokoušeli požádat pro něj o ulehčení podmínek věznění s poukazem, že se vlastně nikdy politicky neangažoval, dostali odpověď, že stačí povrchní pohled na cyklus „Diktátorská bota“, aby si člověk mohl udělat představu o jeho politických názorech.

Měli pravdu. Právě proto ho nelze zapomenout.

Přátelské evropské centrum proti vyhánění (PECPV) děkuje svým německým partnerům Čapek Gesellschaft ve vestfálském Hagenu za zapůjčení této expozice a za spolupráci.  Naše díky přísluší také Nadaci Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, Českému vysokému učení technickému, panu Otto Lokajovi a jeho spolupracovníkům z  o.p.s. Šárka a icv, panu Evanu Lazarovi, předsedovi Rady evropských židovských obcí, Společnosti bratří Čapků o.p.s., jež zapůjčila texty, které Josef Čapek krátce před smrtí napsal a řadě dalších, kdo tak, či onak umožnili tuto výstavu (snad nejen) českým občanům zhlédnout.

Foto: Zdeněk Hrabica

(Medzititulky Slovo)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984