Nohavica poděkoval za Puškina Okudžavou

Vzedmutá hladina. Nejprve jsem zaznamenal ohlasy zvenku na vyznamenání Jarka Nohavici Puškinovou medaili od Vladimíra Putina. Jeden z mnoha mi přišel z dalekého Mexika. 

„Zaznamenala jsem, jak prý v Česku prudce klesá obliba Jaromíra Nohavici, okamžitě po vyznamenání Vladimírem Putinem. Jak je ta přízeň proměnlivá,“ píše mi pisatelka, která dala s manželem život třem mladým  ndiánům. A pokračuje:

„Psi takoví nejsou!“

Je vejce opravdu podobné vejci?

Není opravdu znovu něco shnilého ve státě dánském? Zub za zub nebo oko za oko. Nohavica nadzvedl pokličku na hrnci i na domácím sporáku. Nikoliv poprvé.


Foto: kremlin.ru

Cožpak jsme ksakru nezažili dobu, kdy nepřišel jedněm vhod zpěvák a skladatel Bulat Okudžava a druhým zase zpěvák a rebel Vladimír Vysockij, kdy jsme před dětmi schovávali gramofonovou desku s Krylovou nahrávkou Bratříčku, zavírej vrátka?

Byl jsem také mezi takovými, přiznám se i ze strachu, nejenom soudružka učitelka mohla být věrným Uchem vlasti.

Cožpak si nepamatujeme dobu, kdy nás slovně mocipáni skoro kamenovali, když jsme na stránkách Světa v obrazech publikovali v českých překladech básně Jevtušenka, Tvardovského, Vozněsenského, texty Vysockého? A ti, kdož nás hanlivě okřikovali, že jsme „pěrestrojčiky“, si později převlékli své kabáty. Byli to i ukomunisté. Před tím, než nás bičovali, že navazujeme prapodivné vztahy se sovětskými zajordánci, s ruskými Židy a jezdíme se učit do Pěredělkina, což bylo něco – ale ne příliš – podobné spisovatelskému zámku na Dobříši. Dodnes nám a mně to nemohou zapomenout.

Pak řekli  a řvali do aleluja: „Nejsme jako oni!“

Dva z nich stáli před Národním divadlem 17.listopadu 1989 na Národní třídě a měli ruce do „véčka“. Pak vzývali Havla!

Poezie se vytratila z knižních pultů a nedostává se jí – té nové ani té v knihovnách.

Zardousili Karla Kryla. 

Byl jsem možná jeden z posledních, kdo s ním deset dní před náhlou smrtí na německé ulici vypil v pražské vinárně Blatničce džbán vína.

Nostalgii, kterou často sdílím nad jeho hrobem na hřbitově v Břevnově, si ponechám na jindy.

Dneska po ránu povstala po létech tlupa bezpáteřních individuí, která se ve smečce vrhla na zpěváka, textaře, překladatele Jaromíra Nohavicu, prý nejenom zřejmého agenta StB, ale již i zcela nepochybně – nyní na agenta KGB, NKVD a CRU. Zahřímal Fendrych (každý víme své), Chuchma, dokonce i Topolánek (Hlavně se (ne)posrat!), od rána se množí na elektronických médiích další a jiní z českého podsvětí.   

Stejnou Puškinovu medaili, jakou má nyní Jaromír Nohavica, má již i prezident Václav Klaus, od letoška ji má kromě Václava Klause a Jaromíra Nohavici objevitel krásy ruské písně a poezie a soutěže „Puškinova památníku“ a moderátor vystoupení Alexandrovců, Jiří Klapka.

A po ránu mně potěšil ohlas z krásné Moskvy, z velebného  chrámu Nejsvětějšího Krista Spasitele (v místě, kde za Stalinovy éry byl po zbořeném chrámu bazén na koupání), že v ruštině je jméno Nohavica – v překladu Ногавица – vojenský termín. Tak se totiž jmenovala kovová deska, chránící nohy bojovníků ve středověkých válečných bitvách.

Pevně věřím, že teď ochrání podobná kovová deska i hlavu jednoho významného českého zpěváka, textaře, básníka a překladatele.

Psi takoví, jako někteří lidé, rozhodně nejsou!

Jsou mnohem upřímnější.