Reklama
Reklama

O co půjde v podzimních volbách?

(Aneb které otázky /ne/budou v letošních parlamentních volbách „osudotvorné“)
Počet zobrazení: 1015

Nejprve se pokusme velice stručně popsat situaci, ve které se nachází Česká republika, přičemž zdůrazněme fakt, že letošní volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR rozhodnou o tom, zda se všechny negativní jevy české reality ještě mnohonásobně prohloubí, „obohatí“ a zakonzervují na dalších několik let, možná desetiletí, nebo se podaří slabou a závislou pozici ČR alespoň udržet ve stávajícím nelichotivém stavu. Podle všeho se zdá, že při současném rozdělení politických sil v zemi „tertium non datur“, tedy třetí varianta jeví se být čirou iluzí.

Buďme realisté a připusťme, že úplná nezávislost malého státu na vůli velmoci, v jejíž zájmové oblasti se ČR nachází, a která rozhodně dobrovolně své sevření neuvolní, je nemožná. Zároveň je dobré si uvědomit, že do této náruče Československo (Česká republika) vběhlo dobrovolně, s nadšením a bez nejmenšího zvažování důsledků, což tuto závislost přinejmenším zdvojnásobuje. Takže cesta, jakou české země a český národ potřebují nejvíce, tedy uvolnění se ze sevření a sledování dominantně vlastních zájmů státu, je mnohonásobně zatarasena.
 

Vnější pouta a spoutání vnitřní

Existuje zde na prvním místě zájem západních nadnárodních korporací (zisky a trhy), poté strategie Bílého domu (planetární nadvláda) a fakt, že se ČR „vrátila“ do zájmové sféry Německa, a to téměř se vším všudy. Tato trojí vnější pouta svírající Českou republiku a český národ, doplňuje pouto (spoutání) vnitřní, které je nesmírně tuhé a houževnaté, a které reprezentují některé parlamentní politické strany spolu s médii veřejné služby, některými dalšími médii, jistými dobře placenými „neziskovkami“ a spoustou dobrovolných soukromých osob z kulturní nebo akademické půdy. Cílem tohoto pouta škrtícího zemi a národ zevnitř až k samotnému udušení je další prohloubení české závislosti politické i hospodářské, tedy to, co tyto kruhy samy hrdě přiznávají, tedy v principu „pokračování v cestě nastoupené Václavem Havlem a lidmi z jeho okruhu“.

Na této cestě se pochopitelně dobře přiživili i četní dobrodruhové a kondotiéři, z nichž rychlostí hrachových lusků vybujela část nové české buržoazie, pro niž pojem vlastenectví neobstál v soutěži s vidinou rychlých zisků. Ti jen velice hbitě a hlavně včas naskočili do právě se rozjíždějícího vlaku.
 

Naivní entuziasmus versus snadno předpověditelná realita

Z jakého podhoubí vyrostla tato maximální závislost země na cizích zájmech, není vůbec těžké popsat. Entuziasmus, který provázel přechodové stádium opuštění prostoru sovětské moci a vstup do prostoru moci USA a jejich spojenců (velkého západního kapitálu), se opíral o absolutně nesmyslnou představu západního altruismu.

Ve skutečnosti, jež se dala snadno předpovědět, politické události z konce osmdesátých let minulého století byly laboratoří pozdějších „oranžových revolucí“ tvořících základ obkličování SSSR (Ruska). Jejich první fáze, kterou završily pád železné opony a Berlínské zdi, rozbořila sovětské impérium a se souhlasem Gorbačova a aktivní podporou Jelcina zbavila SSSR (Rusko) nejprve satelitních států ve střední a jihovýchodní Evropě. Pod heslem svobody, lidských práv a demokracie. No a potom, když samotné Rusko po nástupu Vladimíra Putina k moci odmítlo nechat se kolonizovat podobným způsobem jako tyto výše zmíněné země, zaútočily „oranžové revoluce“ na státy bývalého Sovětského svazu a začaly v nich organizovat nebo i provádět palácové převraty mezi místními oligarchy s cílem nalézt a dosadit k moci ty „správné“ oligarchy, tedy prozápadní a vůči Rusku nepřátelské. Touha zatlačit do bezvýznamnosti, kolonizovat, rozparcelovat a vykrást do dna Rusko zůstávala stále živá. No a trvá pochopitelně dodnes.
 

„Oranžové revoluce“ mají pořád jednu a tutéž šablonu

Princip „oranžových revolucí“ (včetně té sametové) byl a zůstává pořád stejný, jako podle jedné jediné šablony. Základním úkolem je nalézt v zemi, jejíž obyvatelstvo je nespokojené (což je ale skoro všude na Zemi), osobu nebo osoby, které mají právem i neprávem aureolu mučedníka původního proruského (prosovětského) režimu, a tyto osoby postavit do čela osvobozeneckého hnutí. A to bez ohledu na to, zda jsou tito lidé takové role vůbec schopni. Polsko, Československo a později Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, všude v těchto zemích byly tito příští vůdcové na cestě od Ruska směrem do zajetí velkého západního kapitálu nalezeny a Západ usilovně pracoval na jejich podpoře a zviditelnění. Nejvíce autentickým vůdcem mezi nimi byl patrně polský Lech Wałęsa, který se pustil se systémem do boje už o několik let dříve. Tak například v Gruzii si Spojené státy našly místního dobrodruha Saakašviliho, který své úkoly plnil s mimořádnou avanturistickou neschopností, což ale Bílému domu nebránilo nasadit ho ještě jednou do akce, a to dokonce na Ukrajině. Tam, po krvavém Majdanu, dospěla prozatím poslední „oranžová revoluce“ k „zdárnému“ katastrofálnímu výsledku, k hrozící válce, a to přinejmenším občanské.

V Bělorusku se už v prvních letech nového tisíciletí angažovalo hned několik osob, od kterých Bílý dům očekával úspěšný převrat v zemi. Nejnadějnějším kandidátem na převzetí moci v Minsku se Západu po řadu let jevil Aljaksandar Milinkevič, kterého Evropský parlament navrhl na Sacharovovu cenu. Milinkevič, jenž byl v Bruselu pravidelným hostem, se ale v Bělorusku neprosadil a postupně politickou scénu opustil. Nezbyla po něm ani vzpomínka. Západ tyto své kandidáty velice systematicky propagoval a podporoval, nicméně momentálně nemá v Minsku nikoho zdatnějšího než Svjatlanu Cichanouskou, které se navzdory tomu, že ji Západ zve na oficiální návštěvy, jak by to byla ona, kdo reprezentuje Bělorusko, rovněž nedaří odstavit Lukašenka od moci. Pokud je pravda, co tvrdí on sám a co dosvědčuje i ruský prezident Putin, měl být k jeho odstranění nasazen těžší „demokratický“ kalibr, a sice atentát. Podobný nezdar potkal Bílý dům a Londýn v podpoře ruského Putinova mikrorivala, Navalného. Zde Západ vsadil na ještě slabší kartu než v případě Saakašviliho. Jeho popularitu a faktické postavení v Rusku i ve světě se nepodařilo zvýšit ani za pomoci příběhu o jeho údajné otravě novičokem, doložené stejně nedostatečně či vůbec jako další obdobná obvinění Ruska (Skripalovi, ricinový agent BIS a Respektu nebo stejnými zdroji vyrobená a načasovaná ruská stopa ve Vrběticích).

Lidé, kteří ještě před pádem systému se Západem spolupracovali či byli Západem vybráni ke spolupráci a propagováni jako mučedníci a demokraté v jedné osobě, pochopitelně věděli a vědí, že v případě úspěchu a následného převzetí moci jsou povinni celou svoji zemi předat západnímu kapitálu k využití podle jeho představ. A to bez ohledu na škody, které tím jejich zemi a národu vzniknou. Otevřít zemi cizímu kapitálu, prodat mu nejlepší a potenciálně konkurenční značky, „rodinné stříbro“, jinou výrobu zastavit, uvolnit dřívější trhy západním firmám, zničit hospodářské vazby všude jinde, omezit potravinovou i jinou soběstačnost, otevřít archivy cizím tajným službám, zrušit vlastní obranyschopnou armádu, podřídit kompletně původní zahraniční politiku cizím strategiím a podobně. Dá se říci, že svůj osobní závazek (podpora, sebezviditelnění, kariéra) tito lidé vždy splatí darem své země i jejího národa. Tedy se to od nich čeká. A bohužel se tak i děje. V žádném případě se nesmí pokusit hledat nějakou vlastní, „třetí“ cestu, ani Východ ani Západ. Tohle je ta nejhorší hereze, které by se mohli dopustit. Nezávislost!
 

Co tedy čekat od letošních parlamentních voleb? Nic velkého

Česká závislost na Washingtonu, Berlínu, a především na potřebách velkého západního kapitálu se projevuje tím, co někteří ekonomové přesně definují jako proměnu českého průmyslu v montovnu a vstup země do polokoloniálního nebo plně koloniálního postavení. Skutečnost, že si česká energetika nesmí svobodně vybrat firmu, která dostaví jadernou elektrárnu v Dukovanech, je dokonalou ilustrací této situace. Stejně tak, jako fakt, že premiér státu poslušně melduje americkému ministru zahraničí, že ČR splnila úkol a vyřadila ruského zájemce o tento kontrakt. Vyřadila někoho, kdo měl nejlepší předpoklady splnit tento úkol kvalitně a ve slušné ceně.

Důkazů extrémní závislosti ČR na cizích zájmech jsou stovky, dala by se o nich napsat kniha mající více stran než Jiráskovo Temno. A bohužel by v sobě ukrývala i podobnou atmosféru. V podzimních volbách nepůjde o nic menšího než o to, zda se ona už tak ničivá závislost a nesamostatnost ještě prohloubí a „obohatí“ o nové proudy multikulturalismu, genderismu, dohledu, omezování svobody, rasového flagelantství a progresivismu s volbou politických stran, které mají přesně toto ve svém programu, ať už transparentně nebo skrytě, nebo se podaří udržet alespoň status quo, který je sice mimořádně špatný, ale pro jehož transformaci v nějakou lepší cestu dosud neexistují dostatečně silné vlastenecké strany.

Dvě, možná i tři politické strany s vlasteneckým nebo alespoň částečně vlasteneckým programem se patrně do Sněmovny po volbách dostanou. Dvě z nich jsou ale malé strany (Trikolóra a KSČM) a třetí, větší, SPD, je strana, která pouze šikovně a účelově vybírá priority té části populace, která smýšlí vlastenecky, konzervativně a v duchu tradičních hodnot. Zjednodušeně řečeno, snaží se oslovit lidi, kteří si přejí zachovat či už spíše obnovit „normální svět“ bez extrémních novot. Je to ale autentický program SPD nebo jen lákadlo pro důvěřivé voliče, ze kterého po volbách zbude jen to, co obvykle z dobře znějících programů zbývá? Tedy velké a prázdné nic?

Pokud jde o ANO, tak toto hnutí, pokud v jeho čele zůstane jediná jeho viditelná a silná osobnost, tedy premiér Babiš, pak ANO představuje alespoň udržení stávajícího velice chabého statusu quo. A to s otazníkem. Ani trochu lépe, ale možná ne příliš hůř. Je to zkrátka takové tajemství, které se nemusí nutně proměnit v katastrofu. Ostatní strany, které se do Sněmovny po volbách nejspíš probojují, nepředstavují žádnou naději ani na udržení toho velice nedobrého a ponižujícího postavení České republiky. Ani toto mikroskopické skoro nic nemají ve svých programech, ať už zveřejněných či zatajovaných. Jen další rychlý skluz tobogánem dolů.

Pokud se jedná o podzimní parlamentní volby, pokrok ve věci státní a hospodářské nezávislosti a návrat k jisté hrdé pozici, alespoň takové, jakou mělo prvorepublikové Československo (velmi nedokonalé), se od nich nedá očekávat. Nicméně, ani vyhlídky do budoucna nejsou růžové. I kdyby se u nás doma obrovským úsilím vlastenců a poctivých lidí jednou podařilo přetnout tuhá vnitřní pouta, kterými je země už 32 let svazována jistými politickými stranami, médii a dalšími silami, které se ji snaží udržet v pozici dojné krávy západních korporací a ke všemu ochotného lokaje, pak o to více zesílí sevření pout vnějších. Bílý dům, když hrozí, že se mu jedna ovečka zatoulá, vyšle za ní okamžitě ne jenom štěkajícího, leč dobráckého ovčáckého psa, ale rovnou hladového vlka. Osud Jugoslávie může být dobrým varováním.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama