O co se nyní hraje v Jemenu?

Světová pozornost se v posledním týdnu přesunula od Islámského státu v Sýrii a Iráku na jih Arabského poloostrova, do neklidného Jemenu. Jemen, jedna z nejchudších zemí světa, patří mezi státy rozvrácené nepovedeným experimentem tzv. arabského jara. Je pravděpodobné, že chaos zde potrvá dlouhá léta.

Odstoupivší autokrat znovu na scéně

V roce 2012 byl po vlně demonstrací donucen abdikovat dlouholetý zkorumpovaný diktátor šíitského vyznání Alí Abdalláh Sálih, který byl u moci od roku 1978 a mezi jehož úspěchy patřilo sjednocení země v roce 1990. Sálih patřil do řady sekulárních prozápadních autokratů, jako byli např. egyptský Husní Mubarak nebo tuniský Zin Abidín bin Alí. Ovšem v Jemenu žili lidé za jeho vlády – v porovnání s Egyptem a Tuniskem – v ještě větší chudobě. Zdálo se, že jeho politická kariéra před třemi lety definitivně skončila, ale nyní se tento bývalý spojenec Rijádu a Washingtonu znovu objevil na scéně jako podporovatel šíitských povstalců proti vládě prezidenta Abdara Mansúra Hádího.

Válka všech proti všem

Jemenská společnost je velmi komplikovaná – tvoří ji početné kmeny rozdělené na sunnitský a šíitský islám v poměru zhruba 60:40. Na sunnitském jihu operuje dobře organizovaná buňka al-Káidy a také marxističtí separatisté, kteří se dosud nesmířili se ztrátou nezávislosti Jižního Jemenu (Jemenské lidově demokratické republiky) v roce 1990, avšak s kajdisty si z ideologických důvodů přirozeně nemohou přijít na jméno. Bývalý Severní Jemen (Jemenská arabská republika) je převážně šíitský a tvoří základnu povstaleckých Húsíů podporovaných nejen bývalým prezidentem, ale především šíitským Íránem, který na Blízkém východě soupeří o geopolitický vliv se sunnitskou Saúdskou Arábií. Povstalečtí Húsíové a povstalečtí kajdisté jsou rovněž nepřáteli na život a na smrt – jejich společným nepřítelem je prezident Hádí.

Jemen – pěšák na blízkovýchodní velmocenské šachovnici

V tomto kontextu je třeba chápat současné dění v Jemenu, který je přes svou chudobu a zaostalost strategickou zemí na pomezí Rudého moře a Indického oceánu. Roztodivná koalice devíti sunnitských arabských států pod vedením Saúdské Arábie a zahrnující převážně ropné monarchie Perského zálivu, ale i vzdálené Marocké království, Egypt ovládaný armádou a Súdán v čele s excentrickým diktátorem Bašírem (na něhož byl vydán mezinárodní zatykač), proto letecky zaútočila na pozice šíitských povstalců, kteří dosud ovládli nejen metropoli San’á, ale vstoupili i do strategického přístavu Aden, kam předtím uprchl prezident Hádí se svou vládou.

Pro Saúdskou Arábii je nyní přirozeně větší prioritou zástupná válka proti Íránu než se značnou nechutí započaté letecké údery proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku, jehož bojovníky ještě donedávna podporovala. Sunnitský Islámský stát představuje i přes svůj extremismus a terorismus pro Saúdy ale i pro novoosmanské Turecko menší zlo než šíitští „odpadlíci“ od víry. Důkazem toho je dosavadní politika Rijádu i Ankary vůči konfliktu v Sýrii. Nenávist vůči alávitskému a sekulárnímu prezidentu Asadovi – spojenci Íránu a libanonského Hizballáhu – je silnější než nechuť k fundamentalistům z Islámského státu. Koneckonců z ideologického hlediska a stupně středověkého tmářství není ultrakonzervativní saúdský wahhábismus od radikalismu Islámského státu příliš vzdálen.

Výhled do budoucna

Dům Saúdů s podporou USA urychleně zformoval koalici ochotných k trestné výpravě proti jemenským šíitům, které ve shodě s prezidentem Hádím vnímá jako prodlouženou ruku Teheránu. Pod stejnou záminkou vpadli Saúdové před třemi lety do Bahrajnu, kde probíhala revoluce proti dlouholeté královské diktatuře rodu Chalífů interpretovaná Rijádem jako povstání většinových šíitů podporovaných z Teheránu proti vládě menšinových sunnitů. Tehdy se Saúdům podařilo povstání v Bahrajnu potlačit, ale sektářský konflikt v Jemenu bude zřejmě tvrdším oříškem. V Jemenu totiž fakticky probíhá válka všech proti všem a země je jen těžko ovladatelná – svou zaostalostí, chaotičností a nedobytností v mnohém připomíná Afghánistán. Geografickou blízkostí k Somálsku (jež z velké části ovládají teroristé z al-Šabábu) a s aktivní buňkou al-Káidy se tak Africký roh s jihozápadem Arabského poloostrova může stát – vedle Islámského státu – největším ohniskem terorismu na světě.

Samotné letecké údery zřejmě mnoho nevyřeší – podobně jako nic neřeší nálety spojenců na pozice Islámského státu v Sýrii a Iráku. Útok proti šíitským povstalcům příliš nepomůže slabé vládě prezidenta Hádího, ale spíš posílí jemenskou odnož al-Káidy, která proti Húsíům také bojuje. A sunnitští kajdisté – kteří se přihlásili k lednovému útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži – představují pro Saúdy menší zlo než s Íránem spříznění Húsíové. V Jemenu se tedy nyní nehraje o boj proti terorismu, ale především o udržení Saúdské Arábie jako regionální velmoci a potlačení vlivu Íránu na linii sektářského sporu sunnité versus šíité.

Uverejnené v spolupráci s českým názorovým portálom Vaševěc.cz