O malé Velké knize Milana Blahynky
Esej Milana Blahynky Glosy k losu Člověka v době prokurátorů (edice Rub 2020) je, dle mého mínění, text mimořádných kvalit. A jako takový klade celou řadu nás obklopujících otázek, společně s realitou současných, námi prožívaných odpovědí.
Svojí esejí nastoluje M. Blahynka v každé její části zákon gramotnosti a zároveň prověřuje míru znalostí pojmu literatura a ruku v ruce s tím se ptá na skutečné právo se k tomuto pojmu vyjadřovat. Protože toto právo se často zaměňuje za pouhou osobní troufalost, jejíž podobě dal někdo publikační prostor.
Méně vnímavý čtenář by po přečtení Glos mohl nabýt dojmu, že se jedná o pečlivý a fakty doložený rozbor téměř tisícistranné „knihy“ Jana Nováka, ale to je jen prvoplánová pravda. To podstatné, čím jsou Glosy výjimečné, je evokace základních lidských otázek, na které si musí čtenář, je-li veden skutečným vědomím a svědomím, odpovídat.
Pokus Jana Nováka o dehonestaci Milana Kundery, přes stovky potištěných stran a za všemožné podpory, prostě nevyšel. A zvídavou touhu po jejich přečtení je třeba předznamenat radou: „Nemrhejte slovy a časem nad něčím, co si tuto pozornost vůbec nezaslouží.“
Je jen na nás, jestli „to něco“ J. Nováka nazveme knihou, či toto výsostné označení provedení slovesného díla uchováme v jeho čistotě.
Fanfarónská slina nemůže přece dílo Milana Kundery vůbec ohrozit. A řečeno slovy Johna Ruskina: „Protože život je krátký a šťastných chvil v něm tak málo, nesmíme propást ani minutu čtením knih bezcenných.“
Ale vraťme se k Blahynkovým Glosám z jiných úhlů pohledu.
Likvidační podtext, který v sobě přinesla léta devadesátá a léta další, v podivné hysterii nadšení bořil vše, co jej obklopovalo.
Ekonomizace vychýlila váhy potřeby a spotřeby, globalizace smazala hranice a cesta do Evropy představovala jen vylezení několika desítek příček, z plakátů OF trčících žebříků.
Jak vše bylo snadné.
Ale společnost, vůbec nepřipravená na sebe samu, vařila „čapkovský dort pejska a kočičky“ a přidávala tu to a tu ono… a proklamovaná a donekonečna opakovaná a jako zaklínadlo, napříč politickým spektrem, všude inzerovaná demokracie, se změnila v bezduchou frázi, v jejímž skutečném lůně žijeme. Sami, svobodně a s nadšením jsme si zlikvidovali, co se dalo.
V jakémsi kruhovém záběru nejdříve zemědělství, v pravdě a lásce zbrojní průmysl, potravinovou soběstačnost, textil, sklářství, učňovské školství… a není tedy divu, že muselo dojít i na umění a literaturu, A literatura, tak jako jiné obory umění, je spojena s autory a jejich dílem. A toto dílo se stává artefaktem. A jeho hrdinové, ať chce kdo, či ne, jsou spojnicemi toho, co bylo, s tím, co je a jsou předznamenáním toho, co bude. (O tom, jak tato kontinuita společně s pamětí, v dnešních dílech chybí, je možné napsat celý traktát… )
Ale spisovatelé, ti skuteční, jsou naplněním Feuerbachových slov, že : Praví spisovatelé jsou svědomím lidstva.“
A aby došlo k naplnění těchto slov, je třeba po kakofonické a samozvanecké overtuře, že každý může být kýmkoli, se zbavit masmediálních nánosů a to, co jsme si sami a svobodně vzali, sami sobě vrátit. A spisovatelům mimo jiné i jejich společenskou a ekonomickou prestiž.
Nejen Milan Kundera, ale i my jsme se dostali dřív než „do Evropy“ do amerických mediálních rukou“– Nadvláda peněz a rozdělení společnosti na bohaté a chudé, nejlépe bez střední vrstvy, která byla vždy živnou půdou vzdělanosti národa, bez vysvětlení rozdílu, že pojmy národ a stát nejsou totožné, že volební proces již od Machiavelliho má svůj vzorec. Bohatých je málo, ale mají moc. Chudých je mnoho a bohatí ke zvolení potřebují jejich hlasy. Jsou-li zvoleni, chudé nepotřebují – k čemu? A tak se stávají volební programy a volební demokracie cárem papíru a fraškou…
Vezmeme-li výseč literatury z kruhu umění, její odkaz, v tisících myšlenkách lidí prostých i géniů, její jedinečnost ve skutečném bytí člověka, pak nezbývá než složit hold její velikosti.
Většina národů má svoji literaturu, některé větší, jiné menší, ale mají-li ji, mohou být šťastny, protože mají svoji tvář, mají své příběhy a osudy hrdinů, které pro generace další uchovají jejich život i jejich zápasy. Pro ty, kteří jsou a pro ty, kteří přijdou.
Glosy, i když by se to mohlo na první pohled zdát, nejsou diskusí M. Blahynka versus J. Novák, jsou důkazem, jak zpolitizovaná polovzdělanost, jednou potvrzená ruským, podruhé americkým certifikátem, má stále živnou půdu v pravolevolevém čecháčkovství a přes roky letopočtu a ismů má, jako věc Makropulos, stejnou podobu.
Glosy, svým brilantním autorovým textem potvrzují, že život člověka je ukryt v jeho myšlenkách a ty se dají jen těžko zabít. A stanou-li se tyto myšlenky dílem, pak mají právo na svoji nesmrtelnost.
A to je podle mne obsah a význam Blahynkových Glos, že se postavil na obranu Kunderova života, aby tím hájil životy Kunderových hrdinů. Ti se utkávali a stále utkávají s lidským cynismem, lidskou hloupostí a zbabělostí a pokrytectvím. A v Kunderově pochopení lidského bytí nakonec i sami se sebou.
Oni sami a jejich příběhy představují velkou literaturu světa a jsou její součástí. Jsou živí a jsou mezi námi s nesmrtelnosti prodlužovanou každým novým čtenářem a s každou novou myšlenkou, která čtenáře napadne.
Je to výsostná jedinečnost, kterou dobré dílo – spisovatelem stvořený artefakt, má.
Myšlenky Milana Kundery a hrdinové jeho děl jsou potvrzením našeho Evropanství a práva příslušnosti k literatuře světa.
Upozornění Milana Blahynky na existenci likvidačního, stále se opakujícího a zažitého principu, když nemůžeme napadnout dílo, dehonestujme jeho autora, nejlépe polopravdou, je víc, jak varující.
Je dobře, že Glosy Milana Blahynky vyšly a obohatily českou literární esejistiku. A co víc objasnily svébytnost (ipseité) Kunderova díla, fyzický charakter jeho hrdinů, kteří mu vnutili řád svého zrození a kterým je v podobě jejich myšlenek dovoleno žít mezi námi.
A nemá snad myšlenka podstatu nesmrtelnosti?
