Reklama
Reklama

Oskar Krejčí:
Válka je vůl!

Politolog se zamýšlí nad hlubšími příčinami válek a nad možností tyto příčiny odstranit
Počet zobrazení: 1325

Brzy ráno 24. února 2022 vstoupila do středoevropského prostoru válka. Ne bezprostředně v podobě zabíjení. Válka na Čechy a Slováky dopadá svými věcnými důsledky: strach z brutálního násilí přivedl vlnu běženců, většina přijatých ekonomických sankcí má negativní dopad na ekonomiku a sociální život v Evropské unii, z rozhodnutí Prahy i Bratislavy míří na Ukrajinu dodávky zbraní, rozjíždí se nové kolo zbrojení, globalizace dostala zpětnou vlnu ve směru utváření paralelních bloků… Je tu ale ještě druhý rozměr válečné proměny, který se týká kulturních posunů. Většina medializovaných politiků, sdělovací prostředky hlavního proudu plus jimi vybíraní odborníci a umělci – ti všichni svorně posouvají veřejně sdílené hodnoty směrem ke slepému volání do zbraně, k oslavě jediné pravdy, k útokům ne proti válce, ale proti etnikům…
 

Válka jako atavismus

Po celou dobu, co trvá lidský svět, se válčí. Homo sapiens, člověk moudrý, dokáže stavět katedrály skoro až do nebe, složit Appassionátu, psát verše na vodu, přistát na Měsíci, vyrábět chytré telefony – ale nedokáže přestat válčit. Snaží se však také válce porozumět.

znicene_mesto_pixabay.com_.jpg
Ilustračné foto: Pixabay.com

Hrůzy druhé světové války byly impulzem k novému rozvoji studia agresivity člověka. Dvě linie výzkumu se zdají nejužitečnější, a to etologie studující chování zvířat a rodící se sociobiologie. Etologové tak trochu neúmyslně navázali na psychoanalytickou představu o pudové agresi: člověk coby nahá opice sdílí stejné puzení k násilí jako někteří jiní živočichové. Agresivní pud je „samonabíjecí“, sílící nutkání nezávisí na vnějším prostředí. Vděčné se staly výzkumy chování šimpanzů, kteří se od Homo sapiens liší necelými dvěma procenty genové výbavy. Začátek vypadá pro humanisty nadějně: bonobo čili šimpanz trpasličí, který je genetickou výbavou nejbližší zvířecí příbuzný člověka, žije v rovnostářském, solidárním společenství. V jeho tlupě vládne matriarchát. Není tu agrese ani dovnitř vlastní skupiny, ani vůči jiným tlupám stejného druhu. Pak ale přichází problém v podobě šimpanze učenlivého, druhého na žebříčku nejbližších příbuzných rodu Homo. Ten má totiž celou řadu jiných „politických“ charakteristik než bonobo.

V tlupách šimpanze učenlivého alfa-samec tvrdě dbá o hierarchii a o svoje potravinové i sexuální preference. Je agresivní. Boj o postavení alfa zpravidla nevedou dva osamělí samci, ale samci s družinou svých přívrženců, přičemž níže postavení samci často mění strany. Tento souboj může mít za následek smrt. Šimpanzi učenliví ostražitě hlídají své teritorium. V konfliktech jejich tlup, které mohou trvat několik let, jsou používány i primitivní nástroje – zbraně. Podle některých výzkumů se mezi těmito šimpanzi vyskytují „váleční štváči“, kteří pohyby povzbuzují bojové nadšení, tedy kolektivní agresivitu.

Lze se dohadovat, se kterým ze svých šimpanzích příbuzných má Homo sapiens více společného. Jisté je, že matriarchát se při uspořádání lidských skupin vyskytuje zřídka. Navíc v současnosti ženy, které kdysi obsazovaly především pozice ministryň práce a sociálních věcí, díky liberální honbě za rovnost pohlaví nezřídka usedají do křesel ministryň obrany. Tam až příliš často kompenzují nedostatek testosteronu – mužského hormonu, který je podle některých autorů/autorek příčinou válek – amatérským radikalismem. V lidském společenství je touha po moci „liberální“, neuznává genderové zvláštnosti.
 

Válka jako reakce

Sociobiologové jako Edward Wilson nabízejí jiné vysvětlení než etologové. V pozadí agresivity není tajemný instinkt či samonabíjecí se pud, který se musí vybít: agresivita je v každém živočišném druhu těžko definovatelným souborem reakcí ovládaných různými kontrolními centry nervové sestavy. Jedná se o zděděné doporučené vzorce chování, odpovědi na vnější podněty související povětšině s hustotou populace v určitém „životním prostoru“. Válka je tedy výsledkem kombinace zděděného genetického potenciálu a učení. Příklad Česka i Slovenska ukazuje, že politická zkušenost jako součást kultury se dědí jen zčásti a mnohdy pouze na jednu či dvě generace. Kultura nenahrazuje genetickou výbavu, a jestli dochází k mutaci děděných vzorců chování, tak v řádu stovky generací.

Agrese má sice celou řadu tajemných příčin, ale pouze dvě základní funkce shodné u všech sociálních živočichů. Tou první je zajištění přežití skupiny. Přežití vyžaduje silou střežené funkční vnitřní uspořádání skupiny. Druhou funkcí agrese je obrana a rozšiřování teritoria, tedy především zdrojů potravin a vody; mohou to ale být sobecké iluze vlastní bezpečnosti jako při rozšiřování NATO na východ. Bez ohledu na statuty, charty či strategie, aliance vždy byly a stále jsou institucionalizovanou agresí. Možná agresí obrannou, možná agresí útočnou – ale agresí. To vše v lidském světě doplňuje chorobná agresivita některých asociálních jedinců.
 

Geny versus kultura

Válka na Ukrajině nabízí smutnou příležitost studovat, jak se mění politická kultura a s ní režim i politický systém. Například v Česku, kde obrazoborecké úsilí o přeměnu historického vědomí bylo odstartováno přemalováním smíchovského tanku narůžovo. Začalo ničení symbolů, které tvořily hodnotové spojníky ve struktuře politické kultury. Pak už byl jen krůček k tomu stavět pomníky někde vlasovcům onde banderovcům coby symbolům či hodnotovým spojníkům struktury nové politické kultury. Válka tyto změny urychlila. To v koncovce umožnilo přemalovat obraz Rusa-osvoboditele z roku 1945 na ztělesnění zla an sich. Etnická nenávist se vplížila do světa přeplněného nepochopenými myšlenkami o lidských právech.

Rus se v západní kultuře stal, nikoliv poprvé, nositelem zhoubného chování. Hrůzy války jsou konkretizovány do podoby zločinů jedné strany, informační prostor je zaplněn „drobnými“ příklady ruských barbarských činů. Lidský druh byl rozdělen na hodné MY a zlé ONI. Zdánlivě se tak stalo na základě informací, ve skutečnosti ale na vlně emocí – na prapodivném koktejlu sebevědomé euforie a strachu. Informace, analýzy a prognózy, které nerespektují toto dělení, nejsou odmítány pouze účelově. Mnozí z těch, kdo zavrhují i prostou diskusi, tak činí z upřímného přesvědčení: díky emocím, malým znalostem a zkušenostem tito lidé skutečně vnímají vše, co byť jen maličko překračuje umělé hranice mezi MY a ONI, jako lživé a podvratné. Nevzniká tím pouze falešný obraz situace na frontách, mění se i politická kultura v zemi. Pracně nabyté tradice humanismu jsou nahrazovány militantními postoji založenými na davovém chování a radostnou soutěží v oddanosti novým praporům. Je tu ale další problém.
 

Emoce a byrokracie

Podle psychoanalytika Carla Junga bylo nacistické Německo výsledkem „invaze nevědomí do prostor zdánlivě obstojně uspořádaného světa“. Zděděné pudy agrese a zla, které byly skryty pod vrstvou civilizace, se prodraly na povrch v zemi, která se mohla chlubit vysokou gramotností i nevšední kulturní tradicí. Problém je však ještě složitější. Pudy a emoce, alespoň v psychoanalytickém či etologickém pojetí, se po určitém čase vybijí. Ani hysterií z Křišťálové noci či pochodňovými průvody je nelze udržovat věčně. Agrese a zlo však mohou získat „racionalizovanou“ podobu například jako fašistická ideologie – a následně se promítnout do činnosti státních institucí. Holocaust nebyl originální v tom, že byl genocidou; genocidy provázejí celé lidské dějiny. Holocaust byl zprůmyslněným zabíjením celého etnika. Chladným, od emocí oproštěným byrokratickým cyklem na výrobu mrtvol a případné další využití lidských tělesných ostatků. Holocaust byl programem určeným k masovému vybíjení jedné části druhu Homo sapiens jinou jeho částí. Zděděné živočišné zlo, které se prodralo přes vrstvu kultury, a část si z ní ponechalo. Zrodila se nová pakultura vraždění, dostavil se technologický pokrok v páchání genocidy.

A to je druhá vrstva nebezpečí, které do politické kultury Česka i Slovenska vnáší válka. Dochází k institucionalizaci emotivních předsudků. Cenzura. Udavačství. Skandalizace. Vyhazování ze zaměstnání. To jsou instituce, které mohou přežít odliv emocí spojených s válkou na Ukrajině. Ke slovu se dostává byrokracie vytvářející a praktikující rozhodovací procedury. Byrokracie řídící státní instituce a média hlavního proudu. Byrokracie živící se ochranou obnovených archaických hodnot nenávisti, které zdánlivě vymizely za závěsem humanistické kultury. A byrokracie si své nově dobyté území jen tak vzít nedá. Probíhá mutace politického systému.
 

Hranice války

Oživení ducha války na Ukrajině otevřelo dvě existencionální otázky. Předně, jak daleko zajde konfrontace Ruska a USA? Z porovnání sil Ukrajiny a Ruska vychází, že k vítězství na poli válečném je předurčeno Rusko. Rostoucí pomoc kolektivního Západu Kyjevu v oblasti zpravodajských informací, výzbroje a výcviku však válku prodlužuje. Pro USA je tato válka v zastoupení výhodná, protože diskredituje, alespoň na Západě, jednoho z reformátorů amerikocentrického uspořádání světa. Přitom je mnohem levnější než válka v Afghánistánu. Kde je ale horní, „kulturní“ hranice eskalace této války?

Druhou otázkou je, co po skončení války na Ukrajině s Čínou. Vždyť Čína je už dnes mnohými politiky USA vnímána jako protivník No. 1. Je zřejmé, že Peking si nemůže přát porážku Ruska. Říše středu potřebuje stabilitu na severní hranici a průchozí obchodní trasy celým eurasijským kontinentem. Zároveň mnohaletá zkušenost Pekingu varuje, že západní elity oddané geopolitickým vizím po případném vítězství nad Ruskem zaměří sehraný mediální koncert, ekonomický tlak a případně i armády právě na Čínu. Zatím ale v oblasti Pacifiku není nic nového. Pouze statistici hlásí, že v prvním čtvrtletí tohoto roku hrubý domácí produkt Číny vzrostl meziročně o 4,8 % – zatímco v USA klesl o 1,4 %.

A drobná poznámka na závěr: válka není vůl. Volové neválčí. Chybí jim k tomu pudová výbava a inteligence. Válka není ani hloupost spojovaná s povahou vola, je to sofistikovaná činnost. Puštěná z řetězu – to je bombardování Tokia v únoru 1945, kdy americká letadla zabila víc civilistů než bezprostředně při jaderném útoku na Hirošimu. Chcete procítit, co je válka? Zapomeňte na psychoanalýzu, etologii, sociobiologii. Přečtěte si román Kurta Vonneguta Jatka č. 5. Válka, to je ve své podstatě cílevědomé trhání lidských těl a oheň. Plus takové doprovodné jevy, jako je znásilňování a mučení. Válka je prostě projev nedokonalosti živočicha, který ve své zpupné samolibosti sám sebe nazval „člověk moudrý“.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým názorovým časopisom !Argument)
 

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama