Paměť národa – tak i jinak

Propaganda se nemusí vždy projevovat před očima jenom na obrazovce České televize. Může se představovat i ve veřejném prostoru – zvláště na náměstích.
Rynek k tomu byl vždy od pradávna přirozeným a vhodným místem.
Nedaleko od někdejšího Adolf Hitler Platz němečtí okupanti Protektorátu Bőhmen und Mähren rozestavěli v březnu 1943 propagační tabule rozsáhlého fotosouboru:
„Odžidovčit“ – „Smrt židovskobolševickému Rusku !“
K tomu slavnostnímu aktu přijel se zdviženou pravicí ministr osvěty Emanuel Moravec spolu s tajemníkem MUDr. Františkem Teunerem. Oba z Kuratoria.
Doma nám přikázali, abychom se k výstavě ani k potentátům nepřibližovali.

Po květnu 1945 se hodně a manifestačně žilo vlajkami, zprvu československými, posléze ještě sovětskými, americkými, anglickými. Pak se začaly objevovat mamutí portréty – nejprve prezidenta Edvarda Beneše, posléze Klementa Gottwalda a Josefa Vissarionoviče Stalina.
Nakonec se zůstalo jenom u československých a sovětských vlajek. Z cizích jazyků zmizela němčina, nahradila ji ruština.
Dokonce i s hymnami to bylo navlas stejné, den vzniku ČSR 28.říjan 1918 se změnil na Den znárodnění, až se skoro ze všech  kalendářů vypařil.
Po 21. srpnu 1968 se už téměř nástěnné tabule neobjevovaly. Názorná agitace jaksi taksi nezabírala.
Měli jsme za sebou odsouzeníhodný kult osobnosti.
Měli jsme za sebou 2 000 slov. Došlo k sebeupálení Jana Palacha.
Mizely zvětralé a vápnem přemalované hanlivé nápisy proti „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ – i tabule „ Jsme s Vámi /Dubček, Svoboda, Smrkovský, Černík/, buďte s námi!“ vzaly za své.  

Až v předvečer 17. listopadu 1989 se objevily vápenné výzvy – „Havel na Hrad!“
V posledních letech se velkou módou staly fotovýstavy nejenom na pražském Václavském náměstí, jednou zobrazující vysoké činitele StB, jindy tankové tažení na Národní muzeum. Staly se výstavami putovními, štafetou doby. Objevují se po celé zemi.
Demonstrace za svobodu, demokracii, za lásku a pravdu!
Před dvěma roky mne zaujal obrovitý stend s nápisem a fotografiemi:
„Ludvík Svoboda přinesl do Prahy se svými vojáky komunismus na bodácích!“ 

Před několika dny jsem si prohlédl znovu město Humpolec, Paměť národa zde defiluje!
Čtu si na výstavě na Horním náměstí o tom, jak v Praze 17. listopadu 1989 na Národní třídě tekla krev.
V Humpolci na náměstí kolem názorné výstavy „Paměti národa“ vcelku ticho po pěšině, kolemjdoucí ji nevnímali.
Dialog s jednou manželskou dvojicí nechci zveličovat:
„To je horší nalejvárna než za komoušů!“
Hromadně organizované návštěvy mládeže ani dětí jsem nespatřil. Raději jsem si prohlédl památníky včerejška, pomníky antropologa Aleše Hrdličky, pamětní desku novináře Karla Havlíčka Borovského, kamenné pomníky Hliníka, který navštívil Humpolec a zbrusu nový kámen básníku Magorovi-Jirousovi.
Humpolec se má svými dějinami čím světu chlubit. Nejenom skvělou Štursovou sochou T. G. Masaryka.

Ale „Paměť národa“ zde prohrála na celé čáře. Kdysi zde zmizela pamětní deska na zdi zahrady, kde byla za druhé války ukryta část Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, pomník obětem válek byl doplněn bronzovým připomenutím obětí komunistického režimu.
Nic proti, minulost se má v pravdě lidem připomínat; vyjevovat na očích, ale co když ji po létech národ zcela ztratí a pokusí se nahradit ji nepravdou, neřku-li lží?
Ta má přece jenom hodně krátké nohy.

Foto: Autor

P. S. Opomněl jsem jedno důležité: Český Krumlov je kromě Prahy nejhojněji navštěvován nyní i čínskými turisty. Na tamním historickém náměstí je instalována panelová výstava, která má čínským turistům před jejich mladýma očima připomenout zločiny komunistické vlády na Náměstí Nebeského klidu. Číňany to samozřejmě zneklidňuje, no chovají se klidně: ptají se ale, proč to nám, turistům kladou i v Českém Krumlově před oči?
Starosta města Český Krumlov se na obrazovce ČT holedbá tím, že obyvatelům města se taková sametová propaganda (neřku-li provokace, podobná štvaní či rozeštvávání) a agitace moc líbí. Kde je skutečné jádro pudla? To je snad každému zcela jasné.
Nevím, co by asi čeští turisté při návštěvě Pekingu říkali podobným výstavám z České republiky; témat by se jistě našlo i z naší doby dostatek. Jako šlo fašismu o „odžidovštění německého jazykového okruhu“ v české kotlině, jaké nám postavení okupující Němci kdysi přisoudili, nejde někomu dnes o jakési zjevné „odčínštění“ české kotliny; stačí invektivy na hlavu českého státu. Na její cesty do ČLR. V Německu vůči kancléřce Merkelové a jejím cestám do Číny ticho po pěšině.