Pár slov k 75. výročí největší hromadné vraždy československých občanů

Počet zobrazení: 3174

Dne 8. března uplynulo 75 let od největší hromadné vraždy československých občanů v dějinách. Celkem 17 500 někdejších občanů Československé republiky bylo v letech 1943 a 1944 deportováno z Terezína do Osvětimi. „Terezínský rodinný tábor“ měl patrně sloužit jako instrument nacistické propagandy, neboť vězňové v něm měli určitá „privilegia“ – například to, že rodiny byly ponechány pohromadě a děti se přes den směly zdržovat v „dětském bloku“ s vychovatelem.

Na zřízení dětského bloku měl podíl Fredy Hirsch. Narodil se v roce 1916 v německých Cáchách, po nástupu Hitlera se jeho rodině podařilo odejít do Bolívie, on jako cvičitel Makkabi („židovského Sokola“) zůstal u svých dětí. V roce 1935 pak emigroval do Československa. Naučil se česky a po restrikci čs. Židů, se kterými se začalo už po Mnichově, dodával svým dětem optimismus skrze cvičení a hry. Jako jeden z prvních, v prosinci 1941, byl poslán do Terezína, kde se logicky stal vychovatelem dětí. V září o dva roky později byl poslán do Osvětimi, kde se mu (ač se na něj nacisté dívali dvojnásobně svrchu, neboť kromě Žida byl i homosexuál) podařilo prosadit dětský blok díky tomu, že vedení tábora vysvětlil, že pro klid v táboře bude důležitý. Když se v březnu 1944 začalo mluvit o tom, že všechny loňské zářijové transporty budou hromadně zplynovány, kontaktoval ho táborový odboj skrze slovenského vězně Rudolfa Vrbu s tím, aby se stal vůdcem připravovaného povstání. Když se Fredy Hirsch dozvěděl, že během povstání se nepočítá s přežitím dětí, vzal si hodinu na rozmyšlenou a během ní se otrávil barbituráty.

obraz_e._russo_foto_t._koloc.jpgV noci z 8. na 9. března bylo 3792 plánovaných obětí ze zářijových transportů nahnáno do plynových komor. Ve chvíli, kdy už stáli v nich, aniž je ohrožovaly stráže, dokud mohli, zpívali československou hymnu, Internacionálu, a hymnu židovského hnutí Hatikva, která je založena na hlavním motivu Smetanovy Vltavy a která se v roce 1948 stala hymnou Státu Izrael. (Izraelská vlajka, šesticípá hvězda, má mimochodem také kořeny v Československu: je založena na vlajce pražského Židovského města.) 

Rudolf Vrba z Topoľčan (1924–2006) a Alfréd Wetzler z Trnavy (1918–1988), kteří nepatřili do zářijových transportů, uprchli z Osvětimi 7. dubna 1944 a krátce poté v Žilině sepsali svou zprávu, kterou přes Švýcarsko propašovali do světa. Díky ní se Spojenci dozvěděli pravdu o holocaustu.

Osvětim byla osvobozena za devět měsíců, 27. ledna 1945. Pouze 1294 vězňů „Terezínského rodinného tábora“ přežilo válku.


Obraz: E. Russo, foto. T. Koloc

Během druhé světové války zahynulo celkem 355.000 Čechoslováků, z toho 260.000 Židů.

U příležitosti výročí likvidace rodinného tábora v Osvětimi jsem v roce 2016 napsal tuto báseň, do níž jsem se snažil vtělit zážitky své rodiny za holocaustu a kterou jsem přednesl na happeningu Pamatuj!, který je v ČR každoročně pořádán na výročí likvidace tábora. Byla publikována v Kulturních novinách a jejíněmecký překlad pořídila česko-německá básnířka Klára Hůrková (žijící, stejně jako Fredy Hirsch, v Cáchách) a publikovala jej v nejčtenějším poetickém časopise v německy mluvících zemích Das Gedicht, jehož je redaktorkou.

Litanie
 

Žebráku Weissi,
který jsi mě vždycky štval svým natahováním rukou na schodech chrámu,
vrať se!

Manželko Sylvie,
kterou jsem poslední léta nesnášel a podváděl ji se svou sekretářkou,
vrať se!

Dcero Rozálie,
kterou jsem vydědil,
protože si vzala toho darebáka Berku,
vrať se!

Rapaporte, ty lumpe,
kterej jsi mě tolikrát obehrál v kartách
(teďka už vím, že falešně),
vrať se!

Domovníku Vráno,
který jsi na mě nadával, že jsem smradlavej žid,
ale když jsem měl jít do transportu,
schoval jsi mě,
vrať se!

Vránova ženo a děti,
které jste kvůli mně skončily v Kobylisích,
vraťte se!

Petře Bláho,
kterej jsi v mým obchodě kdysi založil odbory
a sebrali tě dva měsíce po mně,
vrať se!

Stoličko v kuchyni,
kterou jsem chtěl celý život vyhodit,
protožes mi překážela, když jsem se večer vracel z vinárny,
vrať se!

Služko Žofie,
kterás mě v opilosti svlíkala a ukládala do postele
a které jsem za to na mzdě nepřidal a už nepřidám,
vrať se!

Rabíne Citrone,
jehož syna jsem živil na studiích
(toho jsem ti vždycky záviděl…),
vrať se!
(Požehaný buď, Bože, že jsi si rabínova nemocného syna
vzal k sobě už před válkou!)

Ty naše útulná světnice v Terezíně,
ve který leželo jen dvacet lidí a někdy se i zpívalo,
vrať se!

Nafoukanej Steine z Ghettowache,
ty všiváku, kterej jsi mě před náckama dvakrát přetáh holí,
vrať se!

Kýble plnej vody,
do kterýho ve vagóně slintal kdejakej dědek
a ze kterýho to na nás v tý zimě stříkalo,
vrať se!

Studenej vzduchu se sněhovýma vločkama,
ve kterejch se blejskaly hvězdy, i když na ně seshora padal popel,
vrať se!

Můj synu Josefe,
kterýho jsem proklel, když odešel do Španělska,
vrať se,
ale jestli se ti podařilo utéct, proboha tě prosím, zůstaň tam, kde jsi.
Vzpomínám, jak se mi nechtělo chovat tě na kolenou,
protože jsem podezříval tvou matku, že nejsi můj.
Vzpomínám, jak jsem nechtěl, abys chodil na vojenskou školu,
protože jsem chtěl, abys převzal obchod.
Vzpomínám, jak jsem odmítl jet na tvou důstojnickou přísahu,
jak jsem oplakal tvou svatbu na radnici,
jaká slova jsem řekl rabínovi, když chtěl, abych se s tebou smířil.
Žehnám ti, žehnám ti, žehnám ti třikrát, tak jako Abrahám Izákovi,
a propouštím tě:
Jsi poslední z rodu, na něhož vkládáme břímě nejtěžší:
abys za nás žil…

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 11/2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984