Pět levicových tezí

Počet zobrazení: 3337

Po volbách v Německu vítězná pravice vyjednává s levicí o velké koalici, v Itálii velká koalice mezi Berlusconiho stranou a levicí vládne už rok a velká koalice se prosadila i v Rakousku (i když oslabená). Pokud bude Parlament ČR vypadat tak, jak předvídají předvolební průzkumy, nějaká „pravolevá koalice“ bude i u nás. Vypadá to, jako by se „velké strany“ spojovaly k obraně politického statu quo a společnými silami vytlačovaly z politiky „rušivé otázky“. Rozpadla se už dlouho vrzající osa demokratické politiky lib-lab – střídání demokratické levice a pravice u moci – definitivně? Budeme už mít napořád společnou vládu lib a lab místo jejich střídání? Můžeme chápat „velké koalice“ jako obranu politiky proti antipolitice, nebo naopak obranu kmotrovské politiky proti politice skutečné? Lze lámající se osu lib-lab evropské politiky, napětí mezi (individuální) svobodou a (třídní) rovností něčím nahradit? Čím?

Komunismus jako zrychlené budování průmyslové moci

Řekněme především, že levice v komunistické verzi nebyla protikladem kapitalismu, ale jen budováním materiální základny průmyslové moci aplikací koloniálních metod na vlastní národ vítěznou stranou – Nová třída ji nazval kdysi jugoslávský socialista Milovan Djilas. Sovětský svaz během několika málo desetiletí vybudoval průmyslovou základnu moci, která se v euroamerických dějinách formovala více jak dvě století. „Je třeba postřílet pár mužiků, aby se ostatní naučili dodržovat pracovní dobu,“ říká komisař v Koestlerově slavné knize Tma o polednách. Tak myslí kolonizátor.

V sociálnědemokratické verzi byla levice „demokratickým reformismem“, vycházela z přesvědčení, že demokracie není jen nadstavbou třídní společnosti, ale že nám dává možnost třídní společnost postupně přeměnit na „společnost práv“, v níž je proletariát – který nemá co ztratit, jak napsal Marx – integrován do společnosti, v níž nechce ztratit své „výdobytky“.

Nejdůležitější otázkou současnosti je, zda po konci bipolárního světa konflikt mezi Severem a Jihem je stejný jako konflikt mezi (komunistickým) Východem a (demokratickým) Západem, zda v něm skutečně nejde o nic jiného než o rychlou integraci chudého Jihu do bohatého Severu. Všechno nasvědčuje tomu, že tomu tak je, ale jsme v jiné dějinné fázi pozdní modernosti, ekonomický růst tu naráží na environmentální meze v novém radikálním smyslu – biologické, urbanistické, sociální, kulturní. Nedávná výstava čínského umění v Císařské jízdárně na Pražském hradě ukázala, do jaké míry si čínští umělci uvědomují, že růst nemůže být jen aspirací „vlastnit tolik jako průměrná rodina v USA“. Tento globální Disneyland musí skončit.

Umíme ale ještě říci něco levicového, formulovat alespoň první věty programu, který by nedělal z levice jen B-tým pravice? Pokusím se zformulovat pět levicových tezí v této epoše pravo-levých koalic. Týkají se jádra sociálnědemokratické ideologie – reformismu, soukromého vlastnictví a reprezentace.

Velcí hráči hrají o pravidla, ne podle nich

K první levicové tezi se musíme propracovat odmítnutím pohádky o tržní ekonomice, v níž soukromí vlastníci užívají svůj majetek podle demokraticky zavedených pravidel ku prospěchu celé společnosti. V systému vždy byli hráči tak velcí, že si na vládách byli schopni vynutit pravidla, podle kterých vždy vyhrávali; a pak hráči, kteří všechna pravidla uměli přeskakovat či podlézat buď proto, že byli malí, nebo proto, že byli organizováni jako mafie. Toto je tvrdé jádro systému. A samozřejmě pak existují i hráči „střední“, kteří museli hrát podle pravidel, protože je nemohli ani změnit, ani podlézt. Ve skutečných dějinách systému byli tito „střední vlastníci“ vždy jen jeho okrajem, ale v ideologii systému byla jejich role naopak povýšena na jeho ideální čistou podobu, zatímco hráči velcí a malí byli předefinováni na pouhou výjimku, se kterou demokratický stát úspěšně bojuje. Je to ale falešné vědomí, základem systému vždy byla a je možnost velkých hráčů vynutit si pro sebe výhodná pravidla, nebo před nimi unikat.

Levice se musí naučit interpretovat globalizaci jako obrovský nárůst možnosti, jak si vynutit výhodná pravidla, třeba vydíráním celé společnosti hrozbou dislokace, stačí jen blíže pozorovat neúspěšný boj států G8 o zdanění velkých korporací. Anebo jak před nimi uniknout do „rájů“ různého typu (třeba do ráje „zamořovatelů“, do zemí, kde je nízká ochrana životního prostředí).

První levicová teze by tedy měla znít asi takto:

Nežijeme v systému, v němž soukromí vlastníci hrají podle pravidel trhu, ale naopak v systému, v němž si jako nikdy dříve mohou velcí hráči vynutit pravidla hry, nebo se jim vyhnout. Reformismus sociální demokracie byl úspěšný, všichni jsme dnes sociální demokraté, co ale znamená být reformistou v epoše globalizace? Je možné společnost měnit získáním konsensu pro zavedení nových pravidel, když je tak snadné před jejich efektivní platností uniknout? Kdo je dnes globální zákonodárce a kdo je globální šerif?

Globalizace ochromila reformismus, srdce demokratického socialismu, protože velkým korporacím přinesla obrovský nárůst možnosti obejít – únikem do rájů (daňových, ekologických, sociálních…) – pravidla a dohody, kterými národní státy omezily v minulosti ekonomickou moc. Prosazovat taková pravidla byl hlavní nástroj sociálně demokratické politiky, který ve 20. století smířil kapitalismus a demokracii. Jak ale reformovat reformismus v době globalizace, kdy lze tak snadno pravidla a dohody obcházet? Jakou jinou politickou strategií ho lze nahradit? Je naděje, že globální ekonomická moc probudí také globální třídní solidaritu, která by znemožnila dislokace inspirované nízkou úrovní daní, ekologických limitů a sociálních práv?

Společnost založená na přístupu

Druhá teze se týká expanze soukromého vlastnictví jako cesty k blahobytu – růst soukromého vlastnictví jako záruka vyšší kvality života. Ta v epoše globalizace závisí ve stále větší míře na přístupu ke vzdělání, lékařské péči, bydlení a jiným možnostem. Slovo přístup je tu klíčové: potřebuji přístup k mobilitě, ne vlastnit vlak nebo automobil; potřebuji přístup ke vzdělání nebo strukturám, v nichž se formuje kolektivní vědomí (například divadlo), nikoli je vlastnit. Byl to americký sociolog Jeremy Rifkin, kdo jako první v knize The Age of Access z roku 2000 formuloval pojem „přístup do sítě“, který musí v podmínkách „postmoderní“ ekonomiky nahradit pojem „soukromé vlastnictví“. V ekonomice sítí je snadnější dohodnout se na podmínkách, za nichž dojde ke směně přístupu k nějaké materiální nebo intelektuální možnosti uvnitř té sítě, než dosáhnout dohody o vlastnictví věci nebo organizace, s níž je ta možnost spjata.

Soukromé vlastnictví je dnes archaický a vyprázdněný pojem, je to dinosaurus chycený v síti sítí. Nejsem technologický optimista, ale je mi jasné na základě mých omezených zkušeností s ekonomikou sítí, že informace a jiné statky se tu nemohou šířit na základě soukromého vlastnictví. Vyrábí se stále více zboží, které je třeba vlastnit: počítače, automobily, domácí spotřebiče. Ty výrobky rychle zastarávají, trh neustále vybízí ke koupi nových verzí. Je třeba změnit strategii: budovat trvalé struktury a nabízet jen přístup k nim. Kvalita života by závisela na efektivním přístupu ke kolektivně spravované a neustále inovované infrastruktuře, jako je třeba hromadná doprava. Je levicové dát přednost společnosti přístupu před společností majitelů, otvírá se tu možnost demokratické kolektivní správy struktur a spravedlivé distribuce přístupu k nim.

Druhá levicová teze by tedy mohla znít asi takto:

V epoše prudce rostoucího napětí mezi ekonomikou sítí a ekonomikou tržní je třeba bojovat o distribuci přístupu do sítě spíše než o vlastnictví věcí v té síti. Rýsuje se tu program nové rovnosti založené na přístupu, ne vlastnictví, ale celé téma je ještě obehnáno ostnatým ideologickým drátem.

Permanentní vzpoura reprezentovaných

Další tři teze se budou týkat pojmů integrace ideologický boj.

Slovem integrace označujeme klíčový znak demokratické společnosti – zmenšující se distanci mezi centrem a periferií. Hodnoty centra motivují a mobilizují periferii a centrum je otevřené, inkluzivní, vstřícné, společnost se slévá v jednu „velkou střední třídu“. Opakem integrace je situace, kdy periferie se odvrátí od hodnot centra a vytvoří si vlastní alternativní centrum jako například německá menšina v předválečném Československu.

Politickým nástrojem integrace je sjednocující reprezentace rozdílných zájmů a hodnot. Z hlediska demokratické politiky byla dosud každá krize krizí reprezentativnosti institucí. Společnost jako celek se ocitla v krizi, protože v systému se objevily zájmy a hodnoty bez dostatečné reprezentace, hrozilo, že se jejich nositelé budou vyvíjet ve vlastní společnost se svým vlastním středem. Začal tak boj o univerzálnější reprezentaci celku společnosti, v níž by byli reprezentováni i ti, kdo se cítili „zbaveni hlasu“. Nové technologie vytvořily v šedesátých letech novou střední třídu, založenou na vzdělání a nových kompetencích. Ta byla pevnou páteří demokratického kapitalismu, zlomila ji až globalizace. Dnes informační technologie a digitalizace systému, následné oslabení odborů v důsledku masové imigrace pracovní síly a flexibilizace pracovních trhů v EU spustily boj o reprezentaci pracujících, jejichž pracovní poměr je „flexibilní a prekérní“.

Současná krize se zásadně liší od předešlých krizí demokratické společnosti tím, že nejde o krizi reprezentativnosti institucí, ale krizi reprezentovatelnosti celku společnosti. Co dělá společnost jako celek reprezentovatelnou?

Především otevřený veřejný prostor, kde se zveřejňováním informací a veřejnou argumentací dospívalo ke sjednocujícím příběhům, které určovaly rozdíl mezi relevantním a irelevantním, a rezonovaly proto v celé společnosti. Komunikační hojnost vlastní epoše sítí pohlcuje dnes každou relevantní ideu, která by se mohla stát jádrem reprezentace celku společnosti. Zájmů je příliš, jejich reprezentace je efemérní a málo legitimní, dnes nadužívaným slovem populismus označujeme reakci na tuto vyprázdněnost reprezentace zájmů. Politika je především obecná vzpoura proti aparátům reprezentace na všech úrovních, do systému se valí nové strany, jejichž jediným nesplnitelným programem je „nebýt stranami“.

Podmínkou reprezentace je absence reprezentovaného na scéně, je to reprezentant, kdo uděluje slovo a viditelnost reprezentovanému, dělnickou třídu dělá viditelnou „strana pracujících“. Dnes je v běhu všeobecná vzpoura reprezentovaných proti moci reprezentanta, reprezentovaní se cítí podvedeni svými reprezentanty a hrnou se na scénu všemi otvory, chtějí mluvit sami za sebe. A elektronická agora, která snižuje náklady na zviditelnění se na veřejnosti, to umožňuje.

Pravice řeší tuto krizi reprezentace tím, že redukuje demokracii na politický marketing, tedy na svobodnou soutěž politických stran o hlasy voličů – vše, co leží mimo toto vymezení, je jen nebezpečný populismus. „Založte si svou stranu!“ říkal Václav Klaus nespokojeným.

Třetí levicová teze by mohla znít takto:

Všechny institucionalizované formy reprezentace se v demokratických společnostech vyčerpaly. Obnova reprezentace jako nástroje integrace společnosti vyžaduje rekonfiguraci vztahu nadnárodních, národních i místních zájmů, boj proti privatizaci veřejných statků a podporu přímé demokracie v co největším počtu oblastí. Levice musí rozvinout deliberativní demokracii, jejímž základem je prolomení výsad oligarchického expertního vědění a přenesení politického rozhodování na permanentní sociální fórum.

Práce bez povolání

Další, čtvrtá levicová teze, se musí týkat smyslu práce v postmoderní společnosti. Práce, pojatá jako „povolání“ v kvazi náboženském smyslu, byla hlavním zdrojem naší identity a pracovitost byla rozhodující občanskou ctností, bez níž nebylo možné se integrovat do společnosti jako svéprávný občan. Z komunismu známe pojetí práce jako „matky pokroku“, z protestantismu jako „cesty ke spáse“, pohrdání těmi, kdo se vyhýbají práci a zneužívají sociální dávky, se zaštiťuje tímto morálním pojetím práce. Práce byla v minulosti nejen předpokladem reálné integrace do společnosti, ale i klíčem k identitě. Kdo ztratil práci, ztrácel i sebevědomí a často se rozpadla i jeho rodina.

Radikální rozchod mezi pracípovoláním je jedním z dopadů globalizace a postfordismu. Konec práce (název studie Jeremy Rifkina) je neřešeným problémem současného kapitalismu. Nikdo si ještě neumí představit společnost, v níž by hlavním prostředkem organizace mas ve státě nebyla práce. Ekonomický růst je ve stále větší míře jobless, protože „robots are producing robots“ a „automation is itself being automated“.

Čtvrtá teze by mohla znít asi takto:

Práce jako povolání, jako cesta ke smyslu a uznání ve společnosti, prudce ubývá a tuto situaci už žádný ekonomický růst nezmění. Je třeba řešit rozpor, který spočívá v tom, že smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, a ne vytvářet nové pracovní příležitosti. Co ale s lidmi osvobozenými od práce? Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její zbožní formu. Prvním nesmělým krokem je občanský příjem, ale levice musí mít odvahu postavit věc radikálněji a dokončit osvobození člověka od práce jako zboží, jak o tom snili utopisté.

Ekonomka Ilona Švihlíková říká o současné krizi, že se „vyzkoušelo všechno možné – marginalizace faktoru práce, zadlužování na všech úrovních (…) a nic z toho nevyřešilo ten kardinální problém pracovně úsporných technologií a nižší potřeby pracovní síly (…). V systémové teorii se systém v určité fázi stabilizovat nedá – zvyšuje se chaos (…) v současné době právě v této fázi jsme.“ Levice musí vzít tuto diagnózu za východisko svého politického programu.

Proti antipolitickému individualismu

Pátá teze bude stručná, může znít třeba takto:

Naše doba není postideologická, naopak je ovládána novou totalitární ideologií, kterou jsem nazval antipolitický individualismus. Označuji tak imperativ, podle něhož všechny problémy musí řešit každý sám za sebe, jsou jen jeho, ne nás všech.

Důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit individuálně, musí být ideovým východiskem levicové politiky v době globální krize.

Autor je sociolog a filosof.

Text vyšiel na A2larm.cz 24. 10. 2013. Publikované so súhlasom autora.
Foto: Zdroj TV Solidarita:

Kapitalismus, postmodernismus a jiná zombie Václav Bělohradský

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
26. november 2013, 23:14

čo je to preboha za "ľavicovú webstránku", kde sa k takejto téme ani nerozprúdila dlhá diskusia? ... priatelia!

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#2
Peter Zajac-Vanka
26. november 2013, 23:21

... a odpoveďou je PIATA TÉZA vynikajúceho českého filozofa o tom, že je potrebné dôsledne bojovať proti ANTIPOLITICKÉMU INDIVIDUALIZMU.

Citujem "antipolitický individualismus-označuji tak imperativ, podle něhož všechny problémy musí řešit každý sám za sebe, jsou jen jeho, ne nás všech."

Akosi sa v dobrej a slušnej spoločnosti udomácnilo, že rozčuľovať sa nad politikou "je neslušné", priamo je to prehrešok proti bontónu, pomaly aby sa človek bál viac ako za tej takzvanej totality v práci spomenúť, že sa mu niečo na oficiálnej politike nepáči... a doma, že sa mávne radšej rukou....

.... výsledkom sú demokratické voľby, ktoré sa zmenili na frašku - priveľa financií a ľudských kapacít stojí organizovanie volieb, pričom účasť voličov pod 50% je už urážkou demokracie ako takej. Voľbý do VÚC v 2.kole s "rekordnou účasťou" sotva 25% voličov je katastrofou, ale nielen demokracie, i ľavice, ktorá predsa vždy bola ľudovým politickým hnutím.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984