Reklama
Reklama

Pieta psaná na oprátce

Počet zobrazení: 1311

Nekrology do novin psali Jan Neruda i Karel Čapek. Vycházely pamětní listy ke cti života a díla zesnulých, o novináři Karlu Havlíčkovi Borovském, o spisovatelce Boženě Němcové, o básnících – Jiřím Wolkerovi, Josefu Horovi, Stanislavu K. Neumannovi, prezidentu Tomáši G. Masarykovi, o skvělém politikovi, diplomatu Janu Masarykovi, o spisovateli – legionáři Františku Langerovi a prezidentu Edvardu Benešovi. O Karlu a Josefu Čapkových. O Lidicích a o Ležácích. O vypálených a o vyvražděných povstaleckých vesnicích ve Slovensku.

I o atentátu na Reinharda Heydricha.

Chovám je jako dokumenty doby s úctou. Stejně jako schraňuji pamětní smuteční známky, vycházející v rámci filatelistických edicí.

Téměř žádného návratu  k památce vlastenců (pouze s výjimkou zloduchů) se tehdy nedotkla jedovatá ideologická a propagandistická slina, jaká se rozhojnila a vzplála s rozšířením mediálních forem.

Snad s jedinou výjimkou básníka, libretisty a politika Karla Sabiny.

Jiné nekrology nežli psali čeští klasikové, psal v posledních letech i novinář Jan Rejžek do Lidových novin, když si předtím vykoval ostruhy v televizní Katovně.

Chápal smrt jinak než jiní.

dia_de_los_muertos_ink2.jpg
 

Setkání a pokání s Andělou Dvořákovou

Na jeden okamžik posledních roků nezapomenu. Seděl jsem před lety za jedním stolem s předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu, s paní Andělou Dvořákovou; vrátila se právě z audience v pražském  Arcibiskupském paláci u Miroslava kardinála Vlka. Orodovala za církevní uznání lidického faráře, popraveného spolu s lidickými muži na zahradě Horákova statku.

Od primase českého se dozvěděla, že si lidický farář mohl zachránit život, kdyby se nepletl do válečné, protektorátní politiky.

Anděla, jak jsme si zvykli ji říkat, byla rozhořčením skoro bez sebe. Jsem možná první, kdo o tom píše.

Ale současná katolická církev oproti této minulosti již pokročila hodně kupředu, ke společné radosti nás všech.

Lidický kněz bude možná svatořečen!

Rád bych si některých pohledů s odstupem doby povšimnul.

Dnes není žádným etickým ani mravním přestupkem doby nenechat na předem určených k posmrtnému odstřelu, odchozích osobností ze života – ani pírko suché.
 

Vytáhnout kal na každého – kdo nemilován

Abych se neobracel do dálek historie, stačí připomenout jenom několik osobností.  

Z literárního talentu a z veškeré novinářské činnosti Julia Fučíka se bleskurychle podařilo z hrdiny vytesat odpudivého zbabělce a práskače, urozeného bonvivána, zbořit nejeden jeho pomník. A pak převést na valníku ten bronzový pomník s řetězem na hrdle do haraburdí leteckého hangáru. Položit jej do šrotu s barevným kovem, vedle zbořených soch, určených k roztavení, jakými byly pomníky Lenina, Gottwalda, Zápotockého, Dzerdžinského.

Jenom skutečným zázrakem došlo k záchraně bronzového pomníku Jaroslava Haška z ateliéru národního umělce Josefa Malejovského, pro který se našlo místo pod starým hřbitovem v Lipnici nad Sázavou.

Podařilo se poznamenat patinou zlé zloby Jana Švermu jako agenta Kominterny, podařilo se z Ludvíka Svobody udělat klona stárnoucí karikatury odsouzeníhodného věku.

Podařilo se přejmenovat pojmenované ulice jmény jiných.

Z četných Fučíkových ulic udělali radní ulice Václava Havla.

I to se stalo a tak také i je. let

Na Gustáva Husáka se po změně poměrů po roce 1989 nedostalo občanského starobního důchodu.

Jiným, v důsledku justičního šílení v padesátých letech XX. století, kterým byl ukončen jejich život, byly předchozí i nevhodné životní skutky odpuštěny. Zkrášlovaly by je. Byly zamlčeny, odeslány do ztracena a do zapomenutí.

Svému poslání se posléze hluboce zpronevěřili a posud hluboce zpronevěřují ojedinělí služební čeští historici. Stejně jako to udělali masově opisující a vyprázdnění politici, v poslední době samozvaní politologové; neplatí to však o všech.
 

Vstali noví historici – i když si připálili prsty

Našli se již noví, po pravdě prahnoucí dějepisci, kteří se pokusili vrátit čest Juliu Fučíkovi, Janu Švermovi, armádnímu generálu Karlu Klapálkovi, armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi. Konečně i po právu, po zásluze a po pravdě i přes chyby a omyly, věnující pozornost svébytnému politikovi Gustávu Husákovi či Alexandru Dubčekovi. I oni dva byli na scéně.

Už se našel i objektivní a pravdivý, věkově mladý český Husákův životopisec.

Po vysokém ocenění svého díla prezidentem republiky a udělením státního vyznamenání a Ceny Českého literárního fondu a Nadání Josefa Hlávky působí tento historik nyní v archivu pražské ZOO.

Kolik žijících českých i slovenských historiků napsalo za posledních třicet let hory knih o tom, jací odporní lidé nám to vlastně, zejména v letech 1948 – 1989, v našich životech vládli.

A jaké strašné nemoci je při vládnutí postihly.

O těch nynějších se stydlivě a hrobově mlčí.

Totéž zatím nedokázali sdělit na adresu významných jmen a příjmení tragického osudu Milady Horákové, MUDr. Františka Kriegla... Desítek dalších. Ani oni, přes tragedie a urputnost doby nebyli pouze z cukrové hmoty a neměli od zrození nad svými hlavami jenom svatozář.
 

S Františkem Čubou na pranýř doby

Nedávno k zavrženíhodným a posmrtně vláčeným přibylo opakovaně a znovu i jméno sedláka a družstevníka, docenta Ing. Františka Čuby, CSc.

Zlověstní mu i v den piety nad rakví přišili na kabát znamení kontroverzního člověka. Z  televizní obrazovky jej ukázali jako odpadlého a zhrouceného tvora. Vizuálně zobrazili jeho stav miliónům televizních diváků. Na obrazovce zveřejnili figuru senátora v senátorské lavici Františka Čubu a ukázali jej in natura jako lidskou hromádku holého neštěstí.

Veřejně a nestoudně zvýraznili jeho fyzický a psychický zdravotní kolaps.

Čeští goebelsovští trubaduři se znovu projevili vůči docentu a europoslanci Miloslavu Ransdorfovi, když jej zachytili na nádvoří budovy Politických vězňů v Praze 1 špinavého, pozvraceného a zakrvaveného – jako nejodpornějšího vandráka nové doby.

Tohle se přece ve slušné rodině nikdy nedělá.

V jedněch papírových novinách jsem z posledního rozloučení ve slušovickém kostele zaznamenal pouze následující řádky z regionálního vydání Mladé fronty DNES.

Cituji: „... Při mši promluvil bývalý předseda Strany práv občanů Jan Veleba, který mimo jiné zmínil i to, proč se podle něj nepodařilo „slušovický zázrak“ přenést do demokratické éry: ,Namísto rozvoje a hospodářské soutěže přišel politický tlak nového vedení státu, prezidenta nevyjímaje, směřující k zastavení slušovického zázraku,´ řekl Veleba.“

Ve slušovickém kostele, v chrámu Páně, stejně jako v jiných svatyních se nemá lhát, pan Jan Veleba to před stovkami přítomných, kdo se s Františkem Čubou na poslední cestě přišli rozloučit, dodržel.

the_skull2.jpg
 

Televizní Historie CZ

Neuplynul dlouhý čas a z etéru přišlo další smutné sdělení o skonu novináře Vladimíra Kučery. I jeho jsem znal nablízko, stejně jako jsem znal Františka Čubu.

Oba jsem poznal na rozhraní dvou režimů. Jemuž si navykly miliony říkat – sametová revoluce. Šlo ve skutečnosti – nejenom podle Petra Pitharta – o pokojné a předem vyjednané předání politické a ekonomické moci.

Nikdo mi ani o jednom, ani o Čubovi, konečně ani o Ransdorfovi, a už vůbec ani o Kučerovi, nemůže něco falešného namlouvat – natož je všechny jakoliv ponižovat nebo vyvyšovat

Jestliže mohu znovu opakovaně tvrdit, že František Čuba, konečně ani Miloslav Ransdorf – nezradili nikoho ani sebe sama, s Vladimírem Kučerou jsem měl nejenom já, bohužel, za jeho  života a posléze – i v dobách své práce v novinách jisté, nejenom etické problémy.

Bezesporu byl tento oproti mně o deset let mladší mladofroňtácký kolega obdařen novinářským talentem, dobrým dokumentárním odkazem, i vcelku slušným normalizačním vysokoškolským vzděláním. Konečně i vztahem k myšlence, která nás oba jednu dobu trochu spojovala. Navíc byl darem nebes obdařen svou blízkostí a rodinným zařazením k takové významné osobnosti, jakou byl můj milovaný autor – skvělý novinář, spisovatel, vnímavý pozorovatel a světoběžník, tulák Géza Včelička.

Kučera byl jeho příbuzným. Nestyděli jsme se kdysi ani jeden z nás, že jsme jako mladí oba našli cestu do komunistické strany, k levicovému odkazu nejenom literatury. 

Oba nás lámaly dějiny. Kučerovi, hned záhy po 21. srpnu 1968 v pseudonymu „Kučírka“, přistřihli mocipáni  – ale neustřihli – křídla. Své znalosti pak poněkud „marnil“ ve zdravotnické osvětě. V Mladé frontě, ve Víkendech MF však planul naplno.

O dalším jeho uplatnění a konání ala Ústav pro studium totalitních režimů nemíním marnit čas ani vlastní invenci.

Vladimír Kučera aktivně formoval novodobé dějiny po 17. listopadu 1989 jako málokdo. Ani na kamarádský pozdrav tento kolega, snad kvůli vlastní pýše nikomu, kdo jsme mu kdysi pomáhali, neodpovídal.

Psal si zbrusu nový životopis, podobný tomu, jakou psal dlouhou dobu pro televizní diváky nově napsanou historii.

K níž si zval on i se svým televizním štábem již hlavně své věrné papenheimské. Podobných jemu samému. Ani jeden z nich se před televizními kamerami nazačervenal. Kdo sami sebe pasovali do historické profese. Jiným zavřeli vrata na petlici.

I on se dlouhá léta považoval za vítěze, kteří mají i v ocenění historie vždycky pravdu.

To František Čuba a snad ještě sedm statečných, na rozdíl od Vladimíra Kučery, nikdy neudělali.

Ilustrace „Smrti“ od Svatavy Naill z austrálského městečka Castlemaine do knihy Míly Moro - Zdeňka Hrabici: „Čili - Chilli - Pálivé Mexiko“ (2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama