Porážka, za kterou zaplatí afghánský národ

Počet zobrazení: 1897

Novinář Cem Sey vidí celou řadu příčin pro afghánskou katastrofu. Patří k nim neupřímná snaha USA o demokracii v Afghánistánu, korupce, špatná rozhodnutí ohledně ekonomiky i státního zřízení…

Po dvaceti letech války a pokusů o budování státu se západní Afghánistán zřítil k zemi. Je to katastrofa, která vyžaduje, abychom si položili otázku, kdo za ni nese politickou odpovědnost. Přesto ještě předtím, než bylo možné zachránit lidi, začala mezi západními politiky hra na obviňování, ve které se navzájem za tuto katastrofu odsuzovali.

Opakovaně kladená otázka zní: Jak by se po tolika letech a miliardách eur mohla afghánská vláda bez boje tak úplně zhroutit? Odpovědi přicházejí příliš rychle na to, aby byly upřímné. Americký prezident Joe Biden svaluje vinu především na Kábul – jistě proto, aby odvedl pozornost od vlastních chyb. Afghánci, jak on a mnozí další bez ustání tvrdí, za svou zemi nebojovali. Ignoruje to skutečnost, že to byli Afghánci, kteří v posledních dvaceti letech bojovali skutečné bitvy proti Tálibánu a obětovali kvůli tomu své životy ve statisících.

Upřímné odpovědi na tyto otázky nebude tak snadné najít.

Katastrofická dohoda

Důležitou příčinou současných událostí je skutečnost, že bývalý americký prezident Donald Trump vypracoval s Tálibánem dohodu, která nebyla bezpečná a která Tálibánu nabídla harmonogram vítězství. Trumpova dohoda ponechala afghánskou vládu i občanskou společnost mimo hru. Trump se neptal na jejich názor ani nenutil Tálibán, aby samostatně vedl mírová jednání s těmito skupinami. Tálibánu tak bylo brzy jasné, že USA po jeho stažení přestanou zasahovat, a proto už s oběma skupinami nemluvil.

afgandemo_843.jpg
Kresba: Ľubomír Kotrha

Trumpův nástupce Joe Biden, který se do té doby choval stejně amatérsky v zahraničně-politických záležitostech, převzal katastrofickou dohodu téměř s povděkem. Experti na Afghánistán mu už nedokázali zabránit v tom, aby doklopýtal směrem k odchodu ze země. Biden se opíral o strategii notoricky pochybného amerického diplomata Zalmaje Chalílzada. Nebyli to tedy v žádném případě uprchlí afghánští vojáci, kdo nabídli Tálibánu na stříbrném podnose území Hindúkuše, nýbrž tito tři muži na vrcholu moci, kteří svou naprostou neznalostí uvrhli afghánský lid a jeho úspěchy posledních dvou desetiletí pod kola Tálibánu.

Další a složitější odpovědi na otázky týkající se příčin kolapsu bude nutné vypracovat v příštích týdnech a měsících, možná i letech. Chyby, k nimž došlo od počátku intervence, jsou zároveň do očí bijící. Tady jsou některé z nich.
 

Černá díra

Afghánistán je země, v níž žije několik etnických skupin s různými náboženskými sklony a koncepcemi, jakož i řada sociálních skupin s velice odlišnými zájmy. Geopoliticky je Hindúkuš jako černá díra pro všechny sousední země, do které spadnou všichni, kdo se k ní přiblíží. Smír zájmů všech skupin a sousedních regionů téměř nikdy nezdařil, jak ukazují afghánské dějiny.

I z tohoto důvodu je Afghánistán nejen v posledních dvaceti letech, ale už čtyřiceti let sužován válkou. Začalo to rozhodnutím islamistických skupin v roce 1977 vést v horách Afghánistánu válku proti tehdejší vládnoucí elitě země. Ale k tomu došlo ještě před takzvanou saurovou revolucí v roce 1978 a dlouho předtím, než Sověty napadlo zasáhnout. Zda nyní téměř nekonečná válka skutečně skončí uspěchaným stahováním západních vojsk, jak tvrdí Tálibán, se teprve uvidí.
 

„Válka proti terorismu“ a rozklad afghánských stran

Více než pár západních kritiků afghánské války si myslí, že jednou z kardinálních chyb byl samotný pokus zavést v Afghánistánu demokratické podmínky. Povýšeně jej kritizují jako „vývoz demokracie“. Zní to, jako by touha Afghánců a jejich mezinárodních partnerů po dobrém státě nikdy nebyla seriózní. Podle tohoto pojetí může vyvážení zájmů v tak roztříštěné zemi, jako je Afghánistán, uspět pouze prostřednictvím demokratických prostředků a diplomatických iniciativ v regionu.

Od samého počátku však USA dávaly najevo, že nemají zájem na vytvoření demokratických podmínek. Jejich válečným cílem bylo a zůstalo vyhnat Al-Káidu z Afghánistánu a zlikvidovat Bin Ládina. V tomto smyslu v Afghánistánu neselhaly. Tohoto cíle však dosáhly již před lety. Ve skutečnosti z pohledu Washingtonu přišlo stažení příliš pozdě. To nakonec také vysvětluje ten spěch.

K tomu se přidává skutečnost, že USA a jejich spojenci průběžně podkopávali výsledky demokratických procesů v Afghánistánu, protože nepřinášely výsledky, jaké chtěli. Z pohledu USA si Afghánci vždy zvolili špatné zástupce a prosazovali špatné myšlenky.

Pravděpodobně nejfatálnější chybou je, že Západ vnutil Afgháncům prezidentský systém podle amerického modelu. Nezkušení Afghánci ústavu uvítali. Její text však napsali američtí poradci. V tomto modelu hrál parlament slabou roli. Politické strany, kterých je v Afghánistánu mnoho (mezi nimi i strany s bohatými tradicemi), nebyly brány v potaz a byly rozpuštěny. Ale byly by to přesně tyto strany, které by mohly vytvořit a umožnit tak naléhavě potřebné vyvažování zájmů prostřednictvím demokratických metod.

Dalším kamenem úrazu bylo nakonec konání voleb, zejména posledních dvou prezidentských. Jejich skutečné výsledky nebyly dodnes zveřejněny. Nicméně navzdory mnoha omezením z bezpečnostních nebo technických důvodů byly demokraticky organizovány a prováděny. Navzdory vážným hrozbám ze strany Tálibánu chtěli mnozí Afghánci odevzdat svůj hlas a riskovali kvůli tomu své životy. Politické bitvy začaly už během sčítání, takže hlasy odevzdané díky takové oběti nemohly být nikdy plně sečteny. Washington, který nebyl znám svou trpělivostí, vyhlásil prezidentem země outsidera Ašrafa Ghaního, zatímco předem určená opozice dostala svá místa u „dětského stolku“.
 

Neoliberalismus a korupce

Západ v Afghánistánu celkově zatvrzele usiloval o zavedení systému, který by zapadal do neoliberálního světového řádu. Zcela zbídačená země nesměla žádným způsobem koketovat se socialistickými modely; Kábul se měl stát členem WTO, otevřít své hranice všem dovozům a řešit hlavní otázky existence důsledně ekonomickými metodami soukromého sektoru. Podporovali podnikatele a nerespektovali odbory. Exprezident Ašraf Ghaní dokonce nechal policejní a vojenské jednotky provést razii v ústředí afghánské odborové konfederace.

Především USA neprojevily žádný zájem o vnitropolitickou situaci země. Sledovaly své vlastní cíle a přitom si vždy vybraly nejkratší cestu z místa A do místa B. K moci přivedly exilové elity se špatnou pověstí ale proamerické. Podplácely, „vezly se“ a obchodovaly s vojenskými veliteli a těm novým umožňovaly, aby posílili. Agenti CIA doslova přinášeli dolary v igelitových pytlích těm, kdo byli ochotni spolupracovat. Tímto způsobem sami zajistili rozkvět korupce, jejímž prostřednictvím navíc mnoho západních poradců vydělávalo slušné částky.

Bez znalosti historie a složitosti této země byl vytvořen centrální stát. Zdroje a ekonomika byly soustředěny do velmi malého počtu velkých měst. Západní daně se jen zřídkakdy dostaly k místu určení na rozsáhlé afghánské výdaje. Ještě horší je, že afgánská elita jistě proto, že sama projektu demokratizace téměř nevěřila, peníze pohotově naházela do kufrů a odvezla je ze země – do Dubaje, Turecka nebo do Malajsie, kde se tyto příjmy z pomoci proměnily v pozlacené kýčovité paláce.
 

Afghánistán na kousky: je na řadě válka a zbrojení?

Afghánistán je nyní v troskách. Ghaní, loutka USA, utekl v pantoflích. Další politici se snažili snížit své ztráty. Tálibán přitom od dob, kdy obsadil Kábul, opakuje mantru, že vytvoří inkluzivní vládu. Nicméně vzhledem k tomu, že nebyl připraven ke kompromisu ani v době, kdy byl na dně, je nepravděpodobné, že by nyní byl připraven dělit se o moc s ostatními. Je mnohem pravděpodobnější, že válka nakrátko poleví, jen aby znovu vzplála. První protestní demonstrace v Džalálábádu, ozbrojený odpor, který se zformoval v Pandžšírském údolí, výroky několika politiků, kteří chtějí obnovit Severní alianci v Uzbekistánu – to vše naznačuje, že věci nezůstanou dlouho pokojné.

Na druhou stranu, tato porážka na celé čáře, trapné, nezodpovědné stažení, se bolestivě dotkne Západu a jeho vojenské aliance. Prozatím je jasné, že na jedné straně USA ztrácejí svou roli světové mocnosti a že jejich spojenci se už nemohou spoléhat na Washington. Zároveň pokvetou ambice vybudovat evropskou armádu.
 

Levicové postoje jsou potřeba

Závěrem je třeba zmínit ještě jedno nebezpečí, které čeká radikální levici na Západě. Už se nemůže spoléhat na to, že tuto válku od počátku odmítala. Protože v tomto směru neměla dodnes ani koncepci, ani strategii, jak by mohla pomoci různorodým pokrokovým silám v zemi, jako je Afghánistán tak, aby to byly změny zakořeněné v mnohovrstevnatých společnostech Afghánistánu, v kulturách a způsobech života jeho národů a udržované místními lidmi a aby byly možné nejen ve městech. Levice bude muset zaujmout jasné postoje proti jakékoli formě orientalismu a kulturního rasismu. Místo toho musí také vážně uvažovat a diskutovat o konceptu internacionalismu a mezinárodní solidarity a praxe, včetně levicových projektů v oblasti rozvojové práce.

Cem Sey (jehož článek !Argument vydává ve spolupráci s Transform!Europe) je nezávislý novinář se specializací na Turecko a Afghánistán. Sey pracoval pro OSN, Deutsche Welle a další neziskové organizace při vyškolování novinářů v Afghánistánu, kde žil tři roky a informoval o zdejším dění německá, turecká a lucemburská média.

 (Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984