Pražské grandiózní ego

Počet zobrazení: 3955

Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad souvislostmi pražských snah změnit smlouvu s Pekingem a odstranit sochu maršála Ivana S. Koněva.

Praha se osvobodila sama. Alespoň podle současných médií, která každodenním přívalem nových a nových zvěstí dokazují městu i světu, že dějiny píší vítězové. V daném případě to nejsou vítězové 2. světové války, ale kuloárních půtek na pražském magistrátu a na radnici Prahy 6. Ti dnes rozhodují, kdo osvobodil Prahu a v kolika podobách existuje Čína.
 

Sebeosvobození Prahy
 

Příběh o osvobození Prahy začíná povstáním. Dlužno dodat, že k této vzpouře došlo několik dní poté, kdy rozhlas oznámil, že v bojích proti Rudé armádě hrdinskou smrtí zahynul vůdce říše, tedy i protektorátu, Adolf Hitler. Ve chvíli, kdy Praha sebrala odvahu a vzchopila se k boji, byly již osvobozeny Košice, Bratislava, Brno, Ostrava… Plzeň byla osvobozena den po vypuknutí Pražského povstání.

Praha se vzbouřila čtyři dny před úplnou a bezpodmínečnou kapitulací Německa, přesto však ještě stihla podepsat příměří, podivnou kapitulaci německých vojsk umožňující jejich průchod městem. Netřeba zpochybňovat podstatu dohody – o vítězi války již bylo rozhodnuto, další mrtví byli zbyteční, ničení krás Prahy také. Pravdou ale zůstává, že umožnila odchod jednotkám Wehrmachtu, ale i SS. Ty neprchaly před povstalci na barikádách. Utíkaly směrem k Američanům před postupující Rudou armádou. Právě tak jako jejich váleční spojenci ve zbrani, Vlasovci. Na krvavém díle Vlasovců nic nemění fakt, že zbrzdili německý útok na povstaleckou Prahu.

Praha má ale přece vždy pravdu. Při defenestracích i vraždě Želivského. Krásná Praha, jejíž umělecké tváře dokázaly zaplnit Národní divadlo jak při tryzně za Reinharda Heydricha, tak při pranýřování Charty 77. Město, kde ve volbách roku 1946 strany se socialistickou orientací získaly celkem 83,8 % hlasů, ale také město, které po sametové revoluci zůstává na věčné časy spolehlivou pevností pravice – což při výrazném kulturním a politickém pragocentrismu předznamenává další vývoj celé země. Taková je Praha, matka měst, macecha Českých zemí.
 

Lokální světovost
 

Primátor, jehož Česká pirátská strana v posledních volbách do magistrátu při účasti 46,4 % oprávněných voličů obdržela 17,1 % hlasů, zatím zaujal především tím, jak řeší vztahy s Čínou. Ze smlouvy s Pekingem by rád odstranil zmínku o tom, že Praha uznává zásadu jedné Číny. Prý chce nepolitickou úmluvu hlavních měst, tedy úmluvu, která umožňuje výklad, že Praha vidí ve světě více čínských republik. Výsledkem jednostranné úpravy smlouvy bude nutně její zneplatnění, což snad někdo na magistrátu chápe. Pan primátor je ale bohatýr, který dokáže bojovat proti oportunistické linii české zahraniční politiky, ale i Evropské unie a spojenců v NATO. Co na tom, že Čína je, jak praví Henry Kissinger, singulár.

Nejinak je tomu na Praze 6. Místní starosta byl zvolen už po volbách v roce 2014 a v roce 2018 mu volby mandát obnovily. V onom druhém případě kandidoval za koalici TOP 09 a KDU-ČSL. Ta obdržela 19,9 % hlasů při účasti 52,4 %. Už dříve pan starosta projevil statečnost, když vyjádřil výhrady k návštěvě čínského prezidenta. Teď se postavil do čela hnutí za odstranění pomníku sovětského maršála, který velel vojskům Rudé armády při Pražské operaci. To bylo tehdy, kdy Rudá armáda obsazením Prahy a jejího okolí završila evropské boje 2. světové války.

Sochy vojevůdců nebývají jen oslavou individuálních činů. Bývají symbolem, personifikací mnoha mrtvých, raněných a odvážných. I ti, kdo to nevědí, to jistě podvědomě cítí. A to je také vlastní smysl útoků na Koněvovu sochu. Urazit city, podlomit víru. Proto média hlavního proudu s takovým nadšením uchopila téma Koněvovy sochy: je třeba těm s jiným názorem ukázat marnost jejich života, jejich bezbrannost. A plivnout z Prahy na současné Rusko. Nezáleží ani na tom, že vojáci z května 1945 nejsou ti, kteří přišli v roce 1968. Rudoarmějci, kteří osvobozovali Československo od německých okupantů, se přece na rozkaz svého vrchního velitele z Československa stáhli už v roce 1945. Všichni. Samozřejmě bez oněch 140 tisíc, kteří při osvobozování Československa padli. Úřad ale dal starostovi rozum a razítko, on tudíž nejlépe ví, jak tomu v dějinách bylo.
 

Uzavřená mysl
 

Vzpomínaného primátora i starostu vyneslo do jejich křesel málo hlasů a hodně kuloárových dohod. Jsou představiteli velice čilých menšin, které si našly příležitost zapojit se do mezinárodní politiky. Při útocích na Čínu a Rusko se přitom mohou vždy spolehnout na zbabělost ministerstva zahraničí, názorovou přelétavost premiéra a podporu veřejnoprávních médií. Sdělovací prostředky to nemají těžké: stačí markýrovat boj Davida s Goliášem, statečného českého Honzy, který se nebojácně postavil medvědu i draku hladově pošilhávajícími z východu po zemi mlékem a strdím oplývající. Češi rádi podporují ty slabší. Navíc je tu ta drzost ruského ministra, který si troufl mít vlastní názor. Či dokonce Číny, jež si arogantně myslí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Na politice je nejhorší, že je v ní vždy spousta místa pro lidi s grandiózním egem a s uzavřenou myslí. Lidi chorobně sebevědomí, kteří znají jedinou pravdu a mají odvahu ji prosazovat. Hyperaktivní politiky, kteří umějí nalézt přesně místo, na které jsou zaměřeny kamery, a tam svojí nezvladatelnou aktivitou rozbíjejí, zastrašují, víří prach. Diskutovat s takovými lidmi je nemožné. Nejenže neslyší. Oni vědí, že jedinci s jiným názorem jsou trollové, kteří rozvracejí zemi v žoldu cizích ambasád či dokonce tajných služeb. Sebevědomá intuice těmto politikům plně nahrazuje pokoru vzdělání. Fakta, která se do jejich ideologických předsudků nevejdou, buď jejich podvědomí převypráví do žádoucí podoby, nebo je jejich mysl odvrhne jako bezvýznamná. Kritika ze strany nevěřících je ani neobohatí, ani nezastraší. Naopak, poskytuje jim sebeuspokojení, cítí se obdivovanými hrdiny. Pocit méněcennosti se tak u těchto politiků mísí s komplexem nadřazenosti. A v jejich nově nabytém sebevědomí je utvrzují veřejnoprávní média.
 

Dále vpřed
 

Prvního slavného vítězství Praha dosáhla minulý týden – pomník maršála Ivana S. Koněva bude odstraněn. A tak konečně 75 let od konce války začne Praha 6 hledat koncepci pomníku osvobození. Jistě zasedne komise, v níž ti nejstatečnější navrhnou, že by pomník měl především řádně zohlednit rozhodující podíl vojáků USA na vítězství. Připojená mosazná deska by mohla poukázat na zločinné intriky Stalina, který zabránil Američanům osvobodit Prahu. Je ale hlavně nutné nalézt pro pražské velikány nové téma, na němž by prokázali svoji statečnost. Soutěž v agresivní prostoduchosti by přece měla pokračovat. Co takhle spolu se stavbou Mariánského sloupu umístit na sochu Jana Husa další mosaznou tabulku, která poukáže na zločiny husitů?

A třeba už nastal čas vypsat grant hlavního města Prahy na prokádrování těch, kdo leží na Vítkově v hrobě Neznámého vojína. Včetně jejich předků alespoň do třetího kolena, nebo lépe až do slavného vítězství v bitvě na Bílé hoře. Vždyť jeden z oněch neznámých padl během karpatsko-dukelské operace Rudé armády a druhý jako legionář po boku ruských vojsk u Zborova! Co když tam v hrobě, nedej Bože, leží nějaký levičák či panslavista a slovutní pražští konšelé k němu kladou věnce!

Poznámka redakce: Matku autora této glosy vysvobodilo Pražské povstání z pankrácké věznice. Během Pražské operace Rudé armády byl osvobozen i Terezín, kde otec autora na hromadě mrtvol umíral na tyfus.

(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 16. 9. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984