Přežít nudné volby do krajů a zbytečného Senátu

Počet zobrazení: 4195

hlavicka_krejci_250.jpgDiskuse o smyslu Senátu nikdy nebyla ukončena – pouze jedna názorová skupina byla umlčena, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: V pátek a v sobotu se konají v Česku volby do Senátu a krajských zastupitelstev. Někdy mám pocit, že se tomuto tématu vyhýbáte – což od politologa není zrovna profesionální.

To máte pravdu, vyhýbám. Z hlediska obsahu, tedy předmětů sporů a formy těchto sporů, jsou příliš jednotvárné. Navíc si myslím, že by volby měly být příležitostí vrátit se k diskusi o jejich institucionálních počátcích, které pokládám za sporné. Ovšem i takové návraty jsou pohříchu často příliš suchopárné.

PZ: Zajímavé však může být, jak volby dopadnou. Ne soutěž sama, ale výsledek. Nebo jinak – co zajímavého přinesou?

Myslím, že se hnutí ANO podaří hlouběji zakořenit, pokročit ve snaze dostat podobu standardní strany zaháčkované v celé struktuře volených orgánů. Což nic nemění na faktu, že jde o stranu vůdcovského typu, která může být jen na dvě parlamentní použití. Průzkumy naznačují, že se v krajských volbách od ostatních parlamentních stran oddělí tři: ANO, ČSSD a KSČM. To by mělo ANO přinést nějaké hejtmanské posty. Zároveň by měl být rozdíl mezi nimi menší, než ukazují výzkumy pro volby do Poslanecké sněmovny.
 
Zvláštností bude, že tentokrát budou některá celostátní témata prolínat do regionů zcela organicky. Mám na mysli otázku migrantů, která má také svůj neoddělitelný krajský i obecní rozměr. S tím souvisí též pokles významu lokálních volebních uskupení na úkor etablovaných politických stran. Zdá se, že se ale neprosadí žádný z politických novotvarů…

PZ: Máte na mysli strany využívající strach z islámu?

Myslím, že tento problém je širší. Migranti – ať již prchají před válkou, či sociální deprivací, nebo jsou teroristé – se chovají logicky. Ten, kdo se chová absurdně, je Brusel a Berlín a s nimi někteří politici u nás. Selhání některých tradičních politických stran je očividné nejen ve vztahu k migrační krizi. Zdá se, že prostor pro vznik nových uskupení typu Alternativy pro Německo vykryly u nás existující politické strany a hnutí. Jistě i díky rétorice Andreje Babiše.

Oskar Krejčí: Konec českých politických dějin

Ale zpět k otázce možných poznatků z nadcházejících voleb. Třetí zajímavostí bude zápas o volební účast, který ukazuje na věrohodnost zastupitelské demokracie. Středisko analýz a empirických průzkumů (SANEP) propočítávalo svůj poslední volební model na základě 54,1 % rozhodnutých voličů. V roce 2012 se ale voleb do krajských zastupitelstev účastnilo jen 36,9 % oprávněných voličů. A připomeňme si některé údaje o prvním kole voleb do Senátu v minulosti – roku 1996 byla účast 35,0 %, v roce 2000 volilo 33,7 % a roku 2010 to bylo 44,6 %. V druhém kole byl vždy výrazný pokles volební účasti. Volby do Senátu, zvláště pak druhé kolo, jsou tak trochu testem důvěry. Pro dokreslení problému dodávám, že voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 se účastnilo rekordně málo oprávněných voličů: 18,2 %. Takto zvolené zástupce nelegitimizuje demokratická většina lidu, ale doplňková volební pravidla.

PZ: Patříte mezi dlouhodobé kritiky Senátu. Co vám na něm vadí?

Nesmíme zapomínat, že diskuse o jeho smyslu nikdy nebyla ukončena – pouze jedna názorová skupina byla umlčena. Senát jako druhá komora má smysl jen ze dvou důvodů. Především to může být  poradní sbor moudrých, jak se o to pokoušel římský senát v dobách království, nebo jak to předstírá Sněmovna lordů ve Velké Británii. Obdobně v dobách Rakousko-Uherska, kde funkci senátu plnila Panská sněmovna Říšského sněmu, která byla složená z mužských členů rodiny panovníka a z vysoké šlechty, členů z titulu církevních funkcí a ze zástupců veřejnosti jmenovaných císařem za zásluhy o stát či církev, vědu nebo umění. Z Čechů takovýmito „senátory“ byli například podnikatel Emil Škoda, architekt Josef Hlávka, sochař Josef Myslbek, hudební skladatel Antonín Dvořák či spisovatel Jaroslav Vrchlický. František Palacký byl sice císařem jmenován doživotním členem, ale z důvodů politických výhrad ohlásil po necelém půlroce pasivní odpor a už nikdy od Panské sněmovny nevkročil. Palacký cítil, že přidělená role by pro něj byla politickou kapitulací a badatelská smrt. Svým odchodem z Panské sněmovny vytýčil hranice mravnosti intelektuála, které jsou pro dnešní dobu, kdy se většina intelektuálů honí za politickými prebendami či pochvalou mocných, málo viditelné.

PZ: Dobře, mluvíte o době dávno minulé. Jaký druhý smysluplný důvod pro existenci Senátu vidíte?

Složitost společnosti. Například Spojené státy jsou zemí, kde živá tradice vyžaduje funkční rozdělení jednotlivých států a federace. Je zde promyšlená dělba pravomocí, přičemž se volí vždy dva senátoři za různě velké státy Unie. V USA je Senát navíc zdůvodňován i potřebou zpomalit legislativní proces, aby uspěchané zákony nesměřovaly nežádoucím směrem. Nebo Rusko. Tam vidíte etnicky pestrou společnost s odlišnými subjekty federace, které mají své zastoupení v horní komoře Federálního shromáždění.

PZ: Naznačujete, že náš Senát nesplňuje ani jednu z výše uvedených charakteristik – je tedy podle vás zbytečný?

V podmínkách malé České republiky je zbytečný. V unitárním státě s etnicky jednotným obyvatelstvem nelze logicky zdůvodnit existenci senátu.  

PZ: Teď by vám ale mohl někdo namítnout, že Senát Parlamentu ČR mnohokrát prokázal svůj význam tím, že zachytil chyby v zákonech, které přijala Poslanecká sněmovna. I na Slovensku jsou slyšet hlasy, že by měl být senát vytvořen.

V naší zemi byla přijata spousta mírně řečeno problematických zákonů, aniž by si toho někdo v Senátu povšiml. Navíc má Česko v politickém systému zabudovány i jiné, „nesenátní“ mechanismy kontrol a zpomalování legislativního procesu – například prezidentské veto. A opravné mechanismy – například stížnost k Ústavnímu soudu. A je tu nejčastěji užívaný nástroj nápravy pochybení v zákonech: přijímání novel poté, kdy se zjistí, že byla udělána chyba.

V pozadí většiny slovenských návrhů na vytvoření senátu je velice častá iluze, že obsah politiky se dá změnit reorganizací institucí. Například že vytvořením senátu změníte politickou kulturu. Navíc si nemyslím, že v Česku se senátem bylo přijato méně nedokonalých zákonů než na Slovensku bez senátu.

PZ: Dobře, zopakuji otázku starou jako senát sám: dá se senát zrušit?

Vynechejme cromwellovský přístup, který se osvědčil v polovině 17. století: tehdy Oliver Cromwell vešel do anglické sněmovny v čele oddílu mušketýrů a svůj slavný projev zakončil slovy: „Ve jménu božím, jděte!“ V dnešním Česku je zrušení Senátu obtížnější, protože k tomu je nutná změna Ústavy, tedy přijetí ústavního zákona. K tomu v Česku potřebujete nejen tři pětiny hlasů všech poslanců, ale také souhlas tří pětin hlasů senátorů účastnících se jednání. Tedy tři pětiny senátorů, kteří se dobrovolně zřeknou privilegií, které jejich funkci doprovázejí.

PZ: Což zní jako z říše snů.

Klasická římská moudrost praví, že „senátoři jsou sice čestní mužové, ale senát je zlá šelma“. Obávám se, že tato často citovaná myšlenka mnohé senátory přeceňuje.

PZ: A stalo se někdy, že se podařilo druhou komoru parlamentu zrušit ústavní cestou?

Podařilo se to například ve Švédsku, v Severním Irsku, Jižní Africe, Turecku, Peru, na Cejlonu, v Nikaragui, na Maltě, v Etiopii či Íránu, v Libyi, ale i v Bavorsku nebo ve Venezuele. Počátkem prosince proběhne v Itálii referendum, které by mohlo nastartovat změnu „republikového senátu“ na „senát regionů“, složený převážně z představitelů místních samospráv, a snížení počtu senátorů na méně než třetinu.

Techniky rušení druhé parlamentní komory bývají různé, jako nejschůdnější se jeví začlenění senátorů do dolní komory parlamentu. Tím se zachová mandát a výhody s ním spojené, což je pro získání souhlasu senátorů s reformou podstatné. V Československu byl tento mechanismus použit tak trochu jako trik při jiné příležitosti. Čeští poslanci Federálního shromáždění v listopadu 1992 zvedli ruku pro ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky v klamné víře, že budou převedeni do Senátu České republiky. Jeho existenci sice Ústava České republiky, přijatá v prosinci 1992, přepokládala, avšak jeho zaplnění federálními poslanci by předpokládalo zvláštní zákon České republiky. A proč by jej Poslanecká sněmovna přijímala? Aby se dělila o moc, privilegia, prestiž? Proto nebyl vytvořen ani původně zamýšlený Prozatímní senát. A tak jsme sice měli od ledna 1993 na ústavním papíře dvoukomorový Parlament České republiky, ale první senátoři byli voleni až v listopadu 1996.

PZ: Pochopil jsem správně, že máte výhrady i k volbám do krajských zastupitelstev?

To je problém zcela jiného řádu. Krajská zastupitelstva jsou v podmínkách Česka či Slovenska neodmyslitelným samosprávným celkem. Ty současné vznikly na základě zákona z roku 1997 a voleb v listopadu 2000. Přesněji řečeno vznikly Vyšší územní samosprávné celky (VÚSC), tehdy 14 krajů různé velikosti a lidnatosti. Předchozí krajské členění bylo vytvořeno v roce 1960 a v dnešním Česku znamenalo vznik sedmi krajů plus Praha. Tyto kraje sice nectily historické zemské dělení na Čechy a Moravu, časem se ale vžily, protože odpovídaly moderní infrastruktuře. Jenže toto pojetí bylo formálně zrušeno v roce 1990 rozpuštěním Krajských národních výborů. Dodnes jsou však podle nich územně členěny soudy a prokuratura. 

Současné VÚSC při svém vymezování příliš doplatily na touhu po diskontinuitě, ideologickém komplexu požadujícímu co největší odlišnost od uspořádání za bývalého režimu. Jenže současné VÚSC jsou příliš malé a různorodé pro to, aby mohly sloužit jako statistická a zúčtovací jednotka Evropské unie například pro dotace z rozvojových fondů. A tak bylo vytvořeno osm regionů soudržnosti, jak to vyžaduje Nomenklatura územních statistických jednotek, NUTS 2. Ta nápadně připomínají kraje z roku 1960.  
Vám to vše připadá logické?

PZ: Dá se to změnit?

Dá, jenže by to asi stálo miliardu korun.

PZ: To se zdá jako příliš drahá náprava. Přesto pokládáte VÚSC za důležité i v jejich nynější podobě?

Samozřejmě. Jsou jedním z projevů subsidiarity, snahy přenést rozhodování na co nejnižší úrovně – co nejblíže ke konkrétním problémům i k normálním lidem a co nejdále od byrokratů a politiků z centra, kteří jsou až příliš často zatížení ideologickými předsudky a parazitními skupinovými zájmy. Nesmíme však nikdy zapomínat, že smyslem voleb v liberální demokracii není výběr nejschopnějších, ale legitimizování moci. Volbami se někdo stává oprávněný k výkonu funkce, ale nezmoudří ani se nestane mravnějším.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984