Proč nezvládáme COVID?

Jedenáct osobností z velmi různých názorových proudů odpovídá na aktuální otázku, která dnes trápí celé Česko. Proč nezvládáme pandemii?

Česko koronavirovou nákazu nezvládá. Po relativně úspěšných opatřeních z loňského jara se od podzimu řadí mezi nejhůře postižené státy světa. Koncem února přišla vláda s novými omezeními. Je na místě se ptát, zda má březnový lockdown smysl a proč se ve válce s virem tak nedaří. Naši přispěvatelé nabízejí pestrou paletu pohledů, které se jen těžko nechají klasifikovat do obvyklých názorových proudů či členit podle ideologických linií. Virus prostě míchá se vším. Ale jednu starou pravdu potvrzuje: první obětí každé války je právě pravda. Na jedné straně řadu věcí o viru prostě nevíme, jeho chování neustále překvapuje. Přírodu nezajímají naše intepretace a očekávání. Na druhé straně leccos známo je, ale zasypáno buď nekompetencí nebo dezinformacemi, za nimiž se skrývají různé zájmy. Kontrast mezi tvrdým omezováním běžného života (pohybu, škol, služeb) a pokračující průmyslovou výrobou patrně souvisí více s politickou ekonomií než se zdravím. Podobně o útocích na chlorochin, ivermectin či Sputnik V ze strany médií i „nezávislých“ expertů rozhodují spíše ziskové marže a geopolitické zájmy. Ale až s odstupem si ujasníme, čeho jsme dnes svědky.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Heda Čepelová, socioložka a analytička

Jsme přímo uprostřed situace, která má potenciál definovat epochu (zpětně na ni budeme hledět tak, jako dnes hledíme na války nebo velké hospodářské krize). A zjišťujeme, že ani jako kolektivní entita (stát, společnost, národ), ani jako jednotlivci nemáme v ruce žádný nástroj, jak do pravidel nové epochy promítnout naše přání a preference. Tento nástroj nám vyrazila z ruky poslední ideologie, kterou lze v českých podmínkách vnímat jako opravdu celonárodní a plošnou. Tou ideologií je klausismus: vyhrocený devadesátkový individualismus, jehož podstatou je odmítnutí jakéhokoliv sebeomezení ve prospěch celku, což je prezentováno jako výhodný pragmatismus. Má-li nějak být, ať to neomezí mě, zbytek mě nezajímá! Zde je ovoce: nejmenší omezení dopadá „pragmaticky“ na ty nejsilnější (například na průmyslové a exportní firmy), zatímco jako celek jsme se rozplácli na ideologickém dně.

Andrej Duhan, právník a publicista

Nejsem zastánce tvrdých lockdownů, protože jsou z ekonomického i sociálního hlediska nakonec neudržitelné. Naše vláda ale jinak epidemii řídit neumí. Série improvizací, tragické komunikace a bezradnosti nás dovedly do situace, kdy zřejmě nebylo zbytí. Naprosto příznačné je, že pár dní před tímto lockdownem vláda hovořila o otevírání obchodů a škol. Primárním viníkem současné situace je tedy vláda. Ta nijak nevyužila čas mezi první a druhou vlnou, zejména pokud jde o kapacity testování a trasování, které jsou základem. Všechno, co nás od lockdownu mohlo ušetřit anebo alespoň zkrátit jeho délku a intenzitu, vláda neprovedla anebo zkazila. Bylo by ale příliš jednoduché svádět nezvládnutí covidu pouze na vládu. Pandemie naplno ukázala, že náš stát je v rozkladu. To vláda svým chaosem pouze podtrhla, ale nezapříčinila. Nízká kvalita vládnutí, slabé vlády, zadávání veřejných zakázek, zákon o státní službě, organizace ministerstvem a státními úřady (a koordinace mezi nimi), neschopnost pracovat s daty, provádět reformy, organizovat velké logistické operace, extrémní byrokratizace, to vše tu bylo před touto vládou. A je pozoruhodné, jak málo se o tom mluví.

Petr Hampl, sociolog

Aplikovaná strategie zavrhla tisíciletou zkušenost, že jediným účinným řešením je vymýcení viru. Místo toho se snaží o: a) o permanentní udržení epidemie přesně tak rozsáhlé, aby těsně nedošlo ke zhroucení nemocnic, b) koncentrovat veškeré náklady karanténních opatření na konkrétní skupiny, jako jsou zaměstnanci ve výrobním sektoru a drobní podnikatelé, c) minimalizovat kompenzace. Byla to extrémně riskantní strategie, navíc bez jakéhokoliv záložního plánu. Zhroucení tedy není překvapující. Jasná varování zaznívala už loni na jaře. Je spíše na místě otázka, jestli je souhrn provedených kroků veden nějakou strategií. Jestli tomu není spíše tak, že vše vzniklo spontánně uvnitř byrokratických aparátů tak, že různé skupiny prostě prosadily své momentální finanční zájmy, a že členové vlády nebyli schopni problém vůbec pochopit, natož ovlivnit. Pak by nešlo jen o nezvládnutí epidemie, ale o hlubokou krizi celého způsobu vládnutí. Tomu nasvědčují výsledky této i minulých vlád v jiných oblastech.

Jan Keller, sociolog

Omezení u nás jsou zhruba na stejné úrovni jako v Bavorsku. Včetně jejich nasměrování na mimopracovní kontakty a ušetření průmyslu. Přitom máme denně nakažených více než v celém Německu. Logicky z toho vyplývá, že rozdíl musí být v míře dodržování. Proč se opatření dodržují u nás méně? Nevěřím, že to je věc národního charakteru. Není prokázáno, že by se národy lišily mírou pudu sebezáchovy. Je to věc postihu a jeho výše. Kdyby byl u nás postih tak tvrdý, jako je v Německu, chovali bychom se ukázněně jako Němci. Proč u nás postih tak tvrdý není? Protože se vláda bojí, že jí různí exhibicionisté nařknou z „návratu ke komunismu“. Je to velice podlá strategie a těžko se proti ní dá bojovat, což naši vironosiči velice dobře vědí. Už se těším, až budou dnešní obhájci svobody sestavovat vládu. To, co dnes provádějí, se obrátí proti nim. Bohužel na to doplatíme zase my ostatní.

Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů

Celý rok porovnávám českou cestu s cestami zahraničními. Samotný lockdown nepomáhá zamezit šíření nákazy, v české přísné podobě spíše škodí; vhodnější jsou jiné nástroje jako testování, trasování a očkování. Naopak ve mně s postupujícím časem sílí podezření, že přetrvávající nebo znovu zaváděný lockdown působují nevratné škody v ekonomické, psychologické, vztahové i sociální oblasti. Stát by se měl zaměřit na jiné nástroje a v budoucnu už o něm neuvažovat. Příčin nezvládnutí pandemie je více: nulová strategie, nesystémové zavádění obrovského počtu nesrozumitelných opatření a zásad, na nichž pak nikdo netrvá, zmatená komunikace, nulové zapojení osobností a pokles důvěry ve vládu, která ukládá přísná opatření, ale sama se jimi neřídí. Vláda by měla kombinovat cílená omezení a adresnou finanční podporu s organizačními změnami ve zdravotnictví a s optimistickou vysvětlovací kampaní, která půjde ruku v ruce s výzvou k osobní odpovědnosti a individuální ochraně.

Jan Májíček, publicista a aktivista

Selhávání české vlády v boji s koronavirem je projevem dvou spojitých tendencí. Na jedné straně je to subjektivní selhávání politických představitelů (jak vládních, tak opozičních), kteří nejsou schopni vládnout a rozhodovat v perspektivě delší než týden či měsíc. Na straně druhé je to krize neoliberálního vládnutí, která v politice potřebuje jen pravověrné představitele politiky škrtů a omezování státu. Rozhled a perspektiva nejsou potřeba, protože kromě drobných zásahů vše ostatní vyřeší trh. To platí i o sociální demokracii. Během pandemické krize pak tyto tendence prohlubují a násobí škody pandemií způsobené. Dosud však není důvod k jejich revizi, protože průmyslový i finanční kapitál není přímo ohrožen: banky byly vtaženy do „pomoci“ jakožto ti, co rozhodují o tom, komu a za kolik se půjčí; průmysl běží, i když jinak není od března možné dělat vůbec nic. Evropa na tom není o moc lépe. Jsme odkázaní na soukromé firmy, které selhávají v dodávkách vakcín, ale místo o pozastavení patentů a výrobě generik napříč kontinentem, se média a politici dohadují o Sputniku V.

Kateřina Smejkalová, politoložka

Vedle ostatních diskutovaných důvodů, jako je zpackaná komunikace vlády, slabost struktur státu nebo absence jasné strategie a včasného konání, vidím jako klíčová další dvě selhání: jedním je kombinace dlouhodobě nízkých mezd a příliš nízkých kompenzací za vypadlou mzdu v karanténě a nemoci. Odměna za práci u nás široké vrstvy i za dobrých časů nechává v neustálé nejistotě, zda pokryjí základní výdaje. Spadne-li příjem na nemocenské nebo v nařízené izolaci ještě skoro o polovinu, je pro mnoho lidí otázkou ekonomického přežití se tomu vyhnout, což je pro vývoj pandemie fatální. Je naprosto nepochopitelné, že náprava přišla až nyní. Druhou nepochopitelnou věcí je, jak dlouho mohli bez větších omezení fungovat zaměstnavatelé mimo kulturu a gastronomii. Je zřejmé, že apel na omezení kontaktů při současné povinnosti docházet do rizikové práce jakoby nic, může způsobovat u dotčených lidí pochyby o tom, jak vážná tedy situace vlastně je, které pak mohou vést k nedodržování ostatních opatření.

Matěj Stropnický, novinář a politik

Trochu bych rozlišil: vláda nezvládá určitou část potýkání se s pandemií, a to rychle a včas zpřísňovat a opatření vymáhat, když čísla stoupají, a naopak obezřetně a výběrově rušit opatření, pokud se situace zlepší. Svým k tomu přispívají i média, neboť restrikce (třeba cestování) servírují jako omezování svobody, a úspěšný tlak velkého byznysu, který nám před pár dny opět ukázal, kdo je tady pánem. Ale vláda byla schopná rozjet několik funkčních záchranných programů (hned na začátku antivirus a ošetřovné, teď ještě izolačku), jimiž za cenu velkého zadlužení státu dost zmírnila ekonomické dopady lockdownů a udržela tedy například nezaměstnanost nejnižší v Evropě. Vedle počtu nakažených na sto obyvatel a počtu zemřelých, v nichž skutečně propadáme, jsou tedy i jiná čísla, krom nezaměstnanosti ještě tempo očkování: v březnu v něm v EU bylo Česko prostě jen průměrné. Jestli pandemie něco vyvrátila, tak strašení, že je naše vláda autoritářská: bojí se lidí, médií i byznysu. Vlastně všech.

Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu

Zatím sledujeme, že se vláda vyhýbá radikálnějším krokům. V situacích, kdy je nemoc na vzestupu, ji jen přibrzdí (jako teď), aby hned zase rozvolnila evidentně pod tlakem nejrůznějších lobby. Lockdowny se nedotahují do konce, epidemie se vnímá jako něco lineárního a ne cyklického. Pořádně nefungují ani základní postupy, karantény, trasování a testování. Nedotaženost společnost vyčerpává a promrhala se poměrně vysoká důvěra státním institucím na začátku pandemie v březnu 2020.  Není překvapivé, že úřady čelí vlně neposlušnosti a nedůvěry. Trvá to moc dlouho, je moc velký chaos a je tu moc neomluvitelných nekonzistencí. Dává to smysl? Snad tehdy, kdyby strategií vlády bylo „regulované promořování“, které by odpovídalo kontextu dneška – novodobé „laissez-faire“ s korporativními zisky nade vše v kontextu omezené suverenity. Tím „regulačním“ mechanismem by pak byly marketingové odhledy na podzimní volby. Každopádně tu máme neveselý portrét českého vládnutí uprostřed krize. Poučíme se z toho?

Ilona Švihlíková, ekonomka

Hlavní faktor selhání vidím v tom, že se jako dominantní vidění pandemie prosadil kompromis mezi počtem mrtvých a nakažených na straně jedné a stavem ekonomiky na straně druhé. Tato zvrhlá výměna (ve smyslu: nemůžeme zavírat, to si nemůžeme dovolit) ukazuje naprosté nepochopení toho, jak pandemie funguje. Jak ukazuje řada asijských zemí, ale také např. Nový Zéland, země, které nedělaly žádné kompromisy a na první místo jasně postavily zdraví a životy svých občanů, mají také ekonomiku v nejlepším stavu. Přidejme k tomu zajetí státu lobbystickými skupinami jako je Hospodářská komora (o jejichž asociálnosti netřeba ztrácet slov), velmi nízkou vymahatelnost práva, která povzbuzuje ignorování či přímo vysmívání se opatření. To, že máme „jen“ přes 23 000 mrtvých při tak obrovských počtech nakažených, je díky zdravotnickému systému, který je i díky výjimečnému nasazení zdravotníků, extrémně odolný.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Úvodná ilustračná mapka: Wikipedia.org