Reklama
Reklama

Reminiscence na minulost

Počet zobrazení: 1071
Originálnost
 
„Není nad původnost!
každý po ní touží:
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.“

 

Karel Havlíček Borovský
 

Sladké i břitké slovo poezie člověka oblažuje.

V nedávných rozpomínáních na okamžiky, kdy se zrodil samostatný stát, Československá republika, jakoby neexistovaly básně, jakoby ty, které tak početně ve své době vznikly, někdo chtěl vědomě přiškrtit.

Básnické reedice básnické tvorby se nekonaly. Proč opěvovat dobu, v níž se dávalo na oltář vlastenectví, úcta k Masarykovi, Štefánikovi, Benešovi, kdy se probouzel Heinleinův fašismus, Tukův, Ďurčanského a Sidorův radikalismus, téměř nepadla ani zmínka o programu politické autonomie Slovenska pod autoritativním vedením Andreje Hlinky, který se v letech 1918 – 1919 významně zasloužil o vznik ČSR a byl vždy chápán v rámci společné republiky.

csr.jpg

Jakoby se to nehodilo do krámu.

Poezie rozmáchla v letech 1918 – 1938 – při dvacetileté existenci Československé republiky svá mohutná orlí a sokolská křídla. 

Skvostnou publikaci vydal v květnu 1938 „Klub nakladatelů Kmen“  pod titulem „Básnický kalendář 1918 – 1938“.

Je živým svědectvím, jak reagovali naši čeští, slovenští, polští, maďarští, rusínští lyrikové na vážné události své doby. Na padlé bojovníky v bojích veršem vzpomínal Fráňa Šrámek:

„Vojáci každý den padali, / padali také v máji, / a šípky když kvetou po světě, / čas je, by ze hrobu vstali, / vojáci usednou na hrobech, / větrají na slunci rány.“

Veršem plakal Martin Rázus nad Milanem Rastislavem Štefánikem: „Dnes je doma, doma, / veď doletel, kam duša túžila, / však-hajh! nie v náruč matky ani rodu, / lež v stlpe dymu Smrti v ramená, / by sotva prišiel – mal sa ku odchodu...“  

Za čím tito světlonoši tehdy šli a hlavně co chtěli?

Uspořádáním a předmluvou velmi nesnadného a zodpovědného sborníku byl pověřen Robert Konečný. Nemohl se vyhnout imperativu, který zněl:

„ Skutečná poezie neroste ve skleníkovém pařeništi, roste ze života. A největší je tam, kde se básník v okamžiku tvůrčího aktu stává středem světa, jež se nezpronevěřil nejvyššímu příkazu: být zcela a nepředstíraně svůj a být jist, že verše, které píše, musí být signálem k revoluci. Nemyslím na revoluci třídní. Myslím na revoluci, obrat duchovní.“ 

Doslov napsal srdcem a mečem velký básník Jaroslav Seifert.

Nemohl minout ani jediný milník prošlého dvacetiletí.

„I smrt prvního presidenta byla naším básníkům faktem, odsunujícím rychle vše méně významné a méně slavné.“

Zmínil Jaroslav Seifert.

A nemohl nezaznamenat verše nikoho – Jiřího Wolkra, Josefa Hory, Viktora Dyka, Laca Novomeského, Jakuba Demla, Daňa Okáliho, Jana Zahradníčka, Jiřího Mahena, Jána Poničana, Františka Halase.

Jak to bude nyní? Jak to bude letos?

Nebesa otevřte se! Jsme před třicátým výročím kardinální změny; kdy se rozpadl po roce 1993 jednotný stát Čechů a Slováků.

Hopsa, hejsa do Brandejsa.

Jsme si opravdu i dnes tak blízcí – Češi, Slováci – jako nikdy dříve?

„Dosť bolo Havla!“

Znělo Bratislavou po roce 1990!

Byl jsem u toho, Havel běžel na Náměstí SNP pod lešením odzdola po levé straně s ochrankou k prezidentskému autu se standartou. Auto bylo poškozené na blatníku, hned blízko  standarty.

První prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová klade kytici květů v roce 2019 k Havlovu hrobu.

Vzdává oficiální poklonu u  sochy Milana Rastislava Štefánika před petřínskou hvězdárnou.

Snad jenom z  časových důvodů, o čemž sám silně pochybuji, nestíhá položit velkou kytici květin u Masarykovy sochy před Pražským hradem, natož i na hrob v Lánském hřbitůvku.

K hrobu Tomáše G. Masaryka, jeho ženy Charloty a syna Jana Masaryka.

Čechům by určitě tímto gestem udělala velkou radost.

Přesto stačí na Hradčanském náměstí, vedle Masarykovy sochy, vzdát slovenská hlava státu ve stejném roce poklonu „Miliónům chvilek pro demokracii!“

Dav hřímá:

„Ať žije Slovensko“.

Ještě stačí na pražské Kampě shlédnout obnovenou hru ze Semaforu: „Zuzana je sama doma.“

A co na to všechno český a slovenský básník?

Jaký se pro nás, pro nás české a slovenské milovníky poezie chystá na obou stranách „Básnický kalendář 1989 – 2019“?

Kolik radosti a kolik bolesti z uplynulé  křivolaké cesty třemi desetiletími pro nás zanechali mistři krásného slova?

Této, ať chceme či nechceme, „havarované společnosti“.

Ani smrt Václava Havla a jeho padesátitisícový pohřební průvod Prahou se nestaly faktem, který by odsunul vše méně významné a méně slavné.

Jako se to stalo po skonu prezidenta Osvoboditele, jednoho ze spoluzakladatelů společného státu.

Jaké sbírky veršů vyzpívali velcí čeští a slovenští básníci ze svých srdcí a jaké meče vytasili, když srdce obou národů nejenom plála, ale i krvácela?

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama