Reklama
Reklama

Rezervy a hodnoty Západu

Počet zobrazení: 1810

Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři zamýšlí nad tím, jaké možnosti má Západ v úsilí překonat následky pandemie. Ukazuje na to, jak stereotypy v myšlení brání efektivní rekonvalescenci západní společnosti. 

Doba koronavirová je plná emocí a chaotických reakcí. Ve snaze změnit strádání lidí a ekonomiky, ale i politické dopady pandemie pumpují vlády do sociálního systému a ekonomiky reálné i nereálné peníze. Neméně snaživé jsou také instituce, jako je Federální rezervní systém USA (FED). Poslední dostupné údaje hovoří o globálním balíku o velikosti přibližně sedmi bilionů dolarů. Přijde čas, kdy se objeví otázka, jak byly tyto peníze využity. Část peněz v stimulačním balíku tvoří půjčky, část pomůže potřebným, část povzbuzuje osobní spotřebu, část dluhu pohltí inflace, část zamíří do velkých firem a bank, část… Donald Trump slibuje, že po vítězství ve volbách nechá provést audit FEDu. Když se dožije druhého vítězství v prezidentských volbách, audit FEDu by mohl vést k devalvaci dolaru třeba cestou navázání jeho hodnoty na zlato. Nabízí se ale i jiné možnosti, jak ekonomikám pomoci při rekonvalescenci: například omezení vojenských výdajů.
 

Vojenské plýtvání
 

Byl to John Keynes, díky kterému v liberalismu zdomácněla představa, že kapitalismus ke svému přežití potřebuje vysokou zaměstnanost a spotřebu. Aby učinil svoji tezi srozumitelnou, mimo jiné napsal, že by vlády měly například pohřbívat peníze ve starých dolech a najímat lidi, aby je vykopali zpět. Tento absurdní návrh má reálnou podobu v militarismu: pohřbívání peněz ve stále modernějších zbraních zajišťuje pracovní místa, zvyšuje příjmy, pomáhá stabilizovat ekonomiku přesunem zdrojů. Zbrojení umožňuje financovat výzkum ze státních zdrojů, zajištuje odbyt – výrobky kupuje především stát, který pomáhá i s vývozem. Pohřbívání peněz ve vojenské výrobě podle některých autorů pomáhá zchladit přehřátou konjukturu. Zbraně jsou výrobek, jehož užitná hodnota  či „produktivní spotřeba“ je koneckonců spojena se sebezničením – náboje se vystřílí, bomby vybuchnou…

Patří k rozporuplnostem kapitalismu, že velký obhájce konzervativních hodnot, americký prezident Ronald Reagan, svými opatřeními pomohl prokázat pravdivost části keynesiánské teorie: ač hlásal svobodu trhu, což potvrdil snížením daní, pomocí výrazného navýšení vojenských výdajů napomohl v USA ukončit recesi 80. let minulého století. Zbrojení díky jeho rozhodnutím dostalo ještě jednu funkci: nastartovalo ohromné zadlužení Spojených států. Od Reaganových dob dodnes vyrostlo zadlužení federální vlády Spojených států na 24 bilionů dolarů. A vojenské výdaje USA dále rostou. Pravda, nejen výdaje Spojených států.

V loňském roce se vojenské výdaje ve světě oproti roku 2018 zvýšily o čtyři procenta a přiblížily se k hladině dvou bilionů dolarů. Ne každý ale má stejný podíl na tomto pohřbívání peněz. Podle výroční zprávy NATO vynaložily v uplynulém roce členské země Severoatlantické aliance na takzvanou obranu přes bilion dolarů, tedy více než polovinu světových výdajů. To představuje meziroční nárůst o 6,0 % (v evropských členských zemích plus Kanada nárůst 4,6 %);  nákup zbraní vzrostl o 12,1 %. V armádách NATO loni sloužilo téměř 3,3 milionů lidí.
 

Produktivní spotřeba
 

Dějiny potvrzují, že armády nemusí být vždy zbytečné. Produktivními se stávají tehdy, když chrání životy, území a materiální i duchovní hodnoty před nepřátelským útokem. Zisk mohou také někdy přinést, když dobývají cizí území a zabírají cizí majetky. Podle moderního mezinárodního práva pouze onen první případ produktivního využití armády je oprávněný. Jenže obsadit tu či onde nějaké to cizí ropné pole je tak lákavé… A pak je tu problém s preventivní obranou a odstrašením protivníka. „Chceš-li mír, připravuj válku!“ Toto slavné antické doporučení je však platné pouze někdy. Svět zbrojí a válčí současně: i upřímné zbrojení pro mír může ten druhý vnímat jako přípravu na útočnou válku. Mír bývá definován jako absence války, ovšem v reálném životě existují mír a válka vedle sebe. Po celé lidské dějiny.

Jednu z pastí přemyšlení o válce představuje takzvaný zrcadlový efekt: protože nevíme, jak se rozhoduje v Moskvě a v Pekingu, předpokládáme, že uvažují a budou jednat jako my. Když Západ vyrostl v 16. století na globálního hráče, kolonizoval téměř celý zbytek světa; když se změnil poměr sil uvnitř Západu, vypukly dvě světové války. Je tedy třeba vysvětlit veřejnosti, že Rusko a Čína tím že rostou, ohrožují Západ a jím tak láskyplně vytvarovanou  povahu globalizace. Ohrožují ho především vojensky. Proto je nutné usilovně zbrojit. Vždyť i Peking a Moskva zbrojí. Jenže podle nedávno vydané ročenky londýnského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS) činily loňské vojenské výdaje Číny a Ruska dohromady 242,7 miliard dolarů. Protože IISS používá stejnou metodiku jako NATO, lze s jistotou říci, že výdaje Severoatlantické aliance jsou více než čtyřikrát větší než výdaje Číny a Ruska dohromady. Navíc platí, že politiku a zbraně Pekingu a Moskvy nelze sčítat jako politiku a zbraně států NATO. Vazby Ruska a Číny jsou volné, v Severoatlantické alianci vládne disciplína.

Většina západních studií povzbuzujících zbrojení z poslední let zdůrazňuje především nebezpečí jdoucí z Pekingu. Protože Čína ekonomicky roste bezprecedentním způsobem, zvedla i vojenské výdaje – a podle zrcadlového efektu je tedy jasné, že Západ vojensky ohrožuje. Lucie Béraud-Sudreau ve studii pro IISS ovšem tvrdí, že se rozdíl ve vojenských výdajích mezi USA a Čínou v posledních letech zvyšuje, nikoliv zmenšuje – což přibližuje i následující graf. Dlužno dodat, že Béraud-Sudreau v případě Číny používá větší čísla, než jsou ta oficiální z Pekingu.

voj_vydaje_krejci-1024x552.png

 

Lepší člověk
 

Svět vstupuje do vrcholné fáze zápasu s koronavirem a nejrůznější samozvaní elfové a obhájci zájmů vojenskoprůmyslového komplexu vyrazili k aktivní obraně toho, co pokládají za „západní hodnoty“ – varují všechny a všude před rudým či žlutým nebezpečím a bubnují do zbraně. Existují ale i jiné pohledy na současnost. Před několika lety spatřila světlo světa pozoruhodná kniha harvardského profesora Stevena Pinkera Lepší andělé naší přirozenosti (název je citací z první inaugurační řeči Abrahama Lincolna) s podtitulem Proč násilí upadá. Svoji představu o humanizaci člověka v průběhu dějin Pinker spojuje mimo jiné s tím, že vznik státu-Leviatanu zmenšil počet konfliktních skupin. Zároveň prý stoupá množství lidí, na jejichž blaho člověk myslí při rozhodování o použití násilí. Narůstá prý role rozumu, což dává člověku možnost racionálního přístupu k otázkám násilí. Výsledkem zdokonalování původního člověka, který měl perfektně fungující mozek, ale byl „morálně retardovaný“, je prý pokles vražd, mučení, otroctví, trestů smrti, despotizmu a politických represí, ale také pokles násilí na ženách, na dětech, na zvířatech. A také redukce válečného násilí.

Pinkerova válečná statistika, která má prokázat pokles válečného násilí v průběhu lidských dějin, je založena na jednoduchém principu: netýká se absolutních lidských ztrát, ale relativních ve vztahu k rostoucímu počtu obyvatel. To názorně přibližuje následující tabulka, která přepočítává válečné ztráty na konstantní počet obyvatel. Podle tohoto přepočtu je 2. světová válka coby nejkrvavější válka lidských dějin až devátá v pořadí, pokud jde o zabíjení.[1]

valky_krejci.png

To je bezesporu zajímavý přepočet, však pokles relativní úmrtnosti ve válkách nemusí být spojen s humanizací člověka. Došlo k němu mimo jiné v důsledku zkvalitnění lékařských služeb – až přibližně od poloviny 19. století bojové ztráty začínají převažovat nad zdravotnickými. Navíc věřit tomu, že údaje převzaté z dávných kronik jsou zjevením pravdy, je téměř stejně naivní jako důvěřovat českému veřejnoprávnímu zpravodajství.

Vzpomínky na vietnamskou vesnici My Lai či iráckou věznici Abú Ghrajb ukazují, že jedinci vytržení ze sociální kontroly mohou odvrhnout kulturní slupku a vrátit se k atavistickému násilí. Problém je i v tom, že v organizované společnosti stačí, aby humanizací neprošla malá vládnoucí vrstva – a násilí nabírá svoji „klasickou“ podobu. Jak ve vzdělané společnosti dokázaly emoce umlčet rozum i v tak vzdělané společnosti, jakou je německá, může přiblížit tzv. křišťálová noc rozpoutaná v listopadu 1938 nacisty. Se zemí byly srovnány synagogy, rozbíjeny výkladní skříně obchodů, byly zničeny tisíce podniků patřících židovským podnikatelům, desetitisíce Židů byly napadeny, mučeny a téměř sto z nich bylo během tohoto pogromu zavražděno rozvášněným davem. Američtí političtí psychologové John Sabini a Maury Silver přišli ale v této souvislosti s ještě jedním zvláštním propočtem.

Během holocaustu německý stát zlikvidoval přibližně šest milionů Židů. Matematika v tomto případě říká, že při rychlosti křišťálové noci, tedy sto zabitých za den, by dav potřeboval k dosažení hrůzného výsledku holocaustu téměř dvě století. Jenže davové násilí je postaveno na emoci, kterou nelze udržet po dvě století. Na zavraždění šesti milionů lidí nestačí dav, dočasný agregát vedený skupinovou emocí. Na to jsou zapotřebí bezbarví byrokraté typu Adolfa Eichmanna.[2] Vytvoření a provoz továren na smrt nesouviselo ani tak s pudy a emocemi jednotlivce jako s fungováním Leviatana-státu, s jednáním disciplinovaných vraždících úředníků. Proto je třeba stále varovat před nesmyslným zbrojením a hlásáním nenávisti.
 

Diplomacie dobré vůle
 

Americký antropolog Jared Diamond v knize Kolaps vykresluje několik případů, kdy se společnost zhroutila, a hledá příčiny tohoto selhání. Mimo jiné ukazuje na osud Vikingů v Grónsku, kteří věrni svým hodnotovým předsudkům nebyli schopni adaptovat se na zvrat poměrů a po pěti staletích kolonizace tohoto ostrova vyhynuli. Netřeba vidět budoucnost Západu v takto černých barvách, ovšem čas potřebného přizpůsobování se změnám již započal. Každá příležitost poučit se je dobrá. Teď se ale zdá, že Západ, a to především Spojené státy, promeškal možnost prokázat v kononavirové době dobrou vůli a přejít do humanitární ofenzívy: zrušit, či alespoň omezit sankce vůči zemím, jako je Írán či Rusko, a v podmínkách rostoucí vzájemné solidarity začít diplomacii dobré vůle.

Pořád je však ještě šance na změnu. V souvislosti s obrovským zadlužením způsobeným bojem proti pandemii lze znovu postavit otázku absurdity požadavku zvyšovat vojenské výdaje a naopak vnímat neproduktivní spotřebu jako rezervu. Jako položku, kterou je možné ořezat ve státních rozpočtech plných dluhů. Tuto potřebu šetřit budou mít všichni – nejen státy NATO. V každém případě je vhodný čas znovu připomenout, že nebezpečnou lest obsaženou v rčení „Chceš-li mír, připravuj válku“ lze překonat jediným způsobem: upravit toto heslo na „Chceš-li mír, připravuj mír“ a jednat v tomto duchu.

Odkazy:

[1] PINKER, Steven: The Better Angels of Our Nature. Why Violence Has Declined. New York: Viking, 2011, s. 195 (zkráceno).

[2] Sabini, John P.; Silver, Maury: Destroying the Innocent with Clear Conscience: A Sociopsychology of the Holocaust. In: Political Psychology. Classic and Contemporary Readings. Edited by N. J. Kressel. New York: Paragon House Publishers, 1993, s. 192-193.

(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým názorovým webom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama