Ruské červené linie

Minulý týden zveřejnila Moskva návrh Smlouvy mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o garancích bezpečnosti. Ta by se měla stát základem jednání o „červených liniích“, které by zúčastněné strany neměly překročit. Na podporu věcné diskuse o této problematice přinášíme ukázku z knihy Oskara Krejčího Geopolitika Ruska.  

Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska.
Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2017,
s. 22–27 a 505–507.   

Geopolitika vyžaduje nejen charakteristiku území státu, ale i politického prostředí, mocenského milieu, v němž se nachází. V tomto smyslu je geopolitika jedním z nejlepších pomocníků při analýze minulých konfliktů a při prognóze budoucích mezinárodních rozepří. Geopolitika, to jsou v daném případě především úvahy o pohybu síly v prostoru daného státu a jeho okolí. Východiskem věcné debaty o zahraniční politice Ruska by tak mohlo být zmapování politické hodnoty terénu Ruska. To především znamená (a) nalézt přirozené komunikační trasy, které vymezují jádro státu, sjednocují jej a umožňují pohyb do zahraničí; (b) vymezit nejdůležitější mocenská centra v okolí státu i ve světě a vztah k nim.

Spojnice mezi jádrem Ruska a mocenskými centry v zahraničí tvoří vektor, což je veličina ukazující směr pohybu moci. Vektor je v tomto případě spíše pás než linka, je to osa i se svým okolím. Protože se jedná o vektory pro tradiční způsoby komunikace, vždy odpovídají zeměpisným charakteristikám. Důležité je, že přírodní podmínky dávají geopolitickým vektorům možnost přenášet moc na obě strany. Geopolitický vektor je výslednicí různých mocenských či silových tlaků, dynamický výsledek pohybu sil, důsledek různých protitlaků. Moc je v tomto pojetí vymezena velmi široce jako všechny druhy sociální energie: terén určoval směr migrace, vymezoval trasu, po níž je vhodné vést obchodní karavany, cesty, po kterých jezdili diplomaté, ale také útočily armády. Vektory hned od počátku znamenaly cestu na koni i pěšky, později směřování prvních silnic a železnic, dnes i hlavních ropovodů a plynovodů. Vždy bylo vhodné vyhýbat se vysokým horám a pohybovat se po vodě či podél ní. Tabulka v příloze ukazuje hlavní války v novověku, vedené s účastí Ruska, rozdělené podle vektorů.

Všechny podoby ruského státu měly své jádro v otevřeném prostoru Východoevropské roviny, v němž nelze vymezit výhodnou stálou obrannou linii. Územní jádro ruského státu bylo a je otevřeno jak ze západu, tak i z jihu. To platí i o jádru moderního ruského státu, které se rozkládá podél linie Petrohrad–Moskva–Jekatěrinburg. Ani územní expanze Ruské říše přibližně dvě stě kilometrů na západ od Varšavy, jak tomu bylo po porážce Napoleona, tuto charakteristiku Ruska nezměnila. Tehdy vedla západní hranice Ruské říše v nejzápadnějším bodě přibližně na sever od Opavy, na jihu na úrovni Vídně. S tehdejším vymezením Zemí Koruny české ovšem Ruské impérium nehraničilo – oddělovalo je Pruské Slezsko. Od Uher či dnešního Slovenska jej oddělila Halič, která byla součástí tehdejšího císařského Rakouska. Jenže s příchodem 1. světové války se ukázalo, že i takto široce roztažené území státu je nedostatečné.

Skutečnost, že jádro ruského státu je v otevřeném prostoru, měla za následek, jak píše slovenský politolog Peter Juza, že „hranice Ruska byly od počátku nestabilní… mimo severních oblastí, všechny ostatní hranice neznamenaly téměř žádnou přírodní překážku vnější hrozbě“. Zároveň ale tato charakteristika otevřenosti území, kde se nalézá jádro současného ruského státu, naznačuje, že postsovětský geopolitický prostor je přirozenou oblastí zájmů a vlivu Ruské federace.

Nejdůležitější události, které jsou součástí politických dějin Ruska, proběhly na Východoevropské rovině. Pro pohyb moci v tomto prostoru je významné, že zeměpisná charakteristika Východoevropské roviny ukazuje na dvojí uzavřenost a trojí otevřenost do jiných oblastí. Právě tyto průchody k jádru a z jádra ruského státu směrem k hlavním mocenským centrům pomohly zformovat vektory ruské státnosti. Pokud jde o uzavřenost, je Východoevropská rovina částečně oddělena od Sibiře pohořím Ural a od vnitřního pásu střední Evropy karpatským horským obloukem. Otevřena je pak Východoevropská rovina ve třech hlavních liniích:

• Na jihozápadě do Černého moře a oblasti v jeho okolí. To znamená, že může navázat na komunikační možnosti směrem k Panonské nížině prostřednictvím Dunaje, tedy do jižního i vnitřního pásu střední Evropy, a směrem do Středozemního moře přes průlivy Dardanely a Bospor, tedy na Blízký východ a do jižní Evropy.
• Na severozápadě Východoevropská rovina volně přechází do severního pásu střední Evropy prostřednictvím Středoevropské (Polské a Německé) nížiny a dále do severní Francie, tedy Evropy západní. Zároveň je otevřená do oblasti Baltského moře.
• Na jihovýchodě je propojena se středoasijskou Turanskou nížinou a je otevřená do oblasti Kaspického moře a dále na Střední východ.
   

Vektory ruských dějin

Vymezení geopolitických vektorů Ruska bývá komplikováno faktem, že zahraniční politika Moskevského knížectví a následně Ruského impéria je spojena s územní expanzí po všech azimutech. Zároveň rozvoj techniky a tedy i komunikací snižuje původní význam terénu. Proto je snazší hledat geopolitické vektory hlouběji v čase. Je to možné, neboť téměř všechny hlavní geopolitické vektory Ruska se zformovaly už v době Kyjevské Rusi. Stalo se tak, jak bylo uvedeno, v prostoru na západ od pohoří i řeky Ural, tedy mimo oblast Mackinderem vymezeného Heartlandu. Zde, na rozsáhlé otevřené Východoevropské rovině, v minulosti mimořádně významnou integrační roli sehrály hlavní komunikační tepny – řeky. Ty tvořily osy geopolitických vektorů. Jejich význam se pak snižoval s nástupem nových druhů dopravy a komunikací obecně.
 

Geopolitické vektory staroruského státu

Legenda: Světlešedá plocha na mapě znázorňuje Východoevropskou rovinu. Autorem mapy je Štěpán Kotrba

Tím, že geopolitické vektory spojují jádro státu se zahraničními mocenskými centry, spoluvytvářejí rámec dějin dané země. Mapa ukazuje, že politické dějiny Ruska měly do začátku 21. století čtyři hlavní geopolitické vektory. Na této mapě, která hovoří především o staroruském státu, jsou, v rozporu s jejich významem pro Kyjevskou Rus, pro orientaci doplněny Kazaň, Petrohrad a Saraj, ale i Moskva. Tyto základní vektory s dílčími prostorovými posuny v orientaci směrem na Moskvu a proměnami zahraničněpolitických priorit plní svoji roli dodnes:

• DNĚPERSKÝ GEOPOLITICKÝ VEKTOR. Na prostorech Východoevropské roviny se jedná o severo↔jižní vektor od ústí Něvy do Baltského moře po ústí Dněpru do Černého moře a dále do Řecka a Malé Asie.
• POBALTSKÝ GEOPOLITICKÝ VEKTOR. Na tomto severním západo↔východním vektoru je spojen sever Východoevropské roviny s Baltským mořem a polsko-německou nížinou.
• STEPNÍ GEOPOLITICKÝ VEKTOR. Původně se jednalo pouze o východo↔západní eurasijskou stepní osu na jihu Východoevropské roviny přes oblast zahrnující sever Střední Asie k pohoří Altaj, do dnešního Mongolska. V 16. století se v rámci tohoto vektoru ke stepní trase připojila ještě jedna linie – transsibiřská osa. Tato osa sama o sobě nespojuje ruské mocenské centrum se zahraničními mocenskými centry, je ale činitelem, který sjednocuje ruský stát.
• VOLŽSKÝ GEOPOLITICKÝ VEKTOR. Jedná se o severo↔jihovýchodní vektor mezi Volhou a Kaspickým mořem, který pokračuje dále na Střední a Blízký východ.

V důsledku nerovnoměrného vývoje mocenských potenciálů států a nepřetržitých konfliktů v okolí Východoevropské roviny měnila geopolitická centra intenzitu své přitažlivosti. V době Kyjevské Rusi tím nejdůležitějším centrem byla Byzantská říše, což znamenalo, že nejvýznamnějším rozměrem zahraniční politiky byl jižní hrot severojižního dněperského vektoru. V období formování Ruské říše se nejvýznamnějším stal západovýchodní pobaltský vektor na severu Východoevropské roviny, ovšem jižní perimetr jak ve směru k Osmanské říši, tak do Střední Asie zůstal důležitý. Směřování expanze za vlády Petra I. předznamenalo vymezení jádra ruského státu jako trojúhelníku mezi Baltským, Černým a Kaspickým mořem. I když car napřed zamířil na jih k historickým mocenským centrům, z mnoha důvodů se posléze rozhodl postupovat jinak. Bylo to politické rozhodnutí, které určilo, že vrchol tohoto trojúhelníku v podobě nového hlavního města předurčil evropskou povahu Ruské říše. Následné úspěchy v oblastech na jihu říše a růst moci Západu učinily západní pobaltský směr téměř výhradním geopolitickým vektorem.

Expanze Ruského impéria na východ propojila jádro ruského státu s oblastí Tichého oceánu. To mělo za následek, že k uvedeným „historickým“ vektorům se v 19. století připojil ještě jeden nový, dálněvýchodní vektor. Jeho vymezení ale neodpovídá plně výchozí definici geopolitického vektoru jako dvousměrné spojnici mezi jádrem ruského státu a zahraničním mocenským centrem – tuto funkci plní jen v napojení na transsibiřskou osu:

• DÁLNĚVÝCHODNÍ GEOPOLITICKÝ VEKTOR. Tento severo↔jižní vektor směřuje od Petropavlovsk-Kamčatského přes Vladivostok k Číně a směrem na Japonsko. Velký význam má i fakt, že Rusko v severních okrajových mořích Tichého oceánu dříve hraničilo s Britskou říší a dodnes hraničí s USA. V současnosti tento vektor míří k jednomu z hlavních staronových geopolitických center – k Pekingu.

Tyto geopolitické vektory vykazují výraznou stálost. Zároveň platí, že prostředky komunikace se vyvíjely a stále vyvíjejí, což v posledních dvou staletích mění i funkci klasických vektorů. Geopolitiku kromě krajinných konstant začala výrazně ovlivňovat technika jako nejdůležitější proměnná veličina. Průmyslová revoluce snížila komunikační význam řek a moří i hor jako komunikačních překážek. Nové tunely a mosty se staly součástí železničních a silničních sítí, do vzduchu se vznesla letadla, pod ně i nad ně rakety a k novým typům lodí přibyly i ponorky. Klasickým vektorům zůstal význam výhodných obchodních tras, a to včetně tras pro nejrůznější produktovody. Proto lze říci, že z geopolitického hlediska je ruská historie sevřena do tří částečně odlišných etap, přičemž každá novější vstřebává některé rysy etapy předcházející:

a) Zformování geopolitických vektorů respektujících povahu terénu a klimatu. Tento proces proběhl už v dobách Kyjevské Rusi, jejíž jádro protínaly pobaltský, dněperský a stepní vektor. V době Moskevského carství pak bylo jádro státu ještě propojeno s volžským a dálněvýchodním vektorem. V 18. století začal dominovat pobaltský vektor.

b) Sjednocení vektorů do jednoho vojenského perimetru. Tato proměna proběhla během světových válek na západním směru, ale také v prostoru celé hranice Ruska během Krymské války, intervence po revoluci roku 1917 a za studené války. Podobu tohoto škrtícího kruhu, přirovnávaného někdy k anakondě, má i Národní protiraketová obrana USA. V pozadí těchto proměn byla revoluce ve vojenství a vytváření globálních protiruských bloků jak v dobách ruského impéria a existence Sovětského svazu, tak i v současnosti.

c) Vznik strategických zbraní snížil význam klasických geopolitických vektorů. Tyto zbraně jsou schopny řešit konečné cíle války jednorázovým úderem, vedeným ze všech směrů bez ohledu na terén. Jejich zavedení dalo vzniknout napřed polární linii fronty, protože strategické bombardéry a mezikontinentální rakety mají nejkratší dráhu mezi supervelmocemi přes severní pól. Poté balistické rakety odpalované z ponorek a střely s plochou dráhou letu umožnily zasáhnout protivníka z kteréhokoliv bodu Světového oceánu.

Současná Ruská federace čelí faktu, že na každém vnějším hrotu klasických geopolitických vektorů jsou základny či flotily USA a vojenští spojenci Spojených států. Zároveň v takzvaném blízkém zahraničí, tedy v postsovětském prostoru, jsou některé státy se společnou minulostí, ale nepřátelské současnému Rusku, nebo musí čelit hybridním válkám a barevným revolucím. Zároveň muselo Rusko obnovit rovnováhu v oblasti strategických zbraní a přistoupit k modernizaci výzbroje i organizace vojsk tak, aby vše odpovídalo nové fázi vědeckotechnické revoluce.
 

Velké války v novověku s účastí Ruska

(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument)