Ruský plán na stabilizaci Sýrie....

Počet zobrazení: 5914

Také v Libyi má Rusko zájem projevit se jako stabilizátor situace a z této „konstruktivní“ pozice, která má v arabském světě rozhodně větší ohlas než západní destrukce, dále posílí svůj vliv v regionu, nově tedy na severu Afriky.

29.1. 2017   Literární noviny


Kromě snah o řešení syrského problému se v relativně „hluchém“ období předávání moci ve Washingtonu odehrávají významné tahy také na geopolitické šachovnici, na níž se hraje o Libyi. Rusko, které si svou budoucí přítomnost ve Středozemním moři už pojistilo rozšířením námořní základny v syrském Tartúsu, v libyjském chaosu nepokrytě sází na někdejšího agenta CIA generála Chalífu Haftára, který je v čele asi šedesátitisícové Libyjské národní armády (LNA) nejmocnějším (a díky ovládnutí ropných zdrojů i nejbohatším) mužem v zemi. O sbližování jejich postojů svědčí nejen Haftárovo pendlování mezi Tobrukem a Moskvou, ale třeba i ostentativní lednová návštěva na ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov u libyjských břehů nebo Haftárova ujišťování, že Kreml na půdě OSN prolomí zbrojní embargo vůči Libyi.

Donald Trump rovněž kritizuje Kaddáfího svržení, přičemž jeho tým, přinejmenším podle čtyř stran otázek, které předal končícímu ministerstvu zahraničí a Pentagonu, zpochybňuje celou dosavadní americkou politiku v Africe. Nová moc chce kupříkladu vědět, proč více než deset let bojů proti somálským islamistům z Al Šabábu stále nekončí jejich likvidací, nebo jestli má smysl dát honit křesťanského hrdlořeza Josepha Konyho, který na jedné straně nikdy neohrožoval americké zájmy a americké tajné služby beztak už roky nejsou s to ho najít. Zájem „trumpovci“ projevili také o otázky americké zahraniční pomoci v Africe, konkrétně o její smysluplnost s ohledem na enormní míru tamní korupce. Chtěli vědět, jaké procento z této pomoci skutečně dojde ke svému určení, což je ovšem údaj, který nemůže seriózně nabídnout nikdo. Suma sumárum, už jen fakt, že se zástupci nové administrativy vůbec ptají na podobné věci, ukazuje na to, jak „zanedbanou“ byla dosavadní americká politika vůči Africe a jak malou pozornost jí ve Washingtonu věnovali. Nebo jinak, otázky dávají tušit, že nová administrativa hodlá mnohé z dosavadních postupů zrevidovat.

Nezvládnutí chaosu, který v Libyi propukl poté, co se Hillary Clintonová rozhodla zničit tamní stát, je jednou z největších zahraničněpolitických chyb Obamovy administrativy. Končící Obamův ministr zahraničí John Kerry loni v prosinci v každém případě vyloučil americkou vojenskou invazi do Libye, protože „našimi nástroji je přece diplomacie“. Den před Trumpovou inaugurací ale americké letectvo bombardovalo pozice Daeše v Syrtě a zabilo na osm desítek lidí, prý všechno jen bojovníků Daeše nebo „externích spiklenců“. Je důležité, že hned den na to se v egyptské Káhiře sešli zástupci států sousedících s Libyí a odmítli takové „obamovské“ vměšování „do vnitřních záležitostí Libye“.

To už se ale – údajně za peníze ze Spojených arabských emirátů – nad Libyí (v rámci pokračujícího zbrojního embarga) nějakou dobu zjevoval zemědělský letoun naložený bombami, které žoldnéřští piloti ze soukromé armády někdejšího šéfa nechvalně proslulého Blackwateru Erica Prince překvapivě efektivně shazují na islamistické radikály na západě země. A Eric Prince je pro změnu bratr Betsy DeVosové, kterou si Trump vyhlédl do funkce ministryně školství (nebo lépe, pro konečnou likvidaci státního, tedy neplaceného školství, ale to je jiný příběh).

Trump přitom dál zdůrazňuje ochotu spolupracovat s Ruskem na boji proti islámskému radikalismu a právě toto téma bylo i hlavním při sobotním telefonátu obou prezidentů, který si Moskva náramně pochvaluje. O společném boji proti terorismu už Trump hovořil i s dalším hráčem libyjské krize, egyptským prezidentem Abdal-Fattáhem Sísím, kterého pozval i do Washingtonu…

Zbraně přes Alžírsko


Stejně jako v případě Sýrie, tak i v Libyi má Rusko zájem projevit se jako stabilizátor situace a z této „konstruktivní“ pozice, která má v arabském světě rozhodně větší ohlas než západní destrukce, dále posílit svůj vliv v regionu, nově tedy na severu Afriky. A čím dříve se k těmto svým cílům přiblíží, tím pro něj lépe – tedy pro jistotu i dříve než se Donald Trump se svými lidmi stihne v koridorech washingtonské moci opravdu zorientovat a ujasní si priority toho, čeho by chtěl případně v Africe dosáhnout.

Už v půli ledna se začalo spekulovat, že bez ohledu na pokračující zbrojní embargo vůči Libyi generál Haftár podepsal s Ruskem dohodu o dodávkách zbraní za dvě miliardy dolarů, která měla být realizována jakmile embargo padne. Západ přitom v otázce embarga nemá příliš velký manévrovací prostor – až dosud OSN svou podporu poskytovala „vládě národní jednoty“ v Tripolisu, ale ta je jen jedním z několika mocenských center v Libyi, zrovna tím nejslabším a navíc centrem zatíženým islamistickou ideologií. Pokud by OSN zbrojní embargo zrušilo jen ve prospěch „Tripolisu“, narazí na ruské veto, a po dalších pokusech zjistí, že jediným průchozím „kandidátem na zbraně“ je Chalífa Haftár.

Jenže čekání na to, až se Západ v Radě bezpečnosti OSN „rozhoupe“ k jediné variantě, která se mu fakticky nabízí, nevyhovuje ani Rusku, ani dalšímu klíčovému hráči v regionu, Alžírsku. „Je třeba brát fakta. Nebudeme čekat donekonečna, než se libyjské politické síly nějak dohodnou. Libye potřebuje na celém svém území obnovit vládu zákona a potřebuje silnou armádu, která zajistí bezpečnost na hranicích. A s Rusy tento pohled sdílíme,“ cituje portál Middle East Eye nejmenovaného alžírského diplomata. Alžírsko jako jediný člen (dnes už přece jen proměněné) Ligy arabských států po celou dobu války v Sýrii stálo na straně Damašku s poukazem, že má samo dostatečně brutální zkušenost s islamistickým povstáním. A nyní spojilo síly s Ruskem a Egyptem pro řešení krize v Libyi.

Dohoda o dalším postupu prý byla dojednána už při Haftárově pobytu na palubě Admirála Kuzněcova 11. ledna, přičemž jí předcházela série rozhovorů v Moskvě a v Alžíru. Alžírská armáda je z 90 procent vybavena ruskou technikou a zbraněmi a podle dohody nyní právě přes ní poputují ruské zbraně do Libye. „Nebude to skutečný prodej,“ konstatuje alžírský zdroj, „ale spíš jakási forma spolupráce, která v této chvíli vyhovuje všem.“ A Haftár výměnou za to ruským ozbrojeným silám otevře libyjské přístavy a letiště.

Západ, především však Evropská unie, obecně dál – zaslepeně a z hlediska migrační krize zcela nesmyslně – svého partnera vidí v tripoliské „vládě národní jednoty“, která ale nekontroluje ani hlavní město a své každodenní přežití svěřila do rukou různých islamistických milicí. Rusko tak má nakročeno k tomu, aby využilo Západem iniciovaného chaosu a s co nejmenším „výdejem energie“ získalo vliv v Libyi, a to především na úkor bývalých koloniálních mocností, Itálie, Británie a Francie. Otázkou samozřejmě zůstává, za koho se v příštích měsících postaví Trumpova administrativa. Je ale příznačné, že strach, že by LNA mohla vyrazit na Tripolis, nyní „vládu“ přiměl k nabídce rozhovorů, byť sám Haftár ještě na počátku ledna jakákoli jednání s těmito kruhy odmítal

Libyi zřejmě čeká období „konsolidačních“ bojů.

Tož uvidíme.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984