Reklama
Reklama

S múzou
v jednom kočáře

Vítězslav Nezval a Ilja Erenburg
Počet zobrazení: 1543

„Je radostí a štěstím pro člověka, který píše své vzpomínky,
když svědkové jeho dnů žijí a když nám jejich přátelství není
odepřeno. Žel je jich už málo a čas letí…

VÍTĚZSLAV NEZVAL, král básníků
 

Je to dávno, psal se rok 1952. Šlo mi na šestnáctý rok věku. Přišel jsem z Jihlavy do Prahy, aby se ze mě stal nikoli básník, jak se mne o tom snažil přesvědčit ministr školství prof. Zdeněk Nejedlý. Stalo se to na základě dopisu, jež mu o mém básnění tehdy napsala třídní učitelka Marie Vlachová. Vůbec mu při rozhovoru nevadilo, že v přítomnosti svého tajemníka, spisovatele Jana Rysky, jedl salámový nářez a strašně přitom šišlal.

Nakonec se ze mě stal na nějaký čas řemeslník, univerzální soustružník. Nastoupil jsem do odborného učiliště státních pracovních záloh č. 13 ČKD Stalingrad v Praze 9 – Vysočanech na Harfě. Přišel jsem tam v zelených pumpkách a v bílém skampolu, které mi upletla moje maminka.

Jednoho krásného dne v roce 1953 mne zavolal učitel ruštiny, češtiny a slovenštiny Longín Klinecký (nikdy v životě jsem se stejným křestním jménem nesetkal) s mým slovenským spolužákem Ľudovítem Caunerem z  Plaveckého Štvrtku. Oznámil nám překvapivé sdělení: „Budete se oba hlásit v Karolinu a budete tam k dispozici českému básníkovi Vítězslavu Nezvalovi a sovětskému, ruskému spisovateli a novináři Iljovi Erenburgovi. Umyjte se, učešte se, čistě se oblékněte a jeďte do Prahy,“ pravil náš ctihodný, postavou vysoký učitel.

Bylo na něm vidět, že je moc rád, že může nám toto oznámení sdělit.

Dneska bychom řekli, že nás vybral jako dvě česko-slovenské hostesky „v kalhotách“ pro dvě tehdy velmi slavné osobnosti.

„Budete k dispozici těmto pánům, Ilja Erenburg a Alfredo Varela budou v Karolínu předávat básníku Vítězslavu Nezvalovi zlatou medaili Světové rady míru. A při takové významné události jim budete po skončení při jejich procházce Prahou asistovat a dělat, co vám řeknou a co budou potřebovat.“

svoboda_nezval.jpgObálka knihy Jiřího Svobody: Přítel Vítězslav Nezval, vydal Československý spisovatel, Praha 1966.

Po nějaké chvíli čekání jsme se s nimi sešli před univerzitní aulou a usedli jsme do bryčky tažené párem bílých koní. Vydali jsme se skoro za tmy na cestu Prahou. Setkání s básníkem Vítězslavem Nezvalem a spisovatelem, novinářem Iljou Erenburgem bylo příjemné. Oba dva nám podali ruce a chovali se k nám jako k dospělým mužům, přestože nás oslovovali křestními jmény a tykali nám. Nevzpomínám si už o čem v kočáře, v němž jsme jeli poprvé v životě, šla řeč. Určitě vím, že Vítězslav Nezval a Ilja Erenburg mluvili občas rusky a občas francouzsky. Občas se ale dorozumívali i česky. Vyjeli jsme s karetou do ulic a uliček Prahy. Trochu si povyrazit, jak tehdy bylo i dnes je mezi lidmi tohoto ražení zvykem. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, jak se tito dva muži mají rádi. Později o Erenburgovi Vítězslav Nezval ve svém memoárovém vyprávění napsal: „Myslím, že nás měl rád, i když jeho pero dovedlo nezamlčet slabé stránky české povahy. Nevím, kdo seznamoval Ilju Erenburga s Prahou, pro mě však bylo pocitem velké radosti vodit naše přátele z ciziny po Praze, tak jak jsem ji znal a miloval. Z básníků Sovětského svazu jsme byli nejvíce spřáteleni s Iljou Erenburgem. Jezdíval k nám jako domů. Znal nás a myslím, že viděl tak trochu dopředu, co z nás, kterého bude.“

erenburg_picassova_kresba_1948.jpgPicassova kresba z roku 1948 v Erenburgově knize Lidé, roky, život, vydal Československý spisovatel, Praha 1962.

Většina zážitků z jedné noci se mi už vytratila z hlavy, jenom okamžiky z několika zastavení v pražských kavárnách, jejichž počátek byl ve Slávii na Národní třídě, zůstaly navždycky přítomnými. Při každém zastavení jsme s Ľudovítem zjišťovali, zda jsou volná místa u stolu pro hosty a pečovali jsme o věci v šatnách. U stolu jsme však s oběma neseděli. Nezapomenutelným však bylo jediné posezení toho večera mezi nimi v restauraci pražského Mánesa, kam jsme i my byli přizváni a kde jsme dostali od básníka Vítězslava Nezvala ochutnat pohár vína z roku 1937. Kde se vzalo, tu se vzalo, bylo vzácné víno najednou na stole. Nikdo nevěděl, jak tohle krásné víno mohlo přežít okupaci. Tam, v Mánesu jsem na vlastní oči uviděl na Nezvalově prstu prsten s jedem, který prý byl darem od jistého Jaroslava Bartoše. Nezval ze své kapsy vyndal horoskop a zasvěceně o horoskopech vyprávěl.

Slyšel jsem Nezvala poprvé a naposledy v životě recitovat.

Jak později napsal Adolf Hoffmeister: „Každá velká poezie je mluvená nahlas.“

V bujaré a hlučné, avšak velmi slušné náladě, „s obidvoma rukama hore“, jak později líčil setkání a naše poslání můj stejně starý slovenský kamarád Ľudovít, jsme doprovodili spolu s Vítězslavem Nezvalem a s vozkou Ilju Erenburga do hotelu Paříž. Hned potom jsme odvezli do domovského přístavu velkého a košatého básníka do Baranovy ulice 1901/4 v Praze na Floře, který nám ještě v přítomnosti své paní Fáfinky dal ochutnat víno z domácích zdrojů. Žízeň byla tenkrát, i přes naše rané mládí, veliká. Básník nám tehdy ukázal ve svém bytě i vlastně malované obrazy. Zahrál na harmoniku a zazpíval. Kočár s vozkou nás odvezl do Nových Vysočan na internát v Novovysočanské ulici 501.

Naposledy jsem svého krajana, básníka Vítězslava Nezvala osobně spatřil v Městské knihovně v Praze, na literárním večeru v roce 1954, kde mi věnoval autogram, napsaný zeleným inkoustem do knihy básní „Básně noci“.

Všechny znalosti o obou vzácných mužích jsem si však postupně doplňoval až později, čtením jejich knih a sbírek, vzpomínkami jejich přátel. Velmi mne mezi nimi zaujalo vyprávění Vladimíra Thiela v jeho pražském bytě plném knih, kterému jsem se svým vlastním zážitkem svěřil. Ona na oplátku doplňoval zážitky své.

„Jednou Vítězslav Nezval seděl dlouho se svými přáteli a pili dobré víno. Nechtělo se jim jít domů a Nezval posezení protahoval. Byl výmluvný, řečný, jako obvykle a zabraňoval odchodu svých přátel pořád novými a novými nápady. Když se schylovalo k ránu a dopita byla mnohá číš, vstali přátelé a nutili Nezvala k odchodu. ,Dobrá, tak já půjdu domů,‘ řekl Nezval. ,Ale taxikáři neřeknu, kde bydlím. Ať ten chlapík ukáže, co dovede.‘“

nezval.jpg
Praha, Vyšehradský hřbitov. Foto: horslips5 /.Flickr

Když jsem pak po létech stál „bezplatně“ u hrobu Vítězslava Nezvala na pražském Slavíně a za úplatek v podobě žvýkaček moskevskému milicionářovi na Novoděvičím hřbitově (kde se stále něco opravovalo a vstup byl omezený) u hrobu Ilji Erenburga, vzpomněl jsem si na mladický flám s dvěma giganty doby.

erenburg2_800_531.jpg
Moskva, Novoděvičí hřbitov. Foto: Emil Polák

Jeden přede mnou tenkrát mluvil krásnou češtinou a druhý stejně krásnou ruštinou.

Uběhly roky a jeden i druhý, Vítězslav Nezval a Ilja Erenburg jsou již zasypáni téměř zapomenutím, posypem hodně žhavého popela z nové doby. Nevychází již jejich celoživotní ani vybrané dílo a z jejich životů se připomínají jenom útržky. I já bych svou vzpomenutou příhodou z mládí mohl tuto tendenci zdánlivě znásobit.

Mezitím jsem však poznal batalióny daleko větších poživačů života.

Proto nyní hlasitě volám: nedej oběma, i při jejich slabostech a strastech – jednomu ani druhému – zahynout.

Nedej živote dopustit, aby někdo poplival jejich dílo či jejich životy.

V sobotu 27. května 2000 napsal o Vítězslavu Nezvalovi v českých novinách publicista Jiří Ješ:

„Právě tento nadaný básník přišel záhy na to, že kolaborace chrání nejenom před pronásledováním, ale že se také hmotně vyplácí. A jelikož sám byl proslulý požitkář, neriskoval při svých dobrých skutcích tolik, aby tyto o své nemalé výhody mohl nějak přijít. Zrada správných zásad bývá tak údělem kolaborantů, kteří zpočátku své činy sami sobě i nejbližšímu okolí všelijak zdůvodňují jako nutné zlo, ale pak se ve své roli zabydlí a zbytní. Mimochodem i toto duchovní zbytnění vedlo k Nezvalově nadměrné obezitě, na níž pak dosti předčasně zemřel.“

Co bude jednou historie vypovídat o současných aktérech této doby?

Přiznávám, že úhel pohledu dovoluje i velmi neomezená a omezená svoboda názoru.

Vím, že nejenom nad těmito, nikoliv ojedinělými slovy o Vítězslavu Nezvalovi by se asi musel obracet v hrobě i trpitel, básník a katolický kněz (zbavený Vatikánem svátosti) Jakub Deml z Tasova.

Po druhé světové válce, když byl „obviněn“ z kolaborace, se jej u soudu zastal svou přítomností jeho přítel a kamarád, král básníků Vítězslav Nezval a z nařčení a odsouzení jej osvobodil.

Nezvalovi se takové pomoci však dodneška nedostává.

Demlovi štěstí nepřálo, dva roky po Nezvalově smrti se mu pomstili jiní – dostalo se mu někdy v roce 1960 od státní správy se sídlem v Třebíčí zvýšení starobního důchodu o 1 Kčs měsíčně. V Tasově o tom mají písemný doklad.

Nezvala se nad hrobem na Slavíně posmrtně po roce 2000 zastal básník Jaromír Hořec a několikrát i Jiří Suchý.

Hluboce věřící katolík a royalista, básník Jiří Kuběna sdělil v „sametové době“ na vlnách Českého rozhlasu, když se na Nezvala sneslo krupobití doby:

„Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to básník Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem.“

O spisovateli a novináři Iljovi Erenburgovi nemohu vydat žádná nová svědectví… V jedné státem dotované knihovně mi nyní řekli, že Erenburga už vyřadili, nikdo se prý o něj nezajímal… Nikomu nic již neříkal.

Chci jenom na okraj dodat, vzpomněl jsem hrstkou, vzpomínkou, kterou jsem zažil dávno, dávno na vlastní oči…

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama