Reklama
Reklama

Sex, lži a video

Počet zobrazení: 1786

21. srpna 1968 jsem u Českého rozhlasu v Praze nebyl. Tou dobou jsem lepil na podstavec sochy sv. Václava své protestní veršíky, zatímco mi nad hlavou létaly kulky, které tetovaly fasádu Národního muzea. Odpoledne pak po mně stříleli na Letné.

Tam naštěstí srazil hlaveň střílejícího vojáka jeho soused na korbě sovětského transportéru, takže kulky ze samopalu jen naprázdno zacvakaly na dláždění. Připomínalo to zuby Smrtky, které unikla její oběť jen o vlas. Jako lék na ten šok jsem si téhož dne naordinoval sex. Inu, bylo mi pětadvacet let.

Ale ani dnes jsem u rozhlasu nebyl. Ve svém věku a v parném dni jsem dal přednost plavání v bazénu. Naštěstí, protože jinak bych se musel za mnohé podivné existence, které na rozdíl ode mne srpnový vpád armád Varšavské smlouvy do ČSSR nezažily a které dnešního výročí zneužily k dalším útokům proti výsledkům demokratických voleb, stydět. Hlavně za jejich lži. A jelikož na pouliční střety už nejsem stavěný, asi bych se raději se schlíplýma ušima vytratil.

Dívám se na video z toho dnešního happeningu a kladu si různé otázky. Jak to, že tihle pseudobojovníci za demokracii nebyli u rozhlasu v květnu před třemi lety? Má snad sovětská okupace jednou provždy překrýt v paměti národa tu německou, která si vyžádala více než tisíckrát vyšší počet obětí? Musíme pořád nosit na očích postranní klapky jako lekaví dostihoví koně?

No nic, už toho nechám. Omlouvám se Woody Allanovi za zneužití názvu jednoho z jeho filmů a místo dalších stesků na snadno manipulovatelné mládí přikládám své bláhové dvanáctiverší, které jsem napsal před padesáti lety a pak lepil na podstavec jezdecké sochy patrona České země. Mimochodem, tiskem vyšlo až po třiceti letech, v knížce Nejlepší léta našeho života, vydané roku 1999 nakladatelstvím Petrov v Brně po mé sedmileté (a nedobrovolné) publikační odmlce.

Srpnová elegie

Namísto slunce hořící barel.
Namísto větví dělové hlavně.
Pro slzy nevidím na akvarel,
kde mrtví klesají k zemi tak plavně.


Kolem nás jektají kovové zuby.
Krvácí nebe, nebo to jen mží?
Opilým tankům smrdí krev z huby.
Na dlažbě paří se podhoubí lží.


Nedonošená naděje
má sežehlou kůži i řasy.
Snad ještě někdy okřeje,
až skončí věčné časy.

Priemer: 4.5 (13 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama