Reklama
Reklama

Slovan jsem a Slovan budu!

Počet zobrazení: 1099

Zpívali jsme z plných plic, když nám nad hlavami vlály prapory, zpívali jsme, že jsme Slované, a černé čižmy nosit budeme! I kdybychom neměli na chleba ani na sůl. Pěli jsme, když nad námi pořád ještě visel Damoklův meč nesnášenlivosti, nenávisti a zášti jednoho kmene a také národa proti druhému.

Vždycky, a nikdy tomu nebylo jinak! Jednou hůře, jindy lépe. Polák na smrt nenáviděl Rusa, Rus proklínal Poláka. Rus nenáviděl Ukrajince a Ukrajinec Rusa. Ukrajinec nikdy nepřišel na chuť Polákovi. A Čech nenáviděl dohromady všechny své slovanské bratry. I když s nimi bojoval na barikádách.

mliko_export_import.jpg
Ilustrace:  Andrzej Mleczko, Export – Import, 2016

Snad kromě Slováků. S nimi se i bratřil.

Ale všichni, kdo jsme společně sloužili na vojně a měli se vzájemně rádi, jsme tancovali na břevnovské Marjánce, kde se skotačí. Pili jsme z jednoho půllitru a stačili jsme se častokrát i do krve poškorpit. A někdy se do příchodu patroly i pořádně pobít opasky. Bez rozdílu národnosti.

Na rajonu občas zaznělo: „Čecha do mecha. A mech do vody.“ A na oplátku jako v ozvěnu do široka na praporním rozdílení zase znělo: „Vyserem se na práci, ať dělají Slováci.“

Když jsem vcelku rád týdně psal česky svému četaři Palkovi Plánovskému z Obyc u Klatov do  Podbrezové milostné dopisy jeho Gitě, nikdy mi nedocházelo, co tomu jeho milenka řekne, když ji její Palo vyznává lásku v češtině. On si s tím ale nelámal hlavu. Dobře věděla, jak je moudrý, když se naučil cizí, ale blízký jazyk.

Zažili jsme toho společně my Češi a Slováci hodně, dobrého, horšího i úsměvného!

Jsme tomu podnes rádi. Často mám ke Slovákům blíže nežli k Čechům. Historicky i naturelem. Nebudu se zpovídat.

Výčitky mne však neopustily. Zvláště z toho minulého režimu, když se někteří slovenští papaláši v Praze nad námi Čechy vytahovali. Vytahovali si trička.  

Později jsem si potvrdil velkou pravdu slov Gustáva Husáka:

„Čo politika rozdvojuje, to borovička spájá.“

Tento citát, vypálený do březového dřeva, visel na zdi jednoho sekretariátu Komunistické strany Slovenska. Dávno je tomu.

To Čech vůči Čechovi se choval zcela jinak, většinou podle hesla „zub za zub.“, když vylučovat, vyškrtával, trestal „za bratrskou internacionální pomoc“ .

Nebo, když kradl ze společného majetku, když panovala neviditelná ruka trhu. Nebo, když se na minutu, podle Tomáše Ježka, zhaslo.

Mne osobně vůbec netěší opakované proklamace, že tak blízko, jako máme k sobě dnes, a zvláště, když jsme v Evropské unii a v NATO, ještě nebylo. Role, kdo má nebo nemá euro, je zcela zanedbatelná.

Lež jako věž, blábol!

My jsme k sobě Češi a Slováci přese všechno neměli nikdy daleko.

Nedávno jsem od  okna nemocničního pokoje z postele naslouchal Ivanovi Drozdovi z  Mukačeva, když se po ránu rozhlížel nad pražskými střechami:

„Tu Prahu už třicet let stavíme my. My, Ukrajinci!“

Na mé rodné Českomoravské vysočině jsme vařili po 17. listopadu 1989 najatým ukrajinským kopáčům, pokládajícím do výkopů telefonní kabely za mrazu, svařené víno. Chutnali jsme s nimi slivovici. Pálenku. Přestože byla vypálená z jeřábin.

Výjimkou v kopáčské  partě nebyli ani ukrajinští lékaři a kandidáti věd.

Jinde, daleko odtud, zase dřeli na majetcích českých zbohatlíků, osmahlí chlapci, říkalo se jim v nové zlodějské měně: „jedna jednotka práceukrajinec“.

Dělali za bakšiš, byli to a ještě často jsou leckde najatí novodobí otroci ze slovansky nám blízké země. Osmahlí, do hola ostříhání, někdy ledabyle umytí, s igelitkami v rukách. Nevyspalí, neodpočatí z přeplněných nocleháren a z  přeplněných, pronajatých bytů, jdou do práce a z práce. O sobotách, nedělích i o svátcích. Šetří – aby své výdělky mohli odesílat svým rodinám do Jasné nebo na Bukovinu.

Nevysedávají po  hospodách nad nekřesťansky drahým pivem. Jsou zvyklí na vodku!

Tak, vážení, jaká pak je to slovanská vzájemnost?

Husa aby do takových poměrů, ještě větších proklamací rychle kopla.

Tatínek Jakub, který si povinně odsloužil jako náčelník Federace dělnických, proletářských jednot – za trest prvorepublikovou vojenskou službu v demokratické Československé republice na Podkarpatské Rusi, v Užhorodě (ani na pohřeb jej vojenští páni nepustili), často vzpomínal. Na skvělé skromné Rusíny, dokonce i na zbohatlé Židy. Vzpomínal, jak jim bylo zapotřebí všem dohromady solidarity, úsměvně „solidoriti“, aby přežili. Byli mladí. Hodně vydrželi.

k.h.borovsky.jpg
Foto autor: Pomník Karla Havlíčka  Borovského od Břetislava Kafky v Havlíčkově Borové.

Nakonec s Karlem Havlíčkem Borovským:

Nejsi-li Slovan, nejsi Čech!

Jsem-li Slovan, jsem-li Čech,
co se na to ptáte?
Jsem-li s vámi, proti vám,
což tak o to dbáte?“ 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama